Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Dias (* 1938  †︎ 2021)

• narozen 9. prosince 1938 v Brně

• v dětství žil jen s matkou, která provozovala cukrárnu v Kroměříži

• po únoru 1948 matka musela s podnikáním skončit

• vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně

• stal se fotografem, od roku 1959 přispíval do Mladého světa a dalších časopisů

• fotil místa, kde stály koncentrační tábory

• úspěch mu přinesly fotografie z prostředí koňských dostihů

• vystudoval FAMU

• pracoval jako vedoucí oboru fotografie na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně

• v roce 1989 začal vyučovat fotografii na FAMU

• svou tvorbu předvedl na řadě výstav a získal cenu Osobnost české fotografie

• zemřel 19. dubna roku 2021

Jeho pěkné dětství skončilo v roce 1948. Tehdy komunisté přiměli jeho matku, aby zavřela cukrárnu, která byla jejím živobytím. Protože žili bez otce, nastalo pro ně krušné období plné nedostatku a odříkání. Jeho život později naplnil zájem o fotografii. Přestože tvořil v době komunismu a řadu témat prosazoval obtížně, stal se jedním z nejuznávanějších českých fotografů.

Pavel Dias se narodil 9. prosince 1938 v Brně. O původu svého neobvyklého příjmení neví nic bližšího, přestože po něm pátral. Jeho dědeček se domníval, že jejich předci byli španělští žoldáci ve službách moravské šlechty. Vyrůstal jen s matkou. Věděl, kdo je jeho otec, ale nestýkal se s ním. Rodinu mu tvořili matčini příbuzní z Brankovic na jihu Moravy, za kterými často jezdil. „Stařeček se jmenoval Václav Dias a suploval mi otce, muže v rodině. Za války byl zapojen do odboje, schovával se, ale pak ho Němci našli. Pamatuji si, jak jsme po válce pořád čekali na vesnickém nádraží, jestli se z Buchenwaldu vrátí. Čekali jsme jeho a dva strýce. Přijel jedním z posledních vlaků. Později jsme zjistili, že strýcové v koncentračních táborech zemřeli,“ vypráví.

Matčiny potíže po únoru 1948

Matka Věra Diasová od roku 1939 provozovala v Kroměříži cukrárnu. Měla smlouvu s firmou Orion a prodávala její výrobky. Po válce si vybavení cukrárny vylepšila, investovala do ní mnoho peněz a těšila se, jak se bude její živnosti dařit. Pamětník toto období označuje za velmi pěkné. „Žili jsme si sami s maminkou, vytvářela mi domov. Měl jsem kamarády, chodil jsem do školy. Připravovalo se výročí kroměřížského sněmu a všichni živnostníci ve městě vylepšovali své krámky. Maminka měla ten svůj pěkně vybavený, ale kvůli tomu výročí si ještě pořídila třífázový proud a velkou lednici, aby mohla prodávat zmrzlinu.“

Jenže investici už nevyužila. Po únorovém převratu v roce 1948 přišlo znárodňování a matka byla donucena s živností skončit.

Našla si práci v Liberci. Pavel Dias se tam stěhoval spolu s ní. Byla padesátá léta a oni pocítili rozpínající se moc a drzost komunistů. Matka jela na služební cestu, jeho hlídala sousedka a právě v tu dobu přišli k nim domů nějací lidé s příkazem, že se mají ihned vystěhovat. Jejich byt si totiž vyhlédla estébácká rodina. Pamětník říká, že se tehdy poprvé setkal s výrazem Státní bezpečnost a od té doby si pamatoval, že tato organizace působí jen problémy. Za pomoci sousedky se nakonec podařilo byt udržet, ale matku to tak znechutilo, že se rozhodla odstěhovat zpět na Moravu.

Usadili se ve Zlíně. Pavel Dias si tu dobu pamatuje jako čas, kdy žili v nuzných podmínkách. Nějakou dobu dokonce s maminkou přespávali ve skladišti za prodejnou, ve které pracovala. „Maminka byla hrdá a nechtěla se zaplést s komunisty, takže nijak neusilovala o to, abychom dostali byt. Nevyužila ani toho, že její rodina byla v odboji. Ona obdivovala prezidenta Beneše a nechtěla u komunistů o nic prosit,“ vysvětluje pamětník. Říká, že mu jako klukovi připadalo prostředí, ve kterém tehdy žil, normální, protože nic lepšího neznal. Až s odstupem času si uvědomil, v jak špatných podmínkách vyrůstal.

Studium na FAMU koncem 50. let

Pavel Dias začal studovat Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně a žil na internátu. Zajímal se o fotografování a výtvarnou výchovu a studium mu šlo. V rámci praxe se podílel na filmu režiséra Karla Zemana, který vznikal ve filmovém studiu ve Zlíně. Čím dál více mu bylo jasné, že vše kolem filmu a fotografie jsou obory, kterým by se chtěl věnovat. Přihlásil se proto na FAMU a byl přijat.

„Byl rok 1958 a já jediný z maturitního ročníku jsem se dostal na vysokou školu uměleckého směru. To se soudruhu řediteli nezdálo, protože jsem nebyl z dělnické rodiny. Přestože jsem už byl formálně přijat, svolal profesorský sbor. Chtěl po profesorech, aby odvolali mé doporučení. To mnohé z nich popudilo a nesouhlasili,“ vzpomíná.

Nastoupil na studijní obor kamera na pražské FAMU. Na konci ročníku měli studenti za úkol natočit krátký snímek. Věnoval tomu dva měsíce, po které chodil natáčet do Valdštejnské zahrady. Jenže natočený materiál dal zpracovat do laboratoře, kde mu ho technici nešťastnou náhodou zničili. Šel ke zkouškám bez hotové práce a z FAMU byl vyloučen.

Kontakt se Státní bezpečností

Ve stejnou dobu ho kontaktovali příslušníci Státní bezpečnosti. Šlo o to, že otec dívky, se kterou chodil, emigroval do západního Německa. Estébáci se pokoušeli pamětníka přesvědčit, aby ho přiměl k návratu. Nabízeli mu práci v obchodním podniku, v jejímž rámci by mohl cestovat do západních zemí. „Nabízeli mi, abych jezdil po veletrzích a pokoušel se někoho zlákat zpět do Československa. Věděl jsem, že tam nemohu nastoupit. Odmítl jsem. Zajímavé bylo, že se objevili hned poté, co mě vyhodili ze školy. Nevím, zda to nějak souviselo,“ vypráví.

Od roku 1959 Pavel Dias spolupracoval s časopisem Mladý svět a dalšími periodiky. Fotil pro ně různé reportáže. Kromě toho pracoval na tématu, které ho osobně zajímalo. Objížděl místa, na kterých bývaly koncentrační tábory, a dokumentoval je. „Když jsem lágry nabízel jako téma, nikde o ně neměli zájem. Všichni se toho báli, nebylo to nic pěkného,“ podotýká.

Rozčarování ze srpna 1968

V šedesátých letech silně vnímal uvolnění politických poměrů ve společnosti. Jako člen Syndikátu novinářů dostal možnost cestovat do zahraničí. „V časopisech se objevovaly věci, které se do nich dříve nedostaly. Byly tam materiály, které nás seznamovaly s tím, co se dělo ve světě. Pedagogové nastavovali krk, aby studenty opravdu něco naučili. Vznikala nová divadla. Tehdy byla v Praze ohromná atmosféra,“ říká pamětník.

V červenci roku 1968 jel na východní Slovensko fotit reportáž pro časopis Mladý svět. „Bylo mi divné, že směrem do Česka pořád jely vlaky s ruskou armádou,“ vzpomíná.

Jedenadvacátého srpna 1968 byl doma, jeho žena s dětmi byla u příbuzných na Moravě. Vzbudil ho kamarád, který mu přišel oznámit, že Československo obsadila sovětská armáda. V pamětníkově bytě se poté sešli jeho sousedé a známí a celý den o nové situaci diskutovali. Poté šel do redakce Mladého světa, ale záhy byla budova, ve které sídlily i další redakce, obsazena sovětskými vojáky. Toulal se pražskými ulicemi a pozoroval svého kamaráda, fotografa Josefa Koudelku, jak dokumentuje vše, co se v těch dnech dělo.

„Do té doby jsem věřil, že ve společnosti nastávají změny. Bylo mi jasné, že jedny soudruhy nahrazují další soudruzi, ale svým způsobem jsem věřil, že to bude lepší. Bylo to spojeno s přáním, aby to vyšlo, přestože jsem věděl, že je to hra politiků, nikoli nás všech. Ale vstup vojsk vše změnil,“ říká Pavel Dias.

Život v 70. letech

Přesto se mu ještě podařilo po okupaci vycestovat do zahraničí a dělat tam reportáže pro české časopisy. Ale už cítil, že se podmínky pro jeho práci zhoršují. Dokumentoval například rozloučení s Janem Palachem, ale tyto snímky už nemohl vystavit. Paradoxně však vyšly v časopise Svět v obrazech a z něj byly převzaty do zahraniční fotografické ročenky. Podivoval se, že z toho neměl žádný problém a nebyl volán k výslechům na StB.

I když nesouhlasil s tím, jak komunisté upevňovali své pozice ve společnosti, měl štěstí, protože mu bylo nabídnuto, aby učil fotografii na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně. „Tehdy se vedly diskuse, zda je fotografie umění, či ne. My v tom měli jasno a usilovali jsme, aby vznikl obor fotografie při katedře kamery na FAMU,“ vysvětluje Pavel Dias. Stal se jedním z tamních prvních studentů a úspěšně FAMU dokončil.

Mezi jeho přátele patřila řada lidí, kteří podepsali Chartu 77. On sám ji nesignoval, přestože s její podstatou souhlasil. „Asi jsem se obával. Měl jsem malé děti. Možná to bylo zbabělé, ale já se bál o rodinu,“ říká.

Hledal nová témata pro svou práci a napadlo ho, že bude fotit prostředí koňských dostihů. V roce 1977 se mu podařilo dostat výjezdní doložku, a mohl tak fotit dostihy ve Velké Británii a ve Francii. V roce 1979 měl z těchto prací velkou výstavu v Praze a poté i na dalších místech Československa.

Práce po listopadu 1989

Přestože byl uznávaným fotografem, uvědomoval si, že tvoří v nesvobodné zemi. Události listopadu 1989 proto velmi vítal. Krátce po nich se vypravil do Brna promítat studentům záznamy toho, co se dělo v Praze.

Stal se pedagogem na FAMU a vyučoval tam dokumentární fotografii.

Na otázku, co se pro něho listopadovou revolucí změnilo, Pavel Dias odpovídá: „Mohl jsem se konečně nadechnout. Uvědomil jsem si, jak jsme s maminkou žili poté, co nám zavřeli v osmačtyřicátém cukrárnu. Jak jsme pořád byli bez bytu, bez ničeho, bez záchodu, bez místnosti, kde bych mohl psát úkoly. Tehdy jsem to nevnímal jako újmu, ale s odstupem času mi došlo, jak hrozné životní podmínky to byly, přestože maminčina rodina byla v odboji. Až po roce 1989 jsem si toho hodně uvědomil.“

Zároveň však popisuje svůj pocit, že se společnost po listopadu 1989 začala měnit: „Dříve byli lidé soudržní. Všichni měli stejné problémy, stejné přátele. To bylo vidět i na těch demonstracích na náměstích. Po revoluci se začaly projevovat rozdíly, individuality. To je v pořádku. Jenže mnozí se začali prosazovat až nechutně. Mnohá přátelství skončila. Z toho jsem začal mít trochu strach.“

Vyrovnávání se se ztrátou syna

Přestože se před ním jako před fotografem otevřely nové pracovní možnosti, byl pamětník nešťastný, protože přišel o syna Pavla, který zemřel v době před svými osmnáctinami. Trpěl poruchou krvetvorby. Pavel Dias se pokusil své trápení zobrazit ve fotografiích. Vypravil se na dětské hematologické oddělení do nemocnice v Praze-Motole s plánem, že bude fotit tamní pacienty. Jenže zjistil, že toho není schopen. Jeho myšlenky na syna a žal z jeho ztráty byly příliš silné.

Dostal však nápad, že zajistí fotoaparáty, kterými malí pacienti budou sami zaznamenávat svůj život v nemocnici. Stal se z toho úspěšný projekt, na kterém spolupracoval s Výborem dobré vůle Olgy Havlové.

Za celoživotní práci Pavel Dias obdržel cenu Osobnost české fotografie, udělovanou Asociací fotografů České republiky. Z iniciativy jeho studentů mu vyšla velká monografie. Fotografování zůstalo nedílnou součástí jeho života, i když říká, že si dovede představit, že by fotografem nebyl: „Já jsem vždy rád maloval. Pořád se k tomu vracím. Říkám tomu plácání barviček. Můj děda, stařeček, maloval. Domov byl provoněný terpentýnem, barvami a medem. Takže, ne že bych byl raději malířem, to ne, ale radost mi to dělá. Ale největší radostí pro mě je, že mám kolem sebe pořád mladé lidi. I když mě trochu překvapuje, jak moji studenti stárnou. Najednou je mnohým padesát.“

Na otázku, zda měl nějaké přání, pamětník stručně odpověděl: „Hlavně bych chtěl mít kolem sebe pořád kámoše.“

Zemřel 19. dubna roku 2021.