Zdeněk Cvrk

„Nejdřív tam začaly lítat americký stíhačky. To jsme vždycky – protože tenkrát žádný ústřední topení nebylo, že jo, to se topilo doma v kamnech, tak nahoře na střeše byla u komínů lávka se zábradlím – tak když houkala siréna, do tý doby jako žádný bombardéry nad Prahou nebyly, jenom ty stíhačky americký, tak jsme vždycky šli na střechu a dívali jsme se ze střechy, jak tam hloubkaři jako nalítávají na to kbelský letiště. Co bylo venku, co nebylo v hangárech, tak to prostě vždycky rozstříleli. A ty Němci potom akorát to buldozery prostě shrnuli, tam byl takovej svah vedle letiště a tam z toho byla hromada rozstřílenejch messerchmittů a takovejchhle těch stíhaček. Říkalo se tomu pohřebiště. To bylo směrem k Hloubětínu pod tím kbelským letištěm.“

„Potom byly sirény, že jo, a vybaví se mně, že jednou... My jsme byli chudý, my jsme neměli třeba rádio. Teďka houkala siréna a tam v baráku bylo vždycky pár lidí, který teda rádio měli. Tak potom k nám jeden z nich zaběhl, že je vyhlášený stanný právo, v roce 1942. A tak nás zase... Protože ze sklepů byly udělaný protiletadlový kryty, jo, a ty sklepy byly vystěhovaný. K tomu baráku patřila taková zahrada, kde se utvořily z takových plaňkových dřevěných tyčí ty sklepy, sklepy se vystěhovaly a z toho byly protiletadlový kryty. A tak nás nahnal teda do sklepa, že je vyhlášený stanný právo. Tak jsme byli ve sklepě a najednou tam vtrhli dva esesáci se samopaly, jeden stál u dveří a mířil na nás samopalem a ten druhej šel k mužům, kterým bylo tak mezi 25 až 35 lety. Vždycky je vzal za bradu. Takhle. Teď mu násilím prostě otočil tu hlavu a ten esesák, co stál u dveří s namířeným samopalem na nás, tak vždycky zakýval hlavou, že ne. A byla tam jedna paní, Vávrová, která byla vdova taky a měla syna stejně starýho jako já. Ta jediná uměla německy, tak těm esesákům říkala, že tam jsou jenom lidi, který bydlej v tom baráku, který odnikud nepřišli. To jsme ještě nevěděli, že to byl atentát na Heydricha.“