Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Čulík (* 1924  †︎ 2012)

• narozen 23. listopadu 1924 v Očové na Slovensku

• po rozvodu rodičů vyrůstal u svého dědečka v Roudnici nad Labem

• byl vyučen automechanikem a odešel studovat Vyšší průmyslovou strojnickou školu v Roudnici nad Labem

• 24. června 1942, v období heydrichiády, byl zatčen a převezen do Terezína

• od 20. června 1942 do 28. listopadu 1942 pobyt v Terezíně

• po propuštění byl nuceně nasazen v Metal Waren Industrie v Roudnici nad Labem

• pro sabotáže ve firmě byl přes úřad práce přemístěn do podniku Poldi Kladno

• měsíc před skončením války se dostal zpět do Roudnice nad Labem, kde pomáhal Revolučnímu národnímu výboru v přípravě povstání a udržení pořádku ve městě

• jako vojenský policista byl odeslán do Ústí nad Labem k uklidnění situace

• v Roudnici nad Labem si dodělal Vyšší průmyslovou strojnickou školu

• dva měsíce pracoval v Roudnici nad Labem a v mladoboleslavské Škodě

• přihlásil se do Československé strany národně socialistické

• vzhledem ke své politické příslušnosti a ze strachu před komunistickou perzekucí se odebral na vesnici, kde se oženil

• poté pracoval ve firmě Automa ve Strakonicích

• do důchodu odešel v roce 1984

• zemřel 18.6.2012 ve Strakonicích

Miloš Čulík se narodil 23. listopadu 1924 v Očové na Slovensku. Otec, italský legionář z první světové války, se s matkou rozvedl a Miloš Čulík strávil dětství u svého dědečka v Roudnice nad Labem. Vyučil se automechanikem a odešel studovat Vyšší průmyslovou strojnickou školu v Roudnici nad Labem.

„V sobotu 24. června 1942 přijely před školu dva antony a my jsme na všechno koukali z okna. Bylo nám to divné. Snad aby zjistili, zda máme správně opravené knížky a překlady, jelikož jsme museli překládat do němčiny všechny názvy. Bylo dvanáct hodin a chtěli jsme jít domů. Přišli dovnitř, naložili nás a odvezli do Terezína. Když jsme odjížděli, tak lidé stáli na chodnících a jedna žena křičela: ‚Říkejte, že jste Němci!‘“

Nejdříve nechali všechny studenty hladovět tři dny ve vězení a pak si je po jednom pozvali na výslech.

„Ptali se, kdo a jak organizoval likvidaci německého učitelstva v Roudnici. Ale my jsme to vůbec nevěděli, to se nás vůbec netýkalo. Při výslechu jsem se podivoval, co na mně chtějí. Mezi ránami jsem tvrdil, že nevím, o co jde. Hlavní komisař Felkl říkal: ‚Když řekneš, kdo a co organizoval, nebo jak to chtěl provést, tak my tě pustíme a do týdne půjdeš pryč. Jinak tě zastřelíme.‘“

„Nic ze mě nedostal a dal mě do skupiny na zastřelení. Stáli jsme vedle sebe, až jsme se dostali do styku a řekli jsme si, že máme být všichni zastřelení. Tak to byl blafák. Nakonec Felkl vyšel a řekl: ‚Vy jste se nepřiznali! Vy prostě nic nevíte, tak si to s vámi vyřídíme jinak!‘Nastala normální vězeňská organizace.“

„Karlu Dvořákovi bylo vidět skrze dlaň, měl ji úplně prohnilou. Dali ho do ajnclíku a už jsem o něm neslyšel…“

„Na mě v Terezíně zaúčinkovaly počáteční nápory, na které jsem nebyl zvyklý. Člověk byl zvyklý na pomoc od jiných, ale my jsme stáli u zdi, za mnou chodily davy vězňů a všichni mlčeli. Nikdo nenaříkal. Potlučené vězně nechali stát a nikdo si jich nevšímal, nikdo v sobě neměl žádnou lidskost.“

V Terezíně dostávali vězni veku a polévku. Miloš Čulík odmítal stravu jíst a dával ji Rusům, ovšem později začal podávané jídlo jíst. V počátcích pracovali na dostavbě 4. dvoru a pak se dojíždělo na práce do Ústí nad Labem, kde Miloš Čulík pracoval na nádraží. Na pracích se nemohli pohnout, na sedm vězňů dohlížel jeden dozorce.

„Každý týden přicházeli Židé v rozsahu přibližně šedesáti lidí, které za týden stačili zlikvidovat. Nestáli jim ani za normální celu, do židovské cely pouze naházeli slámu. A já se díval, jak ubývají. Židé, kteří se jim ve městě (v terezínském ghettu – pozn. autor) nelíbili, natahali k nám.“

„Při náboru do práce nás vězni upozorňovali, abychom nešli na židovské komando, protože tam denně zabíjeli dva vězně. Třeba musel syn zabít svého otce, takové hrátky tam provozovali.“

„Vcelku lidský tam byl gestapák Hohaus z Rakouska. Nebo Müller, který strašně řval, nadával, že nás zlikviduje. A když jsme to vyprávěli ostatním, tak o něm mluvili jako o nejlepším člověku. Prý jen řve a nikoho neuhodí.“

„Můj otec byl četníkem a dostával se na službu do velkého města Terezín. Viděl jsem ho vepředu u vchodu, šel jsem kolem něj do práce, všichni jsme byli vyhublí, a on mě vůbec nepoznal.“

„Ten osobní kontakt mezi esesáky a vězni fungoval, ale nevím, jak se odehrával. Vězni se snažili gestapu zavděčit. Vždycky se mi to zdálo divný, někteří lidé měli určité výhody a já jsem nikdy nedovedl pochopit, že všem neměří stejně.“

„Spali jsem na palandách, jako vidíte v pořadech na televizi. Byl spodek, střed a vršek, byly dlouhé a spojené po celé délce. To vyšlo na čtyřicet lidí. Spali jsme jeden vedle druhého a někdo spal na zemi nebo na stole.“

„Z ajnclíku lidé vycházeli úplně nazí, v kýblech měli vykonanou potřebu a vylévali ji. To byly zážitky ze začátku, pak si na to člověk zvykl.“

Od roku 1942 se bývalí spolužáci Miloše Čulíka i gymnazisté z Roudnice nad Labem přesunovali do dalších koncentračních táborů. Transporty se týkaly jen chlapců, děvčata byla propouštěna. Po třech měsících odešly studentky z Terezína domů a po půl roce odešla menší skupina chlapců, včetně Miloše Čulíka. V Terezíně byl od 20. června do 28. listopadu 1942.

„Při odchodu z Terezína nám gestapák pravil, že pokud se dostaneme gestapu znovu do rukou, tak že už víme, jak to vypadá. My jsme přitakali. Zdá se mi, že jestli někdo z rodičů projevil zájem o své dítě, tak Němci začali likvidovat jeho i příbuzné.“

„Když se na propouštění podívám, tak to byla skupina s háčkem nad jménem. Škabrada, Šimek, Čulík… všechno to pustili. Poté jsme šli na gestapo, kde jsme podpisem zajišťovali své dobré zdraví a pomoc Říši k vítězství. Komisař se divil, že jsme ještě živí. V té době jsem měl okolo čtyřiceti kil a začal jsem otékat, prý mi přestaly pracovat vnitřnosti.“

„Spolu s dalšími šesti nebo sedmi vězni jsem nasedl do vlaku a najednou přišel člověk s jídlem v tašce. Jednalo se o svačiny, které ve vlaku vybral od dělníků a dalších lidí.“

„My už jsme byli ostřílení vězni a věděli jsme, o co jde. Chodili jsme do práce a kradli jsme jídlo. Například jsme jedli syrové brambory, a když nás nějaký Němec uviděl, tak navařil kýbl brambor a postavil je vedle nás. My jsme potom jedli vařené.“

„Dodnes si pamatuji Ivana Riževa z Minsku, měl jsem tam za ním po válce přijet. Říkal, že Rusové přijedou do Prahy na tancích, a já se tomu tenkrát smál. Jednou ke mně přišel a měl od Rusů kvůli jedné cigaretě celý rozbitý obličej. Říkal: ‚Nemysli si, že jsou všichni Rusové stejní jako já.‘“

„Roiko a Schmidt měli zvláštní chování. Nevěděli jsme, co si o nich máme myslet. Na jedné straně někoho ubili, a na druhé straně zase někomu pomohli. Na jedné stavbě jsme zůstali, tři dny jsme nejedli a byli jsme vysláblí a hladoví. Prosil jsem ženy na ženském dvoře o kousek chleba a pak jsem omdlel. Roiko tam šel, překročil mě a šel dál. Vůbec si mě nevšiml.“

„Karel Dvořák byl jedním z našich studentů. Měl zázračnou paměť, ale žádnou inteligenci. Pokud byl unaven a nemohl pracovat, tak prostě zůstal ležet. Já jsem za ním přišel, postavil jsem ho a on zůstal zase nehybně stát. Jednou jsem šel do Baderaum a on tam byl. Bylo mu vidět skrze dlaň, měl ji úplně prohnilou. Nikdo se o něj nestaral. Pak ho dali do ajnclíku a už jsem o něm v životě neslyšel.“

Miloš Čulík měl ze studentských let kamaráda Škabradu, se kterým si při práci pomáhali při případném vysílením jednoho z nich. V Terezíně se Miloš Čulík setkal s příbuznými Kubiše a Gabčíka, se ženami a dětmi z Lidic a s příbuznými prezidenta Beneše nebo ministra Feierabenda. „S bratrem Feierabenda jsem chodil pucovat šálky. Někteří lidé po večerech hovořili o své knize, jenomže my jsme byli vysílení. Hledali jsme hlavně jídlo.“

Po propuštění spojkou v Revolučním národním výboru

Bývalí političtí vězni byli nuceně nasazení v Metal Waren Industrie v Roudnici nad Labem. Zde se pan Čulík snažil sabotovat a zpomalovat práci a byl za to poslán na pracovní úřad, odkud se dostal do podniku Poldi v Kladně. Ke konci války dostal zprávu z Roudnice, aby se do města dostavil pro blížící se povstání. Díky svému známému se dostal do Revolučního národního výboru jako spojka, informoval o aktuálním dění.

„Uvědomil jsem si, že nás stejně Němci zlikvidují, pokud se z toho nedostaneme. Tu hrůzu a metody jsem viděl a prožil a nevěřil jsem, že by nás nechali být. Chtěl jsem něco udělat, ale ze strachu jsem se stal jen spojkou. Už si nepamatuji ty zprávy… Situace se nemění, vše zůstává při starým. Pokud se něco stane, tak budou vzhledem k jejich účasti informovaní.“

„Tak jsem měsíc čekal a pak jsem viděl, kolik lidí bylo do organizace zapojeno. Některé jsem vůbec neznal. Poručík Krejča nás dal dohromady a vedl nás. Uklidňovali jsme situaci ve městě.“

„Věřili jsme, že se po válce vše spraví, a ono se to ještě rozvinulo.“

Miloš Čulík byl odvezen do Ústí nad Labem, kde sloužil jako vojenský policista. „Když jsme chodili po městě udržovat pořádek, tak po nás z oken stříleli. To nebyla žádná pohoda. Ještě po válce probíhaly ozbrojené akce, a dokonce nám zastřelili vojáka.“

Miloš Čulík měl v oblibě prezidenta Beneše a přihlásil se do Československé strany národně socialistické. Kvůli své stranické příslušnosti se později bál perzekuce ze strany komunistického režimu.

„Věřili jsme, že se po válce všechno spraví, a nespravilo se, ještě se to rozvinulo. Zůstal jsem na civilním pracovišti a v práci jsem našel uklidnění. Mohl jsem myslet na něco jiného, konstruktivního a ten život šel jinak. Ta práce mě vytáhla.“

Po válce dokončil Vyšší průmyslovou školu v Roudnici nad Labem a při povinné vojenské službě měl být nasazen v bojích proti banderovcům. Jako člen letectva hlídal letiště v Trenčíně, avšak proti banderovcům nezasáhl. Po návratu pracoval další dva měsíce v Roudnici nad Labem, poté přešel do mladoboleslavské Škody a do podniku Automa ve Strakonicích.

„Já bych vzkázal všem extremistům, že pokud mají jasno v hlavě a chtějí změnit svět, ať zkusí tři dny v Terezíně a budou jinak bojovat. My jsme tam za tři dny poznali, že lidský život nemá žádnou cenu.“

Pozn.: Pamětník v nahrávce zmiňuje „odboj“, jedná se však o přípravu a organizaci povstání v Revolučním národním výboru.

V roce 2008 natočil a v roce 2009 zpracoval Luděk Jirka.