Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Dedeciusová (* 1920  †︎ 2017)

• narozena 18. srpna 1920 v Moldavě

• volyňská Češka

• manžel Josef Dedecius jako kulak nasazen na nucené práce

• manžel minometčík v 1. čs. sboru

• otec, učitel Antonín Křivka, zavražděn banderovci

• v listopadu 1945 tajný odchod do Československa

• v současnosti žije v Libině

Marie Dedeciusová, rodným příjmením Křivková, je volyňská Češka. Narodila se 18. srpna 1920 v české obci Moldava, ležící tehdy ve Volyňském vojvodství v Polsku. Rodina bydlela v bytě v místní škole, k němuž náležel ještě malý záhumenek. Otec Antonín Křivka totiž v obci vykonával funkci učitele. Stal se tak jednou z ústředních postav života v obci. Pořádal kulturní akce, vedl divadelní kroužek a staral se o administrativu. Uživit sedmičlennou rodinu učitelským platem ale nebylo jednoduché. „Otec nejdřív učil na státní škole. Potom nechal učitelování a začal soukromničit. Měl obchůdek v Horodišči. Byl ale špatnej obchodník. Často dával slevy nebo dárky, a tak se vrátil k učitelování,“ vzpomíná pamětnice, jejíž rodina se pak přestěhovala do Moskovštiny a v roce 1930 do Novostavců.

Obec Novostavce vznikla někdy na počátku 20. století jako česká kolonie osídlená obyvateli z jiných českých obcí na Volyni. Svou zástavbou přímo navazovala na ukrajinské Novostavce. V české části žilo kolem dvou set obyvatel. Otec tam opět nastoupil na místo učitele. Platila ho Ústřední matice školská, pod niž spadalo několik privátních českých škol na Volyni. V této škole se učilo i všech pět dcer Antonína Křivky. Marie pak od 11 let dojížděla do české školy v Rovně. Po jejím ukončení se v Novostavcích živila jako švadlena.

Nejprve bolševismus, potom nacismus

V září 1939 vypukla druhá světová válka, která začala útokem Německa na Polsko. V rámci tajného paktu o neútočení si Polsko mezi sebou rozdělilo nacistické Německo a komunistický Sovětský svaz. Novostavce i celá Volyň se náhle ocitly v komunistickém područí. Život místních obyvatel se zcela změnil. Naprostá většina z nich se živila zemědělstvím, ale Sověti na obsazeném území začali hned zakládat kolchozy. „To už lidem nešlo o majetek, nešlo o moc. Každej jenom koukal, aby si zachránil život, protože kdo byl kulak, tak ho vyvezli na Sibiř. Na zámožný lidi uvalili velký daně.“

V této těžké době se 5. května 1940 Marie provdala za Josefa Dedeciuse – potomka pobělohorských emigrantů, kteří se na počátku 19. století usadili v okolí polského Zelówa a v devadesátých letech 19. století přijali za svou baptistickou církev a následně se někdy v období kolem 1. světové války odstěhovali na Volyň. Jeho rodina v Novostavcích vlastnila velké hospodářství. „My jsme se vzali proti vůli rodičů. Jedněch i druhých. Táta říkal, že patřím do prostředí, z jakého pocházím. Dedeciusovi byli zámožní, měli jediného syna a hospodářství s asi 16 hektary. Já jsem jako dcera učitele neměla nic. Brali jsme se za Sovětů, takže tam už o majetek nešlo,“ vypráví pamětnice, kterou rodiče manžela, k nimž se nastěhovala na hospodářství, nakonec přijali a později na ni prý nedali dopustit.

Někdy v době svatby Marie a Josefa zatkli v Novostavcích pana Linharta a následně ho odvezli na Sibiř. Josef Dedecius jakožto kulak nesměl do kolchozu a Marie Dedeciusová vzpomíná, že se také obávali transportu na Sibiř. To se sice nestalo, ale manžel musel na nucené práce na stavbu železnice Brest–Kyjev. „Musel pracovat ručně. Dělal násypy na železniční dráhu. Většinou tam na nucené práce poslali zámožný lidi. Nosili hlínu na nosítkách. Tam byla spousta zámožných Čechů,“ vzpomíná Marie Dedeciusová, která o svém manželovi neměla rok žádnou zprávu.

V létě roku 1941 na Sovětský svaz zaútočilo Německo. „Lidi byli rádi, že Němci přišli, že se zbaví Sovětů, a ono to bylo stejný.“ Před postupujícím wehrmachtem sovětská správa evakuovala směrem na východ nuceně nasazené muže. Manžel se pak v Charkově dostal do německého zajetí, ale potom, co se prý prokázal českou národností, ho propustili domů.

Život pod německou okupací také nebyl jednoduchý. Všichni hospodáři museli odevzdávat povinné dodávky, ty však na rozdíl od těch sovětských neměly likvidační charakter. Tak jako všechny okupované země, i volyňskou oblast postihlo vyvražďování Židů. Marie Dedeciusová vzpomíná, jak Vondráčkovi z Novostavců, přestože měli dvě vlastní děti, zachránili život malému židovskému děvčeti Marii Šutovské. Několik let ji u sebe skrývali a později ji při reemigraci vzali s sebou do Čech.

Banderovci zavraždili otce

Obyvatele Novostavců neohrožovala jen nacistická nebo komunistická správa, ale především je terorizovali banderovci. Šlo o členy Ukrajinské povstalecké armády (UPA), kterým se zkráceně říkalo banderovci podle jejich velitele Stepana Bandery. Ti bojovali jak proti Rudé armádě, tak proti Němcům. Často ale jen terorizovali místní obyvatele. Hlavně ty, co neměli ukrajinskou národnost. Novostavce byly obklopeny ukrajinskými obcemi, a tak návštěvy těchto ozbrojených mužů byly v obci velmi časté. „Přišli a ve chlévě zastřelili prase, odvezli a bylo,“ vzpomíná pamětnice.

Po ústupu wehrmachtu a příchodu sovětských vojsk na Volyň čeští muži houfně vstupovali do 1. čs. armádního sboru, který bojoval po boku sovětské armády. Patřil mezi ně i Mariin manžel Josef. Do čs. armády se nechal zapsat 20. března 1944 v Rovně. „Jinak by musel jít do sovětské armády, a tak šel raději dobrovolně do Svobodovy armády.“ Po základním výcviku ho zařadili jako minometčíka k 3. brigádě, s níž pak prošel boji až do Čech.

Banderovci ve svých krvavých aktivitách pokračovali i po příchodu sovětského vojska. V Novostavcích tito muži zavraždili několik lidí. Mezi nimi i manželku místního starosty Karla Kašpara. Jednoho dne si přišli i pro otce Antonína Křivku, kterého pak společně s ukrajinským učitelem zavraždili. „Sestry chodily a hledaly po příkopech a všude. Myslely si, že najdou jeho tělo. Nenašly. Nevíme, co s ním udělali. Oni se prostě snažili vyvraždit inteligenci.“

Nikdy už se tam nevrátila

Po vraždě otce odešli Marie, její matka, čtyři sestry i Dedeciusovi s nejnutnějšími věcmi z Novostavců do okresního města Rovno, do něhož se banderovci neodvažovali vstupovat. Marie tam nastoupila do účtárny městského trhu. O jejich hospodářství se pak prý starala sousedka, která jim do Rovna občas přivezla nějaké zásoby. Následně ještě v roce 1945 hospodářství obsadil ukrajinský přesídlenec z Polska. „Ještě nám i přivezl brambory do Rovna,“ dodává pamětnice.

V listopadu 1945 Marie tajně odjela z Volyně do Československa. Uplatila prý velitele transportu vezoucí raněné československé vojáky. Vánoce téhož roku tak již strávila se svým manželem v Libině. V této původně německé obci ležící nedaleko města Šumperk totiž manžel získal dekretem hospodářství s 12 hektary polností. Až do odsunu Němců tam manželé Dedeciusovi žili s původními majiteli, rodinou Pitsch. „My jsme s nima velice dobře vycházeli. Ještě jsme si pak po jejich odsunu dopisovali.“

Během oficiální reemigrace volyňských Čechů za nimi přijeli i ostatní členové rodiny. Na svých polnostech ale Dedeciusovi dlouho nehospodařili. V únoru 1948 veškerou moc ve státě do svých rukou převzala komunistická strana. V rámci její utopistické ideologie o vytvoření beztřídní společnosti probíhala na venkově kolektivizace zemědělství. V roce 1957 v Libině založili jednotné zemědělské družstvo (JZD) a Dedeciusovi do něj po zkušenostech z Volyně dobrovolně vstoupili. „Neměli jsme východisko. Věděli jsme, jak to chodí, že se nemá cenu vzpírat.“ Oba manželé pak pracovali v místním JZD. Josef jako vedoucí rostlinné výroby a Marie v účtárně.

Na Volyň se Marie Dedeciusová již nikdy nevrátila. „Mě to tam netáhlo. Člověk tam zažil hrozný věci,“ dodává na závěr pamětnice, která dnes stále žije v Libině.