Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Barbara Day (* 1944)

• +born on June 9th 1944 in the United Kingdom +she went to Sheffield Girls High School and graduated from The University of Manchester where she studied Drama +from 1965 to 1966, she was on a scholarship in Czechoslovakia +in Prague (Praha), she witnessed the invasion of the Warsaw pact forces +in 1985, she organised the Bristol Czechfest, a cultural festival +since the mid 80s, she had been working with the Jan Hus Educational Foundation +she took part in organizing seminars and lectures by Western academics and intellectuals in Czechoslovakia +she has been awarded the Order of the British Empire (MBE)

Barbara Day, za svobodna Gartside, se narodila 9. června 1944 jako třetí dcera anglikánského kněze a učitelky. Její předkové žili po generace v hrabství Lancashire v severozápadní Anglii ve Spojeném království, kde „vykonávali řadu podivných profesí spojených se zpracováváním bavlny“. Až její děd z matčiny strany Samuel Hird, syn kováře a přadleny, dokázal zničující dřině uniknout. I on však už jako desetiletý musel začít pracovat v jedné z přádelen, kde spolu s řadou svých vrstevníků dětskými prstíky opravoval vlákna poškozená při tkaní (zaměstnání nazývané „little piecer“) Protože v době rozmachu britského průmyslu ve druhé polovině devatenáctého století prý ještě neexistovaly téměř žádné předpisy regulující bezpečnost práce a majitelé podniků tuto záležitost za účelem maximalizace zisků téměř pomíjeli, pracovní úrazy byly běžné a to i v případě dětí. A protože děd se „nechtěl nechat zmrzačit ani zestárnout v továrně“, začal po práci navštěvovat večerní školu. Po čase se mu podařilo získat roční stipendium na tehdejší Owens College (nyní University of Manchester), které si pak díky vynikajícímu prospěchu mohl ještě několikrát prodloužit, až konečně získal titul Master of Science. Díky němu se mohl do továrny později vrátit  jakožto inspektor a prosazovat bezpečnostní opatření i zlepšovat pracovní podmínky dělníků. Solidní budoucnost se pak pokoušel zajistit i staršímu ze svých dvou dětí, své dceři Mary, zvané též Molly. Ta tak nakonec vystudovala anglistiku, jako žena s vysokoškolským vzděláním však v tehdejších poměrech neměla mnoho příležitostí k uplatnění a nakonec se musela smířit s povoláním učitelky. Barbařin otec Frank Andrew Gartside1 pocházel z o něco lépe situované rodiny. Jeho děd vlastnil a provozoval menší přádelnu  na bavlnu, kterou však zdědil Frankův starší bratr, jemuž se podařilo i „dobře oženit“. Frank strávil dva roky v zákopech první světové války, po návratu se sblížil s Molly Hird a i díky její podpoře se po otřesné zkušenosti z evropských bojišť rozhodl pro studium teologie. Ve svých čtyřiceti letech se stal knězem anglikánské církve a s Molly se oženil. V roce 1937 se jim pak narodila dvojčata Joan a Margaret.

Dětství v Ocelovém městě, okouzlení divadlem a první letmé pohledy za železnou oponu

Během druhé světové války se rodina přestěhovala do hornické vesnice v Midlands, poté Gartsideovi přesídlili do Sheffieldu, města s rozvinutým ocelářským průmyslem. Barbařině otci tamější farnost přidělila „kdysi snad krásnou, nyní však zastaralou rezidenci bez ústředního topení“, kde teplo poskytovaly pouze krby v rozhlehlém salonu, kuchyni a otcově pracovně, kam však měly farářovy dcery přístup zapovězen. Barbara tak vzpomíná především na všudypřítomný chlad, Gartsideovi navíc žili poblíž silně znečištěné průmyslové části města a válečný přídělový systém fungoval ve Spojeném království až do roku 1954. S Sheffieldem svého dějství si tak Barbara spojuje především těžké životní podmínky, což však s odstupem času „považuje za velkou výhodu oproti lidem, kteří vyrůstali v blahobytu a snadno se tak poddávají neštěstí“, protože „mohla sledovat, jak se svět stále mění k lepšímu.“

Ani pobyt na venkově během války prý ale Barbařiným sestrám neprospěl. Tamější internátní škola měla totiž jen velmi nízkou úroveň a když tak jako jedenáctileté skládaly písemnou zkoušku, která měla rozhodnout o jejich dalším vzdělání, dosáhly jen nevalných výsledků, což prý již tehdy do značné míry ovlivnilo jejich následující životní dráhu. Barbaru proto v jejích čtyřech letech rodiče raději poslali do soukromé školy, a to původně jen na rok, aby se dobře připravila na studium na některé ze škol v Sheffieldu. Přestože školné nebylo zanedbatelné a rodiče tak museli vyvinout značné úsilí, Barbara nakonec zůstala v soukromé škole až do svých jedenácti let, kdy se po složení zkoušky kvalifikovala ke studiu na Sheffield Girls High School, považované za jednu z nejlepších škol ve městě.

Během studia pak prý začala snít i o jiných místech, než byl Sheffield jejího dětství a dospívání. První, byť nepřímý kontakt se světem za železnou oponou představoval uprchlík z Maďarska, který se ve městě objevil v roce 1956. Barbara se prý ale o události v Maďarsku i ve světě zajímala už předtím, a to jak díky televiznímu zpravodajství, tak i listu The Manchester Guardian (dnes The Guardian), který její otec odebíral a jehož výtisky prý již tehdy s oblibou pročítala na podlaze před krbem v obývacím pokoji. O životě ve střední a východní Evropě měla však měla prý jen velmi idealizované, romantické představy, a to i díky kampani Rakouské republiky, která se v padesátých létech pokoušela rehabilitovat na mezinárodní scéně a budovala svůj mediální obraz země hor a lesů, hradů a zámků, pohostinných lidí v národních krojích a bohatého kulturního dědictví vůbec.

Barbara od útlého dětství chodila na vánoční představení v Sheffield Playhouse a během studia na Sheffield Girls High School pak díky ředitelce své první školy navštěvovala i festivaly ve Stratford-upon-Avon, kde tak už ve svých deseti letech shlédla první shakespearovské představení s Laurence Olivierem a pak i další počiny pozdější Royal Shakespeare Company. Mohla být i svědkem proměny divadelní scény na přelomu padesátých a šedesátých let, což pak vedlo k jejímu rozhodnutí věnovat se divadlu na profesionální úrovni, nejlépe jako herečka. Rodiče však její okouzlení světem divadla nesdíleli, představa, že jejich dcera spojí svůj osud s komedianty je spíše děsila, a naléhali, aby raději nejprve vystudovala vysokou školu. Původně chtěla studovat anglistiky, pak ale na The University of Manchester otevřeli katedru divadelní vědy, prý jakožto druhou v celé Británii, kam se obratem přihlásila a byla přijata. Během studia pak dospěla k závěru, že spíše než jako členka divadelního souboru by se kvůli své poněkud uzavřenější povaze a také velké konkurenci mohla uplatnit jako inspicientka nebo dramaturgyně.

V dubnu 1963 pak jeden z profesorů zařídil pro celý ročník výlet do Parmy, kde právě probíhal studentský divadelní festival. Na programu bylo i vystoupení studentů Vysoké školy múzických umění v Bratislavě, na které prý byli britští studenti, kteří se s divadelníky zpoza želené opony se ještě nikdy nesetkali, obzvlášť zvědaví.. Herci z Československa se sice objevili se čtyřdenním zpožděním, protože byli na své cestě autobusem z Bratislavy zadrženi na hranicích, navzdory očekávání ale nepůsobili jako zachmuření, unavení lidé, poznamenaní šedí života v socialistickém bloku. Odehráli „skvělé představení na mnohem profesionálnější úrovni než ostatní soubory“, a Barbaru i její spolužáky prý doslova uchvátili. Působením Mariána Labudy, Emílie Vašáryové a dalších tak na místě propadla československému divadlu a začala se zajímat i o poměry v zemi. V létě 1964 pak o prázdninách strávila šest týdnů ve Francii, kde se na Mezinárodním táboře práce seznámila s mladými lidmi z řady evropských států, včetně Vladimíra Janečka a Rudolfa Křesťana, dvou studentů z Československa, kteří se této akce mohli zúčastnit vůbec poprvé. V sídle UNESCO v Paříži pak objevila brožuru s nabídkou stipendií po celé Evropě, o nichž se prý v Británii neměla šanci dozvědět. Po několika neúspěšných pokusech pak získala stipendium Britské rady v rámci programu kulturní výměny mezi Spojeným královstvím a Československem. Její rodiče měli z této cesty za železnou oponu značné obavy, své znepokojení prý vyjádřilo i Foreign Office, a její účast v programu byla nakonec podmíněna tím, že se alespoň naučí česky. Najít učitele češtiny však bylo obtížné a když se jí konečně podařilo domluvit si lekce kdesi v Manchesteru, musela se s rodiči přestěhovat do jižní Anglie a její znalost jazyka tak byla před odjezdem jen velmi povrchní.

„Lidé se těšili, že se už nebudou bát“

Barbara byla na své první cestě do Československa v říjnu 1965 „všemu otevřená“, samotné překročení železné opony však prý představovalo celkem všední zkušenost. Vybavuje si tak jen dlouhé čekání na hranicích a pohraniční stráž, která kontrolovala osazenstvo vlaku. Do Prahy dorazila až za tmy, po šesté hodině večer, a spolu s další stipendistkou pak ještě dlouho čekala na nádraží na ženu, která se jich měla ujmout. Přestože se v Praze objevily s týdenním zpožděním, byly nakonec ubytovány „v moderních kolejích na Strahově“. „Někteří lidé byli velmi milí a snažili se pomoci, někteří byli odtažití a nevšímaví“, vzpomíná Barbara na přijetí v Československu, dodává ale, že studenti na pražských kolejích byli téměř bez výjimky velmi přátelští, zvídaví a o poměrech ve své zemi hovořili zcela otevřeně. Když se pak ohlásila na pražské DAMU, brzy zjistila, že univerzita neví, co si s ní počít, a protože neovládala češtinu, nemůže jí nabídnout žádný studijní program. Nakonec ji ale poslali, aby si obhlédla zkoušky několika souborů, například v divadle S. K. Neumana. S pomocí nových přátel se pak ale jakožto cizinka, která má každé dveře otevřené, mohla brzy seznámit s celou řadou výrazných postav československého divadelního světa, mimo jiné i s Janem Grossmanem, Václavem Havlem nebo řediteli několika divadel včetně Národního, k jejichž britským obdobám by se jakožto dvacetiletá studentka nemohla nikdy ani přiblížit, „natož s nimi promluvit“. Překvapilo ji také postavení, kterému se divadlo v Československu těšilo ve srovnání s Británií, kde bylo stále do značné míry považováno za doménu „lotrů a vagabundů“ a za povolání v podstatě nepoctivé, což prý do jisté míry přetrvalo dodnes. Fascinoval ji tak například Divadelní ústav, který prý neměl v tehdejší Británii obdobu, a žasla nad společností, v níž byla kariéra u divadla považována za záležitost solidní nebo dokonce i úctyhodnou. Atmosféru v Československu v létech 1965 a 1966 pak na základě hovorů s přáteli nebo i se svými žáky během letní školy, kde dávala hodiny anglické konverzace, vnímala jako velmi pozitivní, „možná napjatou, ale plnou nadějí“. Nejsilnější dojem v ní pak prý zanechalo prohlášení jedné z účastnic letní školy, povoláním učitelky, která na otázku, co očekává od případných politických změn, prohlásila: „Že už se nebudeme bát.“

Návraty do Československa a invaze vojsk Varšavské smlouvy

Hned po příjezdu do Británie se Barbara pokoušela do Československa vrátit, těsně před jejím odjezdem do Prahy v roce 1965 ale zemřela  její matka, která se potýkala se závažnými zdravotními problémy již od války, jedna z jejích sester se navíc právě vdala a druhá odcestovala kamsi do Afriky. Nějaký čas tak Barbara musela pomáhat otci, který odešel do penze a přestěhoval se zpátky do Sheffieldu. Sama pak přesídlila do Londýna, pokoušela se najít práci v některém z tamějších divadel a spolupracovala mimo jiné i s BBC. Na jaře roku 1967 pracovala jako tlumočnice pro Divadlo na zábradlí během jeho účinkování na festivalu Londýně, takže se mohla opět setkat s pantomimickou skupinou Ladislava Fialky, Zdeňkou Kratochvílovou nebo Janem Grossmanem a jeho souborem. O rok později pak při dalším výjezdu divadla do Londýna kromě tlumočení pomáhala i s vyřizováním všelijakých úředních záležitostí.

V červnu 1968 se pak mohla konečně vypravit do Československa, kam ji na tři týdny doprovodil i její otec. Stýkala se s přáteli a seznamovala se s novými lidmi, a to i během svého působení v krajském pedagogickém ústavu, kde opět dávala lekce anglické konverzace, a doufala, že se jí snad podaří najít práci v některém z pražských divadel. Zpočátku žila na Vinohradech, pak se ale přestěhovala do bytu rodiny Kratochvílových na Hanspaulce. Tam pak jedné noci zaslechla ohlušující dunění, „jako by se jí nad hlavou valila bouře.“ Když se pak uložila ke spánku, po chvíli ji probudil vyzvánějící telefon, který však ignorovala. Pak se ale objevila jedna z jejích hostitelek, informovala ji o tom, že vojska Varšavské smlouvy právě zahájila invazi do Československa a prohlásila, že je v jejím zájmu zemi co nejdříve opustit. Přestože Barbařini přátelé o této možnosti řešení tehdejší politické situace občas hovořili, když k invazi nakonec skutečně došlo, byli prý téměř bez výjimky v šoku. A protože hostitelé naléhali, aby především nechodila do města, oblaka dýmu nad Vinohrady tak Barbara sledovala jen z Hanspaulky, poslouchala rádio a pozorovala tanky projíždějící pod okny. Po konzultaci s britským velvyslanectvím byla pak odkázána na evakuační vlak, který měl následujícího dne v deset hodin ráno opustit Smíchovské nádraží. Cestou na nádraží v doprovodu přátel ji pak v okupovaném městě překvapila především skutečnosti, že lidé stále chodí do práce, autobusy stále jezdí a mnohé obchody jsou otevřené.

Po několikadenní cestě se pak přes Paříž konečně dostala až do Británie a následující dny strávila v Londýně agitováním. Byla přesvědčená, „že je její povinností říci lidem, co viděla, co se v Československu děje“. Šla proto i na československé velvyslanectví, podařilo se jí proniknout davem, který se před budovou shromáždil, a o situaci v zemi informovala československého kulturního atašé, s nímž se už dříve seznámila prostřednictvím malíře Pravoslava Sováka a díky jehož pomoci krátce pracovala pro British-Czechoslovak Friendship Society a pak i jako učitelka angličtiny manželek československých diplomatů. Zúčastnila se také demonstrace proti invazi v Hyde parku, kde se setkala s přáteli a spolužáky, během níž hovořil mimo jiné i Richard Crossman2, akci se však prý po celou dobu pokoušeli narušit profesionální provokatéři. Britská veřejnost prý byla invazí vcelku znepokojená a i v Sheffieldu tak Barbara hovořila s místními periodiky. Událostem v Československu se pak dostalo rozsáhlého mediálního pokrytí a vznikaly tak i fondy na podporu československých studentů v Británii, kterým byla nabídnuta možnost studia na britských univerzitách, nadšení pro věc prý ale „vydrželo jen několik měsíců, ne-li týdnů“.

Zklamání z vývoje v Československu, manželství a studium

Na počátku roku 1968 pak Barbara našla místo u režiséra Petera Cheesemana ve Victoria Theatre ve Stoke on Trent a přestože podmínky tam prý nebyly ideální, divadlo si brzy zamilovala a nakonec tam strávila tři následující roky. Ještě během svých dvou cest do Československa v létě a na podzim roku 1969 uvažovala i o angažmá v Československu, zjistila ale, že tamější společnost „se začíná uzavírat“. Havel a Grossman již z Divadla Na Zábradlí odešli a její přátelé ve vedení divadla prý „jen kroutili hlavami a moc toho nenamluvili“. V sedmdesátých létech pak Barbara „spojení s Československem postupně ztrácela“, stále se však pokoušela propagovat českou dramatickou tvorbu, byť bez většího úspěchu, protože po počátečním nadšení po Srpnu 1968 prý zájem o lokální produkci zase brzy opadl. Barbara se oženila a odstěhovala se do Bristolu, kde její manžel Alex Day působil jako scénograf v divadle Bristol Old Vic. Sama pak pracovala mimo jiné v divadle ve Stoke on Trent a učila i na bristolské všeobecné střední škole, což jí prý ale valné uspokojení nepřinášelo. Na počátku osmdesátých let tak díky iniciativě svého manžela zahájila doktorské studium u Edwarda Brauna3 na University of Bristol. Svou disertační práci se Barbara rozhodla věnovat českému divadlu a v Československu tak v následujících pěti letech strávila každoročně několik měsíců, během nichž se snažila „potkat co nejvíce lidí a vidět co nejvíce představení“. Zpočátku se tuto vášeň pokoušela sdílet se svým manželem, ten prý ale cestoval jen nerad a špatně snášel i jazykovou bariéru, což prý přispívalo k jejich rostoucímu odcizení.

Mohla jsem být užitečná

V roce 1985 Barbara zorganizovala Festival Bristol Czechfest, který měl nabídnout to nejlepší z české kultury osmdesátých let, prosadit některé z účinkujících proti vůli československého kulturního atašé, s nímž Barbara přípravu festivalu koordinovala, však prý nebylo úplně jednoduché. Nakonec ale v Bristolu vystoupily mimo jiné i soubory Divadlo na provázku a Chorea Bohemica, Magdalena Jetelová představila svou výstavu v „největší bristolské galerii“ a zahrál třeba i Jiří Stivín, ne však už Petr Eben, jemuž to zaměstnavatelé nedovolili.

Začátkem téhož roku ji na doporučení Karla Kyncla4 a dramaturga Divadla na provázku Petra Oslzlého oslovila Jessica Douglas-Home5, manželka šéfredaktora The Times of London, která jí během schůzky v Londýně kromě možnosti publikace článků o vystoupení Divadla na provázku v Brightonu a festivalu v Bristolu nabídla i práci v Jan Hus Educational Foundation6, která byla založena pěl let předtím v reakci na dopis Julia Tomina7 z roku 1978 a zprostředkovávala přednášky západních akademiků v Československu v rámci podzemní univerzity, která nabízela vzdělání lidem nonkonformním i z politických důvodů pronásledovaným.

Barbara se hned v létě 1985 rozhodla nabídku nadace přijmout. V červnu 1985 se pak v domě Jessicy Douglas-Home v Gloucestershire poprvé setkala se členy správní rady nadace a jejími dalšími spolupracovníky, například Alanem Montefiore, Kathy Wilkes, Paulem Flatherem, Catherine Audard nebo Rogerem Scrutonem8, který byl krátce předtím z Československa vyhoštěn, díky nimž si prý mohla konečně plně uvědomit důležitost celého podniku. Když pak v roce 1986 dokončila svou disertační práci, prodala dům v Bristolu, který vlastnila spolu s manželem, s nímž se nakonec i rozvedla, a odstěhovala se do Londýna, kde se vedle práce pro nadaci dále vzdělávala na UCL School of Slavonic and Eastern European Studies.

Především ve spolupráci s Rogerem Scrutonem pak organizovala cesty britských akademiků do Československa i jejich nehonorované přednášky a semináře v rámci tehdy již zavedené podzemní univerzity9 v Praze, Brně a Bratislavě, podílela se i na jejich školení, které se často podobalo spíše zpravodajskému výcviku. Prostřednictvím kurýrní sítě nadace spolupracovala mimo jiné s Rudolfem Kučerou, Petrem Rezkem, Ladislavem Hejdánkem, Milanem Balabánem, Jiřím Müllerem nebo Jánem Čarnogurským, s československými intelektuály a představiteli opozice udržovala kontakty i během svých tehdy již kratších pobytů v Československu až do radostného setkání v Praze v listopadu 1989.

V polovině devadesátých let Barbara během práce na knize o dějinách nadace přesídlila do Prahy, kde se podílela mimo jiné na založení The English College in Prague. Působí jako publicistka, překladatelka a vysokoškolská pedagožka, je také autorkou několika monografií1011 a řady teoretických textů. Je nositelkou Řádu britského impéria třídy ‚člen‘ (MBE), obdržela i pamětní medaili prezidenta republiky Václava Havla.

 

 

1https://picturesheffield.com/frontend.php?keywords=Ref_No_increment;EQUALS;y13346&pos=7&action=zoom&id=131384

2https://warwick.ac.uk/services/library/mrc/archives_online/digital/crossman/urss/bio/

3http://www.bristol.ac.uk/news/2017/may/edward-braun.html

4https://plus.rozhlas.cz/karel-kyncl-muz-ktery-onemocnel-rozhlasem-6518574

5https://www.amazon.co.uk/gp/product/0859552594/ref=dbs_a_def_rwt_bibl_vppi_i1

6https://www.wikiwand.com/en/Jan_Hus_Educational_Foundation

7https://www.pametnaroda.cz/cs/tomin-julius-1938?locale=uk_UA

8https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/3028022-zemrel-roger-scruton-filozof-a-politolog-se-slabosti-pro-ceskoslovensko

9https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/tajna-policie-o-nas-vedela-rade-ucastniku-nedovolila-na-bytove-seminare-prijit_1911141640_elev

10https://www.amazon.com/Velvet-Philosophers-Barbara-Day/dp/1870626427

11https://www.amazon.com/Trial-Theatre-Reports-Czech-Drama/dp/802463953X