„Nejlepší byla maminka. Ta žila ve Vídni a přijela v létě k nám a říkala: ,Už jsi něco dostal?‘ Já jsem říkal: ,Ještě ne, ono to není tak rychlé.‘ Ona říkala: ,Všecko ber, jenom zámek jim nech.‘ Často jsem si na to vzpomněl, protože to byla ta nejhorší práce. Musel jsem začít něco úplně jiného, než jsem celý život dělal. To taky nebylo úplně jednoduché. Ale taky tam máme takové zážitky. Stáli jsme s Tomášem ve dvoře, my jsme budovali tu dílnu, a tím jsme vlastně si udělali prostor do parku. Ti, co tam tomu ještě šéfovali, tak se strašně rozčilovali, že jsme vnikli do jejich strážného prostoru. Tenkrát přijel Komers s televizí a točil nás. My jsme stáli před tím plotem, tam byl výhled na zámek. Postavil tam kameru a mluvili jsme o tom, že nechtějí pořád pryč, ani nájem platit, nic, a že tam jsou, jako kdyby se nic nestalo. Já jsem se ho pak ptal, kdy to budou vysílat, a on říkal: ,Než se to připraví, to bude tak týden, tak asi za týden.‘ Oni to vysílali v neděli večer v hlavních zprávách a v pondělí ráno tam stálo patnáct náklaďáků a večer byli vystěhovaní. To se televizi povedlo.“
„Já jsem začal v šestačtyřicátém chodit do Biskupského gymnázia v Bohosudově. Asi se dvěma přestávkami jsme tam mohli být do padesátého roku, kdy zlikvidovali všechny… [řeholníky]. To byl úplný přepad. V deset hodin večer nás zahnali v pyžamech do jídelny, prolezli nám pokoje, a nás taky. Druhý den jsme se vzbudili do úplné spouště. Všechno bylo všude rozházené, poničené. S těmi pátery už jsme se nesešli. Byli všichni pryč. Nás odvezli, bylo nás tři sta. Ty starší, co měli občanské průkazy, tak ty chtěli pustit, by se jich rádi zbavili. Přestěhovali nás do Děčína, tam byla taková vila, kde bylo třicet bohoslovců, a teď nás tam přišlo tři sta. Ale ti starší řekli, že nikam nepůjdou, dokud my mladší tam budeme. Tak z toho byl pěkný guláš. To jsme je ještě různě dráždili, chodili jsme do kaple k sestrám přes celý Děčín s muzikou vlastní a takové věci… Pokoušeli se nás tam učit, ale to jim nevyšlo vůbec.“
„Člověk musí jít za tím svým, co mu je přikázané. Hlavní bylo, že jsme byli věřící a věřili jsme, že to dobro musí nějak zvítězit. Nesmí se toho [člověk] moc bát. Když děti chodily do školy a na náboženství jsme je samozřejmě vždycky přihlásili. Pak najednou jeden rok se přihlásilo asi dvanáct nebo patnáct dětí, rodiče je přihlásili. Ředitel školy objel všechny a vlastně jim vyhrožoval, že když to nestáhnou, tak že starší dítě se nedostane dál do školy, nebo takovéhle výhrůžky. Až ta jedna paní říkala: ,Byl jste u Czerninů?‘ On jí na to řekl: ,To nemá cenu, to by byla zbytečná zajížďka.‘ Ona říkala: ,Tak to já taky nestáhnu.‘ Člověk se jich nesměl tolik bát zase. Oni slíbili a vyhrožovali. Ale to platí pořád.“
Theobald Czernin se narodil 7. 7. 1936 v Praze do rodiny jednoho z nejvýznamnějších českých šlechtických rodů Czerninů (Černínů) z Chudenic. Dětství strávil převážně na rodovém zámku v Dymokurech v okrese Nymburk. Jeho otec Rudolf Theobald Czernin (1904-1984) patřil ke členům delegace zástupců české šlechty, která se 17. září 1938 setkala s Edvardem Benešem a vyjádřila slib věrnosti české šlechty českému státu. V září 1939 podepsal podobné prohlášení adresované Emilu Háchovi. V roce 1943 byl otec zatčen, v březnu 1944 odsouzen a následně uvězněn v Malé pevnosti v Terezíně a v Gollnowě u Štětína v Polsku, odkud se vrátil v létě 1945. Od roku 1946 do dubna 1950 studoval Theobald Czernin na Biskupském gymnáziu v Bohosudově, kde zažil tzv. Akci K zaměřenou proti mužským řeholním řádům. Jako příslušník aristokracie byl označen komunistickým režimem za třídního nepřítele. Vyučil se zedníkem a po absolvování vojenské služby u Pomocných technických praporů pracoval u Staveb silnic, stejně jako jeho otec. V roce 1961 se Theobald Czernin oženil s Polyxenou Lobkowicz a vychovali společně pět dětí. Rodiče Theobalda Czernina emigrovali v roce 1964 do Rakouska. Na podzim 1968 se Theobald Czernin s rodinou pokusil o emigraci do Švýcarska, ale v dubnu 1969 se vrátili zpět do Československa. Od roku 1971 žili v Rudném u Nejdku v okrese Karlovy Vary, kde Theobald Czernin pracoval do roku 1990 jako řidič sanitky. Začátkem devadesátých let 20. století požádal o restituci rodového majetku včetně zámku v Dymokurech, který spolu s lesy a polnostmi od roku 1994 spravoval. Theobald Czernin zemřel v neděli 12. července roku 2015.
Svatba Rudolfa a Bedřišky Czernin,Budapešť 17.9.1935,vedle Rudolfa sedí jeho matka Marie, nad ním stojí Anna Strachwitzová, v 1. řadě nalevo Marie, vlevo poslední řada: prostřední: Edmund Czernin (1907-1994),Rudolfův bratranec, 2. zprava Hugo Strachwitz
Svatba Rudolfa a Bedřišky Czernin,Budapešť 17.9.1935,vedle Rudolfa sedí jeho matka Marie, nad ním stojí Anna Strachwitzová, v 1. řadě nalevo Marie, vlevo poslední řada: prostřední: Edmund Czernin (1907-1994),Rudolfův bratranec, 2. zprava Hugo Strachwitz
1931, sedící Theobald Czernin, stojící jeho děti zleva: Jan, Anna a dítě Bedřich Strachwicz, Gabriela Czernin, Rudolf Czernin, Marie Czernin a Humprecht Czernin
1931, sedící Theobald Czernin, stojící jeho děti zleva: Jan, Anna a dítě Bedřich Strachwicz, Gabriela Czernin, Rudolf Czernin, Marie Czernin a Humprecht Czernin
Neznámá sedící na lavičce, Marie Czerninová,Theobald Czernin, stojící z l. Humprecht Czernin, Gabriela Czernin., Rudolf C., Marie C., Anna C. a Jan Czernin
Neznámá sedící na lavičce, Marie Czerninová,Theobald Czernin, stojící z l. Humprecht Czernin, Gabriela Czernin., Rudolf C., Marie C., Anna C. a Jan Czernin
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
