Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Luděk del Maschio (* 1962)

• narodil se 21. března 1962 v Děčíně

• vyrůstal v Mostě, kde byl svědkem přesunu kostela Nanebevzetí Panny Marie

• člen mostecké komunity mániček

• na vysoké škole spoluzaložil kapelu Svoz řepy

• kapela Svoz řepy vyhrála v roce 1988 okresní kolo Festivalu politické písně

• po pádu komunismu výtvarníkem na volné noze, ale také podnikal v designu

• v době natáčení rozhovoru v roce 2024 bydlel ve Zlíně

„Potkal se Pán Bůh s Husákem a říká: ,Hošo, koukal jsem na tvoji zem, v rozkroku mě zamrazilo, když jsem viděl to rudý lejno nad Hradem.‘“ Tak začíná jedna z písní undergroundové formace Svoz řepy, která v roce 1988 dostala diplom na Festivalu politické písně Sokolov. „Na tuhle kravinu nás tehdy někdo přihlásil a my jsme tam přišli s naší standardní tvorbou, což bylo hustý, protože ty texty, to byla samá temnota a narážky – a teď tam ti pitomci ve svazáckých krojích: ,To je úplně jiné než ti ostatní, měli bychom je poslat dál,‘“ vzpomíná kytarista Svozu řepy a výtvarník na volné noze Luděk del Maschio (* 1962).

Děda byl fašista a babička zdravotnice u Tita

Jeho jméno pochází z ještě předválečné doby a vděčí za něj svým prarodičům z tatínkovy strany. „Děda byl Ital a babička Chorvatka. O dědovi se říkaly historky, že byl hrozně hodný člověk, ale holdoval radostem života a prý i nerad pracoval, a tak vstoupil do pořádkové služby k Mussolinimu, přes den chodil a dělal hodného policajta a po nocích kalil a hrál na ságo. Nejspíš to byl první emigrující fašista, protože už v roce 1937 utekl do Argentiny. Babička pak sbalila dvě mimina, mého tátu a strýce, a odvezla je na Bašku k prabábě a sama šla pomáhat Titovi na Vis. Dělala tam zdravotnici,“ popisuje Luděk del Maschio své kořeny.

Rodinná větev z otcovy strany pak přišla do Československa v poválečných letech. Babička del Maschio osídlila dům po sudetských Němcích v Jílovém (Ústecký kraj) a později přijala jméno Zemanová – podle Luďkova nového dědečka. „Babičce chodil z Jugoslávie bohatý důchod v dolarech a luxusní byl i ten dům po Němcích, pamatuju si ty lustry, sklo a saténové peřiny,“ dodává Luděk del Maschio, který se poté, co se jeho rodiče rozvedli, odstěhoval s maminkou a bratrem do Mostu.

Na válečné stezce

Fantastická měsíční krajina, tak by se daly popsat mostecké kulisy, ve kterých Luděk vyrůstal. Těžilo se v nich uhlí. Polorozpadlé domy pohroužené do mlhy, zatopené díry v zemi a na obzoru těžební věže s jeřáby připomínajícími apokalyptické ptáky. Země nikoho – tedy ideální místo pro kluky a jejich hry. Často tam zuřily nelítostné války. Kmeny Kraviňáků, Machačovců a Věžáků se setkaly v poli k poslední bitvě o vládu nad územím: „Moje dětství bylo krásný. My jsme byli Věžáci a s ostatníma jsme se bili dost drsně, skobičkový praky, matičky, občas i nějaký zabloudění v noci ve tmě, rád na to vzpomínám.“

Luďkovi bylo šest let, když 21. srpna 1968 překročila vojska Varšavské smlouvy hranice Československa, aby zde potlačila domnělou kontrarevoluci. Luďkova maminka v panické předtuše, že začala další válka, sháněla do zásoby cukr a mouku. Sami Věžáci pak vzali spravedlnost do svých rukou, když s kmenem Sovětů vykopali válečnou sekeru. „Jezdili jsme na kole s luky a šípy a stříleli jsme po jednom tanku, že ho jako zničíme. A vylezl z toho nějaký ožralý Váňa a začal řvát. Tak jsme zdrhli, protože ty špejle s olůvkem na konci mu nic neudělaly,“ usmívá se Luděk del Maschio.

Maschio, maminka už všechno ví!

Měsíc po okupaci nastoupil Luděk na základní školu. Od začátku to neměl jednoduché, na škole totiž učila jeho maminka Milada. „Maschio! Maminka už o všem ví, těš se,“ říkala mu často družinářka v jídelně, když si Luděk připsal na konto další rozbité okno anebo účast v záchodové soutěži – kdo na školním WC dočůrá nejvýš, popřípadě až do okna.

„Byl jsem tehdy tak trochu ADHD dítě, tak to mamka vyřešila tím, že mě vrzla do lidové školy umění. Měl jsem tam geniálního učitele Jardu Číču, který byl pro mě něco jako otec. A geniální učitel! Chodil jsem k němu čtyřikrát v týdnu na kresbu a malbu,“ vzpomíná Luděk del Maschio na školní období, které se díky jeho učiteli postupně přelilo v posedlost výtvarnem a předurčilo tak jeho další životní cestu.

Mizející město

První malířské pokusy, nastupující puberta a touha po vlastním sebeurčení přivedly Luďka postupně do undergroundové komunity. Na jedné straně to byly máničky, které se v místních putykách scházely s kytarami a četly Vokno (undergroundové samizdatové periodikum), na druhé straně pak výtvarníci z víceméně šedé zóny. Luděk se tehdy poprvé setkal s Jiřím Sozanským – sochařem, malířem a grafikem, který odmítal tvořit žádaná socrealistická díla a který místo toho během let normalizace mapoval devastaci Mostecka při těžbě hnědého uhlí.

Starý Most totiž postupně mizel. Původní historická zástavba musela ustoupit rypadlům. Město tak stihl podobný osud jako dalších zhruba osmdesát obcí na severu Čech, jež postupně spolykaly bagry a trhavina. Demolice starého Mostu trvala dvacet let a začala v roce 1967. Krajina, v níž ubývalo domů a přibývalo těžebních kráterů, Jiřího Sozanského inspirovala. Spolu s kamarádem výtvarníkem Ivanem Bukovským prolézali opuštěné domy, fotili je a dělali v nich různé instalace, které zároveň fotografovali. Koncept byl jasný – zachránit vzpomínku na svět ničený bezohledným rozšiřováním průmyslu.

„My jsme tam Sozanskýmu poklonkovali a fotili to. Instalace se udělaly na plachty balicího papíru, pověsilo se to, byla u toho hudba a pozvalo se dvacet lidí. Vždycky tam přišly i nějaké máničky,“ vzpomíná Luděk del Maschio, který byl tehdy také svědkem toho, že happening musel být na příkaz Veřejné bezpečnosti ukončen: „Přišli a strhali nám to. Říkali, že jim někdo volal a ať jim ukážeme nějaký povolení od kulturního výboru. My jsme říkali, že žádný nemáme a ať si to klidně celý vezmou, a šli jsme pryč.“

Starý Most má jedno unikátní světové prvenství, které je zapsáno ve zlaté Guinnessově knize rekordů tisíciletí – za nejtěžší předmět (12 tisíc tun) přepravovaný po kolejích. V roce 1975 zde došlo z důvodu těžby k přesunu kostela Nanebevzetí Panny Marie. Chrám tehdy zdolal cestu dlouhou 841 metrů, a to průměrnou rychlostí 2,16 centimetru za minutu: „Jelo to jako šnek. Dělali jsme si z toho legraci – doma jsme z lihu a suříku vyrobili třaskavou směs a dávali to na koleje, po kterých se kostel přepravoval. Ale výbuchy přes ten kravál, co dělal kostel na kolečkách, nebyly vůbec slyšet.“

Úroveň životního prostředí na Mostecku byla taková, že – jak si Luděk del Maschio vybavuje – jednoho srpnového dne zežloutly během dvaceti minut všechny stromy.

Čtyřdenní štěstí

„Po základce jsem udělal přijímačky na Hollarku [Vyšší odborná škola a Střední umělecká škola Václava Hollara], ale protože jsem byl takovej zodpovědnej blbec a chtěl jsem zůstat doma s mámou, aby tam nebyla sama, nastoupil jsem v Mostě na průmyslovku jako strojař,“ říká Luděk del Maschio, který po úspěšné maturitě v roce 1981 zatoužil po studiích na AVU. „Protože ti vzdělání na průmyslovce platila strana, vrátíš jí to tak, že půjdeš na výšku – ale na strojařinu,“ dozvěděl se Luděk z úst jakéhosi funkcionáře, jenž tehdy za del Maschiovými přišel až domů. Pro mladého muže v džínové bundě s nápisem „Johnny Rotten“ to byla fatální zpráva. Nakonec pomohl jeho strážný anděl z mostecké lidové školy umění Jaroslav Číča, který neváhal zajít za ředitelkou Luďkovy průmyslovky a díky staré známosti ji přesvědčit k tomu, aby přece jen podepsala přihlášku na pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou: „Vzali mě na katedru designu. Bylo to léto snů. Na podzim jsem v Praze nastoupil a moje štěstí trvalo asi čtyři dny – než jsem se dozvěděl, že mne přesouvají do gottwaldovské pobočky, která nesla název Katedra tvarování strojů a nástrojů.“

Místo do města jsem přijel do Gottwaldova

„Čekal jsem, že přijedu do města, ale přijel jsem do Gottwaldova,“ hodnotí lakonicky Luděk del Maschio svůj první den ve městě obuvi. Opil se už ve vlaku: „Strašně jsem se zrubal. Cestou se mě ujal nějaký pán, který slíbil, že až budou Otrokovice, dá mi vědět. A říkal, že musím co nejrychleji utíkat do autobusu, což jsem pochopil až později. Ve čtyři ráno se z vlaku vyřítili Vietnamci, Kubánci, totální výsadek – a všichni na autobus, šíleně narvaný dva autobusy. Vystoupil jsem u tržnice a jediný, co jsem viděl, byl rudej nápis ,Hotel Moskva‘.“

Zmožený alkoholem ulehl na lavičku nedaleko místní záložny. Vzbudilo jej až to, když se mu místní postavička, bezdomovec Evžen, snažila zpod hlavy vytáhnout batoh s oblečením a dvěma stovkami na cestu. Pamětník se raději vydal hledat svoji školu, kde už na něj čekalo dobrodružství příštích let.

Svoz řepy

Luděk del Maschio se na vysoké škole seznámil se spolužáky Markem Pražákem a Josefem Sládkem – se kterými společně založil kapelu Svoz řepy. Její typicky undergroundový název vznikl během malebné cesty přes úrodnou Hanou, kde zrovna probíhal svoz této zemědělské plodiny, na což upozorňovaly cedule u silnice. Mladíci jednu z nich naložili do auta a problém, jak kapelu pojmenovat, byl vyřešen. Jejich hudba si ve své podzemnosti nezadala s názvem, neboť nešlo „jen“ o ni. Vystoupení Svozu řepy připomínala scénické happeningy The Plastic People of the Universe o jednu dekádu dříve. Na pódiu hořely ohně anebo se hrálo v naprosté tmě. Hudebníci měli kostýmy a vedle skutečných nástrojů se využívalo všechno, co mělo nějaký potenciál – od vrtačky po mlácení kovovou tyčí do plechu.

Kapela se v undergroundu slušně uchytila, o čemž svědčí i společná vystoupení s takovými legendami, jako byl MCH Band Mikoláše Chadimy, nebo rockově-experimentální kapelou „E“ Vladimíra Václavka a Vladimíra Kokolii. „Jednou jsme s nima hráli a lidi v sále říkali: ,Ty vole, ten Chadima, jak zhasnul, tak to začalo mít koule!‘ Jenomže to jsme zhasli a hráli my,“ usmívá se Luděk del Maschio.

Režim však undergroundu nepřál. Mnoho podzemních koncertů se pořádalo tajně. Svozu řepy se nikdy nestalo, že by jejich produkce byla násilně ukončena, jak tomu v mnoha případech na akcích tzv. druhé kultury bylo. Kapela se dokonce v roce 1988 zúčastnila Festivalu politické písně v Sokolově, kde získala postup do dalšího kola. Podobný úspěch zažila i v Ostravě, kde jako cenu dostala desku Petra Jandy: „Někdo ji rovnou na pódiu rozlámal na kousky.“

Chlapci, uvidíte, co se semele v pátek v Praze

Psal se rok 1989. Luděk del Maschio tehdy jako výtvarník pracoval na malbách v bývalé, nechvalně proslulé věznici v Uherském Hradišti. Měl se tu natáčet film Jiřího Svobody Jen o rodinných záležitostech, který vycházel z autobiografické knihy spisovatelky a dramatičky Jaromíry Kolárové a který pojednával o politických procesech v padesátých letech. Výtvarníci měli za úkol vymalovat jednu z místností, aby vypadala jako kaple.

„Tak jsme tam malovali tu iluzi a bylo to někdy uprostřed týdne, přišel za námi Laďa Trlida, dlouze potáhl z cigarety, dlouze vyfoukl a řekl: ,Chlapci, zapomeňte tady na to, uvidíte, co se v pátek semele v Praze.‘ Típl a odešel. My jsme na to zapomněli a v pátek jsme tam zase malovali ty svatý, když při cestě domů autobusem jsme slyšeli v rádiu, co se děje. A na druhý den, v sobotu, jsme už stáli s transparenty na náměstí,“ líčí Luděk del Maschio propuknutí sametové revoluce v Československu dne 17. listopadu 1989.

Nová doba přinesla také nové možnosti. Pamětník se v devadesátých letech vydal na dráhu výtvarníka na volné noze. Zároveň podnikal – zúročil svoje studium designu, kdy se podílel na tvorbě a výzdobě interiérů. Práce bylo dost, všude vznikaly nové firmy, které chtěly zařídit a nedesignovat kanceláře či zázemí. Svoz řepy přežil pád komunismu a jeho členové se občas schází k příležitostným vystoupením. Luděk del Maschio žil v době natáčení rozhovoru ve Zlíně se svojí ženou Simonou, se kterou vychovali tři děti – Lucii, Barboru a Martinu.