“Když jsem přijela do Československa, zjistila jsem, že tu má tahle profese mnohem lepší jméno. V Británii nás stále považovali za “lotry a vagabundy”, jak se říkávalo. Divadlo bývalo spojováno s čímsi ne úplně slušným a hodným úcty. Vím, že pro sestru mého otce, mojí tetu, bylo prostě nepředstavitelné, že bych se dala k divadlu, taková životní dráha byla prostě nepřijatelná. A ani rodiče se nedomnívali, že by snad šlo o něco solidního. Kde jsem ale přijela sem, zjistila jsem, že divadlo tu berou velmi vážně. Že práce u divadla je tu vnímána jako slušné povolání. A že lidé od divadla nebyli nezaměstnaní, i když nezaměstnanost samozřejmě nebyla v komunistické společnosti možná. I dnes si ale všímám, že divadlo tu nabízí mnohem stabilnější kariéru než kdykoliv v Británii, včetně současnosti. Je to jiné... Byla jsem například ohromena Divadelním ústavem. Tím, že může existovat organizace, která to všechno dokumentuje, je zcela financovaná státem a je to organizace velmi vážená. Opravdu si nemyslím, že jsme tehdy v Británii měli něco podobného. A když jsem začala studovat na univerzitě divadelní vědu, myslím, že už jsem to zmiňovala, šlo o teprve druhou univerzitu v zemi, která takový program nabízela. Takže buď jste... Buď jste šli na univerzitu studovat anglickou literaturu nebo něco podobně váženého, nebo jste šli na hereckou školu a ocitli jste se mezi lidmi vykonávajícími tuto nepříliš váženou profesi. Takže tu byla jiná... úplně jiná atmosféra, jak jsem po příjezdu zjistila. A to se mi moc líbilo.“
“Francouzská organizace byla mimořádně důležitá, založila ji Catherine Audard, která byla partnerkou Alana Montefiore, jednoho z britských zakladatelů Jan Hus foundation. Ona... Stejně jako Alan Montefiore se věnuje filosofii, stále pracuje, stále přednáší. Měla tehdy celou řadu kontaktů ve Francii, které oslovila, aby mohlo vzniknout něco podobného tomu, co dělali Britové. A byli opravdu velmi soupeřiví, skoro jako by je pohoršovalo, že Brity něco takového napadlo jako první, a brzy založili vlastní organizaci, která byla do jisté míry politicky angažovanější než ta naše. Britská Jan Hus Foundation se vždy snažila být v rámci možností politicky neutrální. Její postoj vůči komunismu byl takový, že... že je nezávislá, že poskytuje nezávislé vzdělávání, ne vzdělávání protikomunistické. Což byl poměrně podstatný rys naší práce. Optikou britského politického spektra v ní byla zastoupena škála názorů od levicových po pravicové. Jessica a Roger byli spíše pravicoví, ale měli jsme i další členy správní rady, kteří směřovali spíše doleva, jako Bill Newton-Smith, Alan Montefiore nebo Paul Flather.” - “A Francouzi byli v tomhle jiní?” - “Francouzi byli politicky aktivnější. A více levicoví. Někde v archivech máme takovou historku o tom, jak... Řekla bych, že to určitě musel být přednášející z Francie, který přijel na jeden z podzemních seminářů a hovořil o marxismu. S čímž moc velký úspěch neměl a nedostalo se mu dobrého přijetí.“
“Nemohli si nic zapisovat. Takže museli... Nemohli si zapisovat nic konkrétního, přesněji řečeno. Takže pokud si chtěli poznamenat adresy nebo jména lidí, muselo se to nějak... Museli se je naučit nazpaměť nebo si je zapsat v nějakém kódu. Aby věděli, co dělat, až dorazí na místo. A nemuseli se nikoho ptát, kam mají jít a co mají dělat. A když... když jim prohledávali zavazadla, nemohli tak prozradit jména lidí v Praze nebo v Brně. A když se tam pak dostali... Snažili jsme se jim to všechno velmi podrobně popsat, pokud to byla jejich první cesta, do detailů popsat, jak najít dům nebo byt, kam měli namířeno. A jak by se tam měli dostat. Koho tam pravděpodobně potkají. Také jsme jim sdělili jméno osoby, s níž mohou mluvit s největší otevřeností. A doporučili jsme jim, aby na semináři prostě přednesli svůj příspěvek a bavili se o filosofii, ale aby nemluvili o podrobnostech týkajících se Nadace.”
Barbara Day se narodila 9. června 1944 ve Velké Britanii jako třetí dcera učitelky a anglikánského kněze. Dětství prožila na faře v Sheffieldu a v internátní škole, poté studovala na Sheffield Girls High School a na katedře činoherního divadla The University of Manchester. V letech 1965 až 1966 pobývala jako stipendistka v Československu, v Praze prožila i invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Pracovala v divadlech v Londýně, Bromley a Stoke on Trent. Během doktorského studia v Bristolu v osmdesátých letech opakovaně navštívila Československo a roce 1985 uspořádala festival české kultury Bristol Czechfest. Od poloviny osmdesátých let spolupracovala s Jan Hus Educational Foundation a podílela se na organizování přednášek západních akademiků a intelektuálů na bytových seminářích v Československu, které navštívila i v průběhu Sametové revoluce. Je nositelkou Řádu britského impéria třídy ‚člen‘ (MBE), obdržela i pamětní medaili prezidenta republiky Václava Havla. Žije v Praze, působí mimo jiné jako překladatelka a vysokoškolská pedagožka, je také autorkou několika monografií a řady teoretických textů.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
