Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Cvingráf (* 1923)

• narodil se 28. listopadu 1923 v obci Rudlice u Znojma v tehdejším Československu

• od roku 1942 byl nuceně nasazen u Drážďan

• ilegálně se pokusil přejít hranice zpět do protektorátu

• zatčen a vězněn v Lovosicích a posléze transportován do Malé pevnosti Terezín

• transportován do koncentračního tábora Gross-Rosen

• transportován do tábora v Hersbrucku u Norimberku, který byl pobočním táborem koncentračního tábora Flossenbürg

• účastnil se pochodu smrti z Hersbrucku do koncentračního tábora Dachau

• duben 1945 – vězněn v koncentračním táboře Dachau

• 29. dubna 1945 – osvobozen americkou armádou

• po válce pracoval jako krejčí a posunovač na železnici

Ze Znojemska

František Cvingráf se narodil 28. listopadu 1923 v obci Rudlice, která leží mezi městy Moravský Krumlov a Znojmo. Tatínek pracoval jako obchodník s hospodářskými zvířaty, maminka byla v domácnosti a oba pracovali také na svém vlastním hospodářství.

„Já jsem se u nás na Moravě v Únanově vyučil krejčím. Také jsem u krejčího bydlel, byl jsem u něj tři roky [na vyučení], poté jsem u něj byl asi tři čtvrtě roku a pak jsem se vrátil domů. Z Únanova do Rudlic to bylo, myslím, dvanáct kilometrů.“

Útěk z nuceného nasazení

František Cvingráf byl od roku 1942 nuceně nasazen u Drážďan, kde s kamarádem pracoval na nádraží: „Tam jsme se seznámili s topičem lokomotivy, tak jsme si vyprávěli a on říkal: ‚Jezdíte domů?‘ ‚Ne, člověče.‘ ‚Já co chvíli jedu.‘ Nám Němci nedávali propustky, když potřebovali pracovní sílu. On nám říkal: ‚Já sednu v Německu na vlak a jedu.‘ Tenkrát nebyly hranice. Tak jsme si to takhle zařídili.“

Pamětník se s kamarádem odhodlal k přechodu protektorátních hranic. Jak František Cvingráf sám zmiňuje, hraniční kontroly sice nebyly, ale zato kupé procházeli němečtí vojáci a kontrolovali cestující. Stejně tak se dostala kontrola i k pamětníkovi a jeho kamarádovi, kteří se nemohli prokázat patřičnými dokumenty, a brzy vyšlo najevo, že „utekli“ z nuceného nasazení. Oba byli v Lovosicích okamžitě zatčeni a vsazeni do místního vězení.

V Lovosicích a v Malé pevnosti Terezín

Ještě téhož dne k večeru tak poprvé pocítili podmínky v nacisty řízené věznici. V Lovosicích pobývali dva dny a poté byli posláni do Malé pevnosti Terezín, kde František Cvingráf pobýval přibližně měsíc. Chodil na venkovní komanda, kde pracoval na dráze.

„Když jsme přijeli, tak jsme museli odevzdat všechno, co jsme měli. Oni to vzali, hodili do kamen a byl konec. Něco šlo schovat, ale velice těžko.“

V Gross-Rosenu

František Cvingráf byl po měsíci z Malé pevnosti Terezín transportován do koncentračního tábora Gross-Rosen, který je kvůli pracovním podmínkám v kamenolomu a nelidskému zacházení považován za jeden z nejhorších koncentračních táborů nacistického Německa.

Také on pracoval v kamenolomu: „Nejdříve jsme dělali přímo v lágru a kamenolom byl odtud asi tři kilometry. Ale to byl kamenolom, člověče, asi pětasedmdesát metrů hluboký, dlouhý a veliký. Do toho kamenolomu jsme pak chodili na práci pěšky.“

Pochod smrti do Dachau

Z koncentračního tábora Gross-Rosen byl František Cvingráf převezen do tábora Helsbruck u Norimberku, který byl pobočním táborem koncentračního tábora Flossenbürg. To se již odehrávalo v době, kdy se blížil konec války, ze západu se tlačili Spojenci a z východu Rusové, čímž se manévrovací prostor nacistického Německa razantně zmenšil. Pamětník tak musel pochodovat z Helsbrucku do Dachau u Mnichova, kde byl jeden z posledních fungujících koncentračních táborů. Jednalo se o tzv. pochod smrti.

„Tak nás všechny vyhnali a pěšky jsme šli z Helsbrucku, který spadal pod Norimberk, přes vesnice do Dachau. Vyšlo nás osm tisíc a do Dachau náš přišlo tři a půl tisíce. Tam leží všichni. Když vězeň nemohl a padl, tak německý voják vytáhl pistoli a zastřelil ho. Tam spousta vězňů leží zakopaná na polích. Mně také moc nescházelo, ale náhodou jsem to přežil.“

František Cvingráf dále vzpomíná, že v Dachau mluvili dozorci i česky: „Němci by je byli přemístili. Byli daní jako hlídači. (...) Nemůžu říct [o dozorcích něco špatného], někteří mladí kluci byli syčáci, ale někteří byli dobří a člověku poradili. Tak jedno s druhým. Bylo to zamotané.“

Osvobození a návrat domů

František Cvingráf pobýval v Dachau přibližně měsíc, než byl dne 29. dubna 1945 osvobozen americkou armádou. Nic tak nebránilo tomu, aby po dlouhých třech letech pobytu v koncentračních táborech odjel domů. Zamířil do Prahy na Wilsonovo (dnes hlavní) nádraží, ale bylo to ještě v době, kde v Praze docházelo k přestřelkám.

Prakticky ihned vyrazil do Jihlavy: „Vlak byl vypraven, tak jsem si do něj vlezl. V Jihlavě jsem zůstal na nádraží, že bude vypravený osobní vlak na Moravské Budějovice a na Brno. V Jihlavě jsem se setkal s bratrem, který jel také za rodiči. Vystoupili jsme před Znojmem.“

Kamarád, se kterým byl František Cvingráf zatčen, se však osvobození nedočkal: „Ten zemřel v koncentračním táboře. Byli jsme společně na dráze v Terezíně a on byl dost nemocný. Pak už nemohl pracovat, tak v Malé pevnosti pomáhal řemeslníkům. Potom byl propuštěný, ale byl doma dva nebo tři měsíce a zemřel. Byl u matky, která byla ještě živá, a jak byl nemocný, tak zemřel.“

František Cvingráf byl po válce odveden na povinnou vojenskou službu a poté pracoval jako krejčí a posunovač na nádraží. V současnosti žije v obci Tuchlovice západně od Kladna.

„To si nedovede nikdo představit, co člověk zažil. Když jsem o tom v civilním životě začal mluvit, tak třeba rodiče o tom ani nechtěli slyšet.“