Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Georg Čupr (* 1943)

• narozen 20. prosince 1943

• otec Josef František Čupr byl prvorepublikový důstojník a aktivní člen protinacistického odboje

• za okupace v srpnu 1968 převážel tiskoviny do Prahy

• na začátku roku 1969 emigroval do Švédska

• v roce 1978 vstoupil do švédské armády

• pracoval jako tlumočník slovanských jazyků

• spolupracoval se švédskými zpravodajskými službami

• počátkem 90. let působil v monitorovací misi za občanské války na Balkáně v oblasti Kninu

Otec zpečetil svůj osud i můj osud

Otec pamětníka Josef František Čupr byl velkým vlastencem. V osudovém roce 1938 byl jako důstojník velitelem jedné z pevností. Svou vojenskou přísahou se cítil zavázán, a proto své schopnosti dal do služeb odboje. Vyráběl vysílačky a rádia pro odboj. Němci přišli na jeho stopu a byl zatčen. Díky substanci, kterou dostal od vlasteneckého lékaře, dostal falešný tyfus, a tak ho Němci poslali do nemocnice. Odtud v březnu 1945 uprchl a do konce války žil v ilegalitě mezi partyzány a podílel se dál na boji proti okupantům. Přes ukořistěnou vysílačku wehrmachtu také oznamoval spolu- občanům pohyby německých jednotek v kraji.[1]

Ani po válce nečekaly rodinu šťastné časy. Po komunistickém převratu otec přišel o svou radiotechnickou živnost. S matkou se pamětník přestěhoval k prarodičům na jih Čech. Otec se prý zapojil do aktivního odboje proti komunistům. Podrobnosti Jiří Čupr nezná, otec však musel nastoupit do jáchymovských uranových dolů a na dalších místa. Otec se směl vrátit až v roce 1956. Zůstával však dál pod dohledem orgánů. „Taky si pamatuju, že k nám chodili estébáci. […] Před okny do obýváku byla taková předzahrádka s plotem a cihlovými sloupky. A na něm seděl estebák a koukal nám do okna - nepřetržitě.“

Perzekuce otce poznamenala v totalitním režimu i osud pamětníka. Mohl se vyučit ve dvouletém oboru, aby se stal dřevorubcem. Po vyučení nastoupil do výzkumného ústavu, kde vědcům opatřoval vzorky dřevin, šišek apod. Cesta k profesní seberealizaci se ukazovala jako nesnadná, tzv. „Pražské jaro“ mu však dávalo naděje na lepší budoucnost.

 

Řidičem prostřílené sanitky

Když 21. srpna 1968 překročily československé hranice tanky a vojáci zemí varšavské smlouvy, byl už Jiří Čupr otcem malého děvčátka a zaměstnání našel jako řidič sanitky.  „Já jsem tam [do studia Čs. rozhlasu v Hradci K.] přijel, a co jako můžu dělat. A že budu vozit noviny. Jedny noviny totiž v Hradci fungovaly – Svobodné slovo. Dokonce z toho pak udělali zfalšovanou Pravdu. První stránka byla v ruštině a dál už byly jen protiruské články. A to jsem vozil do Prahy. Asi čtrnáct dní jsem takhle pendloval mezi Hradcem a Prahou.“  V téhle činnosti mu byli nápomocni dokonce příslušníci Sboru národní bezpečnosti. Ke spojení mu umožnili používat jejich telekomunikační síť. Tiskoviny vozil do hotelu v Pařížské ulici.[2]

„Po čtrnácti dnech, když to všechno skončilo, jsem odevzdal sanitku do Novotného garáží. Byla pěkně rozstřílená.“ Kolem kontrol někdy projížděli bez zastavení se zapnutým majákem. To přimělo sovětské okupanty ke střelbě. „My jsme měli celý zadek sanitky vyplněný novinami – a to je jak pancíř, to je jak brnění, takže mně se nic nestalo, ale byly tam dírky,“ vypráví.

Složitá doba aktivizovala i jeho otce, který opět pomáhal svými schopnostmi při šíření rozhlasových vln českého vysílání po kraji. Od vojáků zajistil vůz s vysílačkou, která vysílala ukrytá v traktorové stanici, kde po svém propuštění z vězení pracoval.

 

Do Švédska díky Čapkově cestopisu

Při své kurýrní službě se dostal do styku s republice loajálními příslušníky veřejné bezpečnosti. Od jednoho z nich se prý později dozvěděl, že se dostal do hledáčku estébáků. Pamětník se proto rozhodl pro útěk za hranice a tento příslušník mu pomohl při získání výjezdního povolení. 

Už na podzim 1968 tedy překročil hranice do Rakouska. Emigroval sám, s ženou se rozvedli a dcera jí zůstala v péči. Poprvé se dostal do tzv. kapitalistické ciziny. Jeho vysněným novým domovem bylo ale Švédsko. Důvodem se stala kniha Karla Čapka „Cesta na sever“, která v něm zanechala silný dojem.

Nicméně začátky v nové zemi nebyly snadné. Ulehčoval je však vstřícný přístup Švédů. Pamětník si také záhy našel zaměstnání a doufal, že se brzy naučí i řeč. Nastoupil do práce v automobilce Volvo ve Skövde u Göteborgu u západního pobřeží země. Jednotvárná práce jej ale příliš nenaplňovala a ani kontakt s místními zde nebyl tak intenzivní. „Já jsem velmi brzo došel k názoru, že když budu u pásu, tak se nenaučím švédsky,“ přibližuje. 

Pamětník tedy po půl roce změnil zaměstnání a ve Västerås na jihozápadě Švédska začal pracovat u bagrů. To bylo nejen vysvobození od jednotvárné práce, ale nabídlo to i více příležitostí k interakci se zákazníky. „Tam jsem se hodně naučil švédsky, protože na těch stavbách jsem musel s lidmi mluvit. Nebylo to sice moc gramaticky dobré, ale naučil jsem se komunikovat. Kurzy ještě tehdy nebyly, tehdy nebyl ani česko-švédský slovník.“

Po letech v téhle práci se přestěhoval do Uppsaly a dal se na studia slovanských a skandinávských jazyků. Přivydělával si jako ostraha v zábavních podnicích a k tomu trénoval karate. V roce 1978 dostal konečně občanství a začal používat švédskou obdobu svého jména Georg. Nedařilo se mu však zbavit se československého občanství. Na ambasádě se s ním prý odmítli v této věci bavit. 

 

Vojákem švédského království

Asi po půl roce od doby, kdy získal švédské občanství, přišel pamětníkovi dotazník. „V něm se mě ptali, jestli jsem v Československu vykonal vojenskou službu, co jsem tam dělal a jak si představuju svoji vojenskou povinnost v nové vlasti. Já jsem jim na to odpověděl, že kdyby měli pro mě něco zajímavého, tak klidně půjdu na vojnu znovu. Netrvalo dlouho a dostal jsem povolání do takového střediska, kurzu.“ Po příjezdu do výcvikového střediska zjistil, jaké plány s ním mají vojenští páni. Využili jeho znalostí slovanských jazyků a posléze byl poslán na vojenskou akademii, aby si rozšířil odbornost a stal se profesionálním vojákem. Díky těmto znalostem jej dle pamětníkových slov využívala nejen armáda, ale později i policie. Byl překvapen rozdílem mezi švédskou a československou lidovou armádou.

„Byl jsem zklamaný z dění v Československu. Normalizace tady byla zřejmě strašná. Snažil jsem se spolupracovat s [švédskou] rozvědkou, když jsem byl v armádě. Občas pro mě měli nějaké úkoly – o nich ale mluvit nebudu,“ vypráví. 

Kontakt s příbuznými z Československa byl velmi sporadický a probíhat mohl výhradně přes dopisy. Ty ale četli příslušníci StB a zajímali se o službu pamětníka ve švédské armádě.

 

Proti KGB i StB

Po začátku nepokojů v Polsku v roce 1981 se zdokonaloval v polštině, ale učil se i organizaci a znaky jednotek polské armády. Cvičen byl ale i ve vyslýchání nepřátelských vojáků. Různé formy výslechu trénovali na elitních vojácích. Podrobnosti však pro svou loajalitu k švédské armádě a své druhé vlasti prozradit pamětník nechce.

Zařazen byl i jako tlumočník do uprchlického tábora a jeho služby využívala švédská tajná policie Sepo. Tady se mu podle jeho slov podařilo odhalit agenta KGB. „Vyprávěl mi, že študoval práva v Leningradu na Lomonosově univerzitě. Já jsem mu říkal: ‚Tak to jste KGB.‘ On se zarazil a povídá: ‚Jak to víte?‘ ‚No však víme, že na právech na Lomonosově univerzitě se učí KGB‘.“ Pamětník mu vysvětlil, jaké má možnosti. Dotyčný mohl buď spolupracovat a všechno vyložit švédské straně, anebo se podrobit tuhému zpravodajskému výslechu. Pamětník se později dozvěděl, že tohoto člověka vyslýchali důstojníci rozvědky a byl prý odhalen jako major KGB.

Do častého kontaktu přicházel Jiří Čupr i s Čechy. Mezi nimi objevil i člověka, o kterém se domníval, že může být agentem StB. Dotyčný na sebe upozornil podezřelým jednáním, kdy se zajímal o švédská polní letiště. Po výsleších se prý potvrdilo, že tento člověk byl skutečně nasazen StB.

 

V mírové misi na Balkáně

Pamětník se přihlásil do mise monitorovacích týmů v zuřící občanské válce v Jugoslávii. „Jugoslávci jsou Slovani, tam rád pojedu pomoct,“ říkal si tehdy. „Dostal jsem kladnou odpověď, vzali mě na kurz srbochorvatštiny.“ 

Po absolvování tohoto šestitýdenního kurzu dostal umístění do centra v Kninu. „Tam šlo o to, že jsme jezdili na cease-fire linii mezi srbskými a chorvatskými liniemi. Navštěvovali jsme vesnice, starosty, školy, vojenské jednotky, různé štáby.“ Účastnil se ale i schůzky s Radovanem Karadžićem v Banja Luka. O situaci pak informovali vedení v Záhřebu nebo přímo středisko v Ženevě. Několikrát se také ocitli pod palbou znepřátelených stran. Zažil i nástřel během návštěvy jednotky armády České republiky.

 

Život mezi Švédském a Českem

První cesta do Československa bezprostředně po pádu režimu na pamětníka zapůsobila nepříjemně. Ošuntělost budov, nálada lidí, neochota, hrubost… Cítil, jak léta komunismu poznamenala zemi, a na trvalý návrat do Čech dlouho nepomýšlel. Ve Švédsku se oženil, vyrostly tam jeho děti. Do Čech se vrátil až po roce 2006. Pamětník pobývá v České republice, ale často jezdí i do Švédska.

 

[1] https://hradec.rozhlas.cz/17-let-vysila-cesky-rozhlas-hradec-kralove-pres-internet-pro-posluchace-doslova-8205099

[2] Pravděpodobně šlo o Hotel Paříž.