Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřiška Deáková (* 1934)

• narodila se v roce 1934 v Ostravě-Zábřehu

• v roce 1938 se rodina přestěhovala do Rožnova

• otec byl horník v Ostravě, maminka provozovala penzion v Rožnově

• na podzim roku 1944 přestala chodit do školy, protože se ve škole ubytovala jednotka SS

• ke konci války nacisté honili po lesích kolem Rožnova partyzány

• v rodinném penzionu ukrývali celou zimu raněného partyzána

• po válce chodila do Sokola, do skautu, hrála divadlo

• po smrti matky v roce 1948 ji vychovávala její teta

• v letech 1949–1953 studovala střední zdravotnickou školu v Ostravě

• pracovala jako zdravotní sestra v Ostravě

• v roce 1955 se provdala a s manželem vychovali dvě děti

• rodina žila v Kladně, pak v Praze

• v roce 2021 žila střídavě v Praze a v Rožnově pod Radhoštěm

Jindřiška Deáková prožila své dětství v Rožnově pod Radhoštěm. Maminka provozovala v lázeňském městě penzion, tatínek byl horníkem v Ostravě a domů jezdil jen na víkendy. Rodinný penzion byl svědkem dramatických válečných událostí. Nejprve se v něm ubytovali čeští obyvatelé pohraničních oblastí vyhnaní v říjnu roku 1938 nacisty do vnitrozemí. Pak se v domě usadil český lékař, ke konci války v penzionu Němci zřídili polní lazaret a mezitím se v něm ilegálně ukrýval raněný partyzán. Jen o vlásek unikli Wilkovi prozrazení při domovní prohlídce.

Na podzim roku 1944 přijela do města jednotka SS a usadila se ve škole. Prohledávali okolní lesy. Jindřiška viděla na vlastní oči zbitého mladíka, kterého Němci v lese chytili. První květnové dny roku 1945 se v Rožnově bojovalo o každý dům. V jejich penzionu se zastřelil německý lékař z polního lazaretu.

V roce 1948 zemřela Jindřišce maminka, takže ji pak vychovávala teta, která ve válce přišla o svého manžela. Po základní škole vystudovala střední zdravotnickou školu, pracovala jako zdravotní sestra v Kladně a v mateřské škole tamtéž a v Praze. Vdala se v roce 1955 a s manželem vychovali dvě děti. Jako poselství mladé generaci uvedla touhu řídit se Božími zákony, které jsou platné pro každého, ať je věřící, nebo ne. Kdo se jimi řídí, může prožít krásný a plný život.

Tatínek byl původem Polák a fáral 36 let do dolů

Jindřiška Deáková, rozená Wilková, se narodila 26. září 1934 v Ostravě-Zábřehu. Maminka Vlasta, rozená Šimíčková (1902–1948), pocházela z Rožnova a byla vyučená prodavačka. Babička rozená Machová pocházela z Rožnova - Horních Pasek, kam rodina jezdila na prázdniny. Otec Jan Wilk (1897–1997) byl horník, 36 let fáral do dolů. Jeho tatínek František Wilk byl Polák a přišel se svým bratrem v 19. století na Ostravsko za prací. V roce 1918 se ale rodina rozdělila. V době, kdy vrcholil československo-polský spor o Těšínsko, přijal bratr polské občanství a vystěhoval se do Polska, kdežto František zůstal se svou českou manželkou v Ostravě. Oba rodiče měli šest sourozenců.

Když byly Jindřišce čtyři roky, přestěhovali se do Rožnova pod Radhoštěm. Pamětnice vysvětlovala: „Maminka milovala Rožnov, a tak našla v novinách inzerát a koupili jsme tam penzion. Byla to původně první lázeňská budova v Rožnově. Měli jsme i vodovod, ostatní lidé z města chodili ještě za války pro vodu ke studni v centru města nebo do struhy.“ Rodiče byli podnikaví a velmi pracovití, protože se chtěli dostat na vyšší společenskou úroveň. „Maminka byla šikovná obchodnice, ze svých úspor a půjčených peněz koupila zařízený penzion. Když maminka v roce 1948 zemřela, dům už byl bez dluhů,“ uvádí pamětnice.

Rodinný penzion v Rožnově obývali utečenci z pohraničí

Maminčin bratr v penzionu vymaloval pokoje, natřel okna a dveře, maminka ze zbytků látek našila bytové doplňky a dům hned první prázdniny pronajali hostům. Do toho přišla válka. Pro Wilkovy to představovalo určitou výhodu, jak vzpomíná Jindřiška Deáková: „Spousta lázní byla v Sudetech, kam se nesmělo, takže lidem v protektorátě zůstaly Luhačovice, Poděbrady a Rožnov. Rožnov byl vyhledávaný, o prázdninách se počet obyvatel ve městě zdvojnásobil – ze tří na šest tisíc. Chyběly tam ubytovací kapacity, a tak jsme měli v penzionu pořád plno.“

Maminka se naplno věnovala hostům a podnikání. Na podzim roku 1938 Němci obsadili české pohraničí a vyhnali odtud desetitisíce českých obyvatel do vnitrozemí. „Penzion byl obsazený českými utečenci z pohraničí a rodičům zůstal k pronajímání jen jejich byt a dva pokojíky v podkroví. Na prázdniny, kdy byla lázeňská sezona, se rodiče stěhovali na půdu, vše ostatní se pronajímalo,“ vysvětluje pamětnice a dodává: „Tatínek byl horník. Přes týden byl v dolech v Ostravě a na neděli přijížděl do Rožnova. Koupil také malý náklaďák a vozil z šachty uhlí, které dostávali jako deputát, a v Rožnově ho prodával živnostníkům. To vše rodičům pomáhalo splatit dluhy. Navíc maminka musela za války pracovat, a tak dělala pro Brillovu továrnu na výrobu pleteného zboží. Brala si práci domů, zdobila rukavice koženými paspulkami.“

Pamětnice připomíná také 29. srpen 1944, kdy byla s matkou na operaci nosní mandle. Když odcházely z nemocnice na vlak, slyšely hukot a ve výšce viděly formaci stovek bombardérů. Po chvíli uslyšely detonace bomb shozených americkou armádou na Ostravu ve snaze ochromit nacistický průmysl ve městě. Tehdy tam padlo mnoho obytných domů a zahynulo více než pět set civilistů. Mnoho lidí zemřelo v krytu, který dostal přímý zásah. Protože to bylo blízko hřbitova, navršili na ně zem a zůstali tam v hromadném hrobě navěky.

Jindřiška Deáková si vzpomíná i na mladého MUDr. Koláře, který v prosinci roku 1944 spáchal sebevraždu, protože ho sledovalo gestapo. Pomohl mnoha lidem a jeho pohřeb, kterého se účastnilo velké množství lidí, se stal tichou manifestací odporu proti nacismu.

Přestože byla válka, prožila Jindřiška krásné dětství, jak sama říká: „Jako děti jsme válku nevnímaly. Sice jsme se bály gestapa, hodně lidí bylo zavřených nebo popravených, jako třeba Vladimír Petřek, který měl s Rožnovem rodinnou spojitost.“ Pravoslavný kněz ukrýval po útoku na Heydricha v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici parašutisty, kteří Heydricha zastřelili, a za to byl 5. září 1942 nacisty popraven.

Dětem zabrali školu esesmani

Jindřiška Deáková také uvádí příběh židovského ředitele Brillovy továrny v Rožnově, který spáchal sebevraždu: „Jeho žena a dcera se ukrývaly několik měsíců u valachů v horách. Dcera ale zemřela na tuberkulózu, a tak se matka musela přihlásit úřadům. Po dceřině pohřbu odvezli matku do koncentráku, kde zahynula. Rodina, která je ukrývala, zahynula také.“

Téměř po celou dobu války bydlel u Wilkových v penzionu vojenský lékař MUDr. Frydrych. Když si nájemníci z pohraničí našli vhodnější bydlení a uvolnili první patro, MUDr. Frydrych si tam zřídil ordinaci a čekárnu. Pomohl mnoha lidem, a to nejen zdravotně, ale třeba se i vyhnout totálnímu nasazení. Jindřiška Deáková připomíná podzim roku 1944, kdy do Rožnova dorazila jednotka SS. Musely se jim uvolnit školní prostory, takže děti přestaly chodit do školy. „Přivezli s sebou dvě stě padesát německých vlčáků, kteří vyli celou noc. Ráno naložili psy a vojáky na náklaďáky a jeli prohledávat okolní lesy, ve kterých hledali partyzány,“ vzpomíná pamětnice.

Řada mladých mužů utíkala z totálního nasazení v Německu. Jindřiška tehdy viděla na vlastní oči mladíka, kterého Němci chytli a vezli spoutaného a zbitého do krve. Uvádí také, že tehdy v beskydských horách byla spousta obydlených chalup, teprve později se lidé stěhovali z hor níž: „Němci do těch chalup posílali své zvědy, kteří uměli česky a vydávali se za partyzány. Lidé je nechali u sebe přespat, ale druhý den přišlo komando SS, vypálili dům, muže třeba pověsili před domem a ostatní členy rodiny odvezli do koncentráku. Takové věci se tam děly!“

V domě ukrývali raněného partyzána

Po bombardování Ostravy ke konci války se k Wilkovým přišly schovat babička a sestra matky, byly u nich až do osvobození Rožnova Rudou armádou. Osvobozování města trvalo tři dny. Bojovalo se o každý dům. Němci se urputně bránili a Rusové takový odpor nečekali. Když začaly boje, musela se rodina schovat do sklepa vedlejší chalupy, oni sami sklep neměli. Tam se poprvé sešli s partyzánem, kterého u nich v domě ukrývala učitelka Stromšíková od prosince roku 1944, aniž to kdo tušil. Věděl o tom jen MUDr. Frydrych, který mu chodil denně ošetřovat zranění.

„Když to maminka zjistila, div neomdlela,“ vypráví pamětnice. „Denně byly prohlídky a jednou v noci přišli i k nám. Němci nás probudili, museli jsme se shromáždit do jedné místnosti a maminka jim musela otevřít všechny místnosti, které pak prohledávali. Učitelka zrovna nebyla doma a maminka jim řekla, že nemá od jejího bytu klíče.“ Díky tomu, že Jindřiščina matka uměla bezvadně německy a konverzovala s důstojníkem, ten nakonec mávl rukou a dveře nechtěl otevřít. Od jisté smrti v podobě otevření dveří, za kterými se skrýval raněný partyzán, je tehdy dělil pomyslný vlásek.

Po osvobození Ostravy Rudou armádou se dosud poklidné lázeňské městečko stalo pro ustupující Němce důležitým opěrným bodem a pro postupující Rudou armádu 4. ukrajinského frontu nečekanou překážkou. Lidé v Rožnově byli přichystaní na to, že Němci vyklidí město a vzápětí do města napochodují vojska osvoboditelů. Ale místo toho prožili řadu dramatických hodin. Čtvrtého května měli už Rusové na Hutisku připravená děla v palebném postavení a po průzkumném hlášení je zaměřili. Začala palba a výbuchy převážené munice. Střely tehdy zabily kolem dvaceti rožnovských lidí. Padlo i několik maďarských vojáků bojujících v německé armádě, vyhořela řada domů. Boje trvaly až do 6. května, kdy se městem ozvala závěrečná detonace mostu, který ustupující Němci vyhodili do povětří.

Poslední den, kdy byli Němci v Rožnově, ráno seřadili mužstvo na dvoře a vojáci si museli házet mincí, kdo půjde na smrt. Jindřiška Deáková vypráví: „Kdo si hodil určenou stranu, toho odvedli do polí, kde bylo u kamenného kříže jejich kulometné hnízdo. Tam vylosované vojáky řetězem přivázali ke kulometu a museli střílet tak dlouho, než je ruská přesila zastřelila.“ To byli jediní mrtví, kteří ve městě zůstali, ostatní mrtvé Němci odvezli.

Opuštěný pes našel nový domov

V rodinném penzionu Wilkových ke konci války Němci zabrali přízemní pokoje, ve kterých měl ordinaci a čekárnu MUDr. Frydrych, a udělali z nich polní lazaret. Pamětnice vzpomíná: „Vozili tam z terénu raněné a německý lékař tam do poslední chvíle operoval, prováděl amputace končetin, které pak tatínek odvezl na hřbitov a pohřbil. Když už všichni odešli a vyhodili most do povětří, tenhle německý lékař se tam poslední noc zastřelil.“

Němci odvezli mrtvého lékaře i jeho psa, fenu Ditu. Ta jim ale cestou utekla a vrátila se k Wilkovým, protože v jejich domě končila stopa jejího pána. Opuštěného psa se všichni báli. Nakonec ale soused přivedl svého vlčáka, který se s Ditou skamarádil, a vzal si fenku k sobě. Žila u nich ještě mnoho let a měla i spoustu štěňat.

Pamětnice také vzpomíná, jak tento německý lékař dal českému lékaři MUDr. Frydrychovi kanystr benzinu, aby mohl odvézt její tetu Márinku na Dolní Paseky do statku, který byl stranou válečné vřavy, kde pak mohl lékař tetu odrodit císařským řezem. Tím zachránil rodičce i dítěti život.

Po roce 1948 už nikdo nejásal

Jindřiška byla zapojená do mnoha zájmových aktivit. Ve skautu prožila nezapomenutelné chvíle v přírodě u ohně na prvním skautském táboře v létě roku 1946 v Dolních Pasekách. Hrála ochotnické divadlo. Chodila do Sokola a nacvičovala jako dorostenka na Všesokolský slet v roce 1948. „Zažila jsem nadšení lidí. Když jsme šli ulicemi, zdravili nás, jásali. Po roce 1948 na chodníkách už nikdo nebyl, nikdo nemával ani nejásal. Komunismus zabil spolkovou činnost. Posadil lidi k televizi, místo toho, aby obětovali svůj volný čas pro druhé.“ 

Rodinný penzion po znárodnění upadl, rodiče už neměli sil, aby podnik dál vedli. Později budovu odkoupilo městské muzeum, které v něm zřídilo technickou knihovnu.

Osmého srpna 1948 zemřela ve věku 45 let na infarkt Jindřiščina maminka. Třináctiletou dívku si tehdy vzala k sobě tatínkova nejmladší sestra, Františka Univerzalová, která přišla na konci války při bombardování o manžela a zůstala sama s dvěma dětmi. Rozuměly si spolu výborně. O rok později šel otec do invalidního důchodu, protože měl v dole úraz. Jindřiška nastoupila na čtyřletou střední zdravotnickou školu do Ostravy a domů jezdila jen na víkendy. Hned po škole nastoupila do Krajské hornické nemocnice v Ostravě a tam pracovala dva roky.

Novému režimu jsme neškodili ani nefandili

Sedmého prosince 1955 se Jindřiška vdala za Ing. Milana Deáka (1933–1988) a odešla s manželem do Prahy, kde dostal umístěnku na Státní plánovací úřad. Protože ale nechtěl dělat úředníka, vyměnil si místo s kamarádem a skončil jako zaměstnanec Výstavby kamenouhelných dolů v Kladně. „Nejdřív jsme bydleli ve Stochově, kde se stavělo panelákové hornické město, pak v Kladně. Já dělala na šachtě zdravotní sestru u závodního lékaře,“ uvádí pamětnice.

V prosinci roku 1956 se manželům narodila dcera a v lednu 1958 syn. Po mateřské pracovala Jindřiška Deáková rok jako zdravotní sestra v kladenské nemocnici. Poté si dodělala dálkově pedagogické gymnázium a pracovala v Kladně v mateřské škole. Z Kladna se přestěhovali do Prahy, i tam ještě deset let pracovala v mateřské škole.

Milan Deák pracoval v podniku se třemi tisíci zaměstnanci jako náměstek. Po roce 1968 tam však komunisté zlikvidovali celé vedení firmy. „Manžel se vzdal místa sám ze zdravotních důvodů, ale pak už ho k žádné pořádné práci nepustili. Nemohl se s tím smířit, protože to byl rozený vedoucí – uměl lidi spojovat a měl výborné manažerské schopnosti,“ poznamenává Jindřiška Deáková.

A protože se Milan Deák stal po roce 1968 nepohodlným a jejich děti vycházely ze školy, přijala Jindřiška kandidaturu do KSČ, kterou jí nabídla ředitelka školky. „Ředitelka si vážila mé práce a já chtěla, aby se děti dostaly na vysokou školu, tak jsem do KSČ vstoupila. Byla jsem vychovaná dělnickou rodinou. Tatínek byl zapřisáhlý sociální demokrat. Komunismus sice neuznával, ale ani mu neškodil. Svou práci jsem dělala svědomitě, ale žádnou odbojovou účinnost jsem nevyvíjela,“ dodává pamětnice.

Jako své krédo uvedla Jindřiška Deáková tato slova: „Nemá cenu se v životě živit nenávistí, třeba nenávistí k někomu, kdo byl ve straně. Člověk se má řídit Božími přikázáními, ať je věřící, nebo ne. Jsou platná pro každého. Kdo se jimi řídí, může prožít krásný a plodný život.“