Miloš Čulík

„Dvořák byl jedním z našich studentů. O něm se říkalo, že na té schůzi, měli nějakou oslavu, byl mezi nimi. Nevědělo se, co řekl. Měl zázračnou paměť, pamatoval si vše možné, ale inteligence žádná. Když byl unaven a nemohl pracovat, tak zůstal ležet. Já jsem za ním za hodinu nebo za dvě přišel a on ležel tak, jak jsme ho postavili. Měl ruku staženou a za dvě hodiny se vůbec nepohnul. Pak jsem ho viděl naposled, když jsem šel pozdě do Baderaum. Měl ruku staženou, prakticky mu bylo vidět skrz dlaň. Nikdo se o něj nestaral. Potom ho dali na ajnclík, to byla cela, kde ho svlékli donaha a on tam dělal potřebu do kouta. Potom ho odvezli do jiného koncentráku a už jsem o něm nikdy neslyšel. Oni říkali, že ty skici tahala Sylva Rajtrová ven, oni jí to našli a dali ji na likvidaci. To bylo nebezpečí, které na nás číhalo. Oni nás hlídali i venku, nemohli jsme se ani pohnout, čekali na každou šanci.“

„Jmenuji se Miloš Čulík, jsem narozen 23. listopadu 1924 v Očové na Slovensku. Můj otec byl četník, dostal na Slovensku místo. Byl italský legionář. Později se s matkou rozvedl a já jsem odešel na výchovu ke svému dědovi do Roudnice nad Labem, kde jsem žil dále. Vyučil jsem se automechanikem a po roce byla otevřená vyšší průmyslová škola, tak jsem tam přešel. Co se týče dalšího života, tak je člověk informován tím, jak byl vychován. Vychován byl v masarykovské republice se Sokolem a skautingem, nic jiného jsem neznal. Tak jsem šel do školy s idealistickým názorem. Po heydrichiádě, kterou jsme všichni zaznamenali jako sedmnáctiletí kluci, jsme si mysleli, že je to událost pro náš národ velice špatná, ale nedovedli jsme si představit, jakým způsobem to budou řešit. V sobotu 24. června 1942 přijely před školu dva autobusy, my jsme na ně koukali z okna a divili jsme se, co tam chtějí. Nakonec přišli dovnitř, všechno sepsali a odvezli nás do Malé pevnosti Terezín. Žádná studentská (demonstrace pozn. autor) nebyla. Tam se běžně nadávalo na poměry za Německa a na situaci a represe, která vznikla před heydrichiádou. To bylo veřejné.“

„Na výslechu nás tři dny nechali ve vězení, za tři dny byl výslech a při něm se ptali hlavně, kdo a jak organizoval likvidaci německého učitelstva ve městě. To se nás vůbec netýkalo, my jsme o tom vůbec nevěděli. Když byl výslech, tak jsem se divil, co po nás chtějí. Při výslechu, mezi těmi ránami od těch esesáků, jsem říkal, že nevím, o co jde. Hlavní komisař Felkl říkal: ‚Když řekneš, jak, kdo a co organizoval, tak my tě pustíme. Do týdne půjdeš pryč. Když nám nic neřekneš, tak tě zastřelíme.‘ Nic ze mě nedostal, já jsem nic nevěděl, tak mě dal do skupiny na zastřelení. Tak jsem tam odešel a skupina se rozrůstala, to jsme už byli vedle sebe. Až jsme se dostali do styku, tak jsme si řekli, že máme být všichni zastřelení. Nakonec vyšel a povídá: ‚Vy jste se nepřiznali, vy prostě nic nevíte, tak si to s vámi vyřídíme jinak.‘ Nastala normální vězeňská organizace.“

„Ti lidé byli většinou inteligenti. S nimi jsme se bavili a sondovali jsme jejich osudy. Oni také neměli co povídat. Věděli, jak to vypadá. Byl tam otec se synem, spisovatelé různí, tak jsme s nimi debatovali, a protože jsme nemohli chodit ven, tak jsme vyšroubovali žárovku, aby byla tma, a když odešli, tak jsme si ji zašroubovali zpět. Měli jsme cely až na konci, tam vůbec nebylo vidět. Pak jsme se stýkali s těmi lidmi… a mám pocit, že jsme v té době přišli do styku s Horákovou, ale nevím to přesně. Ženy byly na svém vlastním lágru, byly úplně mimo. Setkal jsem se s Feierabendem, s bratrem ministra financí v Londýně. S tím jsem chodil pucovat šálky, uměl tři řeči a byl velice šikovný. Když se zhaslo, tak někteří hovořili o své knize. Taková úrovňová povídání. Ale my jsme byli natolik vysílení, že jsme to nebrali.“