Jaroslav Cuhra

„Když jsem byl v průmyslovce ve třetím ročníku, to mi bylo 18 nebo 19. To bylo v roce 1955. Tak si mě tam zavolali na bývalý gestapo (objekt u Radbuzy). Já nevěděl vůbec proč. A tam jako prvně mě přemlouvali (ke spolupráci). Protože mně ukradl někdo peněženku a tam byly básničky o tátovi. Byly tajně vyvezený z Jáchymova, on tam napsal nějaký básně a byly potom tajně vyvezený, na takových motácích se to dostalo k nám domů. Tak jsem je u sebe nosil. A on mi někdo ukradl tu peněženku a vzal si tedy nějakých pár peněz, jako student jsem tam stejně nic neměl, nějaký stravovací lístky a nějakou legitimaci na tramvaj. Ale tyhle básničky prostě pohodil i s adresou. Takže to jsem ještě nevěděl. Tak si mě teda vzali, příšerně zuřili, chtěli vědět, kdo to napsal, jak jsem k tomu přišel. A z hlediska: ‚Víte, máte rok do maturity, tak nám tady podepište spolupráci. Budete nás informovat o tom, co se děje v průmyslovce.‘ Tak jsem jim to odmítl tenkrát, spíše asi pomohl ten nahoře, prostě že jsem jim řekl: ‚Dobře, já vám to podepíšu, když tam napíšete, že vás budu informovat o věcech, který jsou v rozporu se zákonem, jako když někdo něco ukradne nebo něco, tak samozřejmě to oznámím.‘ Tak to nechtěli, takže tím to skončilo.“

„Že se mluví furt o tom Uherským Hradišti, o tom utrpení a o tom mučení a o tom všem tedy. A ono jenom někde, ať je to někde napsaný. A myslím, že to znova opakovat, prostě mně to kolikrát už vadí. Já si myslím, že myslet skutečně na to lepší a na to, co nastane, když se to povede. A tohleto je někde napsaný, ví se to, nějaký filmy o tom byly natočený. A nevím, proč to furt znova a znova opakovat. Já myslím, že lepší jsou ty nadějnější, optimistický a takový radostnější představy, než se k tomu vracet. To bylo. Prostě bylo to a ví se to. A koho to těší, že by to pořád opakoval, já myslím, že to nechtěli. Třeba otec to nechtěl, vůbec, otec říkal: ‚To bylo, to je za námi. To prostě bylo a já,‘ říkal, a ostatní, který tam poznal, prostě to vzali z principu, a to opravdu říkal, ‚z principu vyrovnávání misek dobra a zla. A tak se musíš, chlapče, rozhodnout, co chceš. Jestli si sedneš na tu misku toho zla, a nebo toho dobra. A jestli si sedneš na tu misku toho dobra, tak pak nikdo nesmí kňourat a musí do toho,‘ vždycky říkal, ‚vrazit trochu toho člověčího sádla, kterýho se člověk zbavuje nerad a ubývá mu jenom tím, že něco takovýho dělá. Takže to se musí rozhodnout každej. Já jsem se rozhodl takhle a nelituju toho.‘ “

„Takže říkám to, co se někomu nebude líbit nebo tak. Ale já jsem tak cítil. A tady u toho Rozhlasu jsem to cítil. Když jsme sem chodili. Nezapomenu na to. Prožitek to byl hlubokej a dalo by se říci až takovej duchovní. Ty lidi v té chvíli byli skutečně nezapomenutelný. To, co tam panovalo mezi nima. I ta statečnost. Si pamatuju, jak jsme tady stáli na těch schodech a proti nám šli ty samopalníci ruský. Tady měli tady ten... tady byl obrňák. Oni zůstali stát v tý slepý ulici k tý škole. Pak vylezli a šli na ty schody proti nám s těma namířenejma flintama a to... Tak si člověk řikal: ‚To asi není dobrý, ne?‘ A ty lidi ... nějaký kluci tam vytáhli tužky a začali jim je strkat do těch alfů. Tak byli to mladý lidi, ještě víc než my. Říkám to proto, že to v těch lidech nějakou dobu skutečně bylo a zapomenout na to je velice těžký. Že se na tu chvíli ukázalo to, co by v nás mohlo být, kdybychom se toho opravdu hodně drželi.“

„Já bych vás poprosila, jestli byste zmínil trošku činnost vašeho otce za války. Klidně to, co jste psal v tý knize (Svědomí paměti), jenom trošku se o tom zmínit. Třeba na čem se podílel, například nějaké akce a tak.“ „Za války tedy jsem byl malý kluk, takže to šlo nějak samozřejmě mimo. Život těch mladejch lidí, nebo ne mladých, ale úplně mladých lidí, je trochu jiný. Ale on prostě ne. On byl vlastenec, což se dneska nejeví úplně moudrým, protože dneska říct, že jsem vlastenec, je spíš trošičku jaksi k posměchu. Jenomže tehdy ještě skutečně to vlastenectví něco znamenalo, protože on sám to kvalifikoval, že jako snažit se činit pro vlast je víc, než se snažit činit pro rodinu. On říkal, že to je jeden z nejzákladnějších takových křesťanských principů. Protože chráním-li vlast, chráním tím rodinu. Ale to chránění vlasti je nadstavbou, protože pokud není, tak ta rodina je na tom taky špatně. A on se podle toho zachoval. A když jsem tedy bral jaksi rozum a když jsem tedy bral ten věk, kdy jsem si začínal něco pamatovat, tak jsem si, když mi to říkal, tak jsem si pamatoval, co vlastně dělal, že se zapojil v době heydrichiády. Se znal velice dobře s tím otcem Petřkem, který byl v tý Resslově ulici, v pravoslavným kostele tam. A že teda spolu, on s ním, se pokoušeli nějakým způsobem zachránit ty, kteří provedli ten atentát na Heydricha. Tak například v závěru už to bylo připraveno tak, že je měli prostě převést sem do Plzně. To bylo právě, tady se začal stavět kostel na Křimický ulici sv. Antonína Paduánskýho. A tam byl veliký sklad materiálu toho stavitele Albla. A tam měl být první úkryt jejich, potom měli být převezeni ke Kralovicím, k tomu mariánskýmu kostelu. A tam měli být. Tak to prostě jaksi dělal. To nevyšlo. A je teda opravdu zázrak, že jeho rodina, tedy otce, nebyla popravena, že toto nevešlo do podvědomí, nebo nebylo prozrazeno těm Němcům. Takže toto asi ho charakterizovalo v podstatě nejvíc. Když opomenu takovou, téměř pro mě klukovskou akci, který jsem napřed nevěřil, dlouho jsem jí nevěřil, a až když jsem psal tuto knihu Svědomí paměti, tak jsem se dočetl dokumenty, že to tedy opravdu byla pravda. To znamená, že připravoval vyhození železničního mostu jako hlavní vojenský spojky mezi tím východem a západem přes Prahu. Tak to je popsaný v tý knize, tak nebudu to tady říkat. Ale to už byla úplně unikátní záležitost. A jedině, že se to neuskutečnilo, byla právě ta heydrichiáda, to zastřelení toho Heydricha, pak už ten železniční most nehlídali naši četníci, ale ti SS, čili tam už to nebylo možný to realizovat. Takto prostě se zapojoval za války do toho protinacistického odboje. S tím, že se taky pamatuju, což mi teda tenkrát velice naštvalo jako kluka, když se tam u nás do bytu ve Vlašský ulici nastěhovalo sedm nějakých uprchlíků, tedy komunistických uprchlíků z koncentráku, takže jsem musel spát na zemi, zatímco oni spali třeba na gauči, to mě trošičku rozčílilo tenkrát – doslova. Já si na to pamatuju, říkám si, proč já... Takže i takto. Pro něj byl rozhodující ten odboj proti tý zlobě, už tenkrát to bylo. A v závěru při tý revoluci se toho zúčastnil, byl vyzván k tomu se toho zúčastnit. Takže ten odboj za války byl naprosto jasný. A znova teda tam se ukazuje to, že plnil to, že vlastenectví je víc než ten vztah k tý rodině. Protože ty čtyři děti, to mít a uvědomit si, že jakmile se to nějak na něj provalí, tak že ta celá rodina by byla mrtvá, tak to v podstatě ani do dneška já tak úplně nemůžu pochopit, co to bylo za vnitřní statečnost – nejenom jeho, ale i tý mámy.“

„Dožil jsem se tam toho třináctýho dubna – proslavenýho třináctýho dubna - kdy bylo to zavření klášterů naprostý a pozavírání kněží a tak dále. A rozpuštění nás. Mám takovou vzpomínku. V tý tercii – to jsme byli malý kluci ještě pořád a byly ty velký ložnice – tak tam v noci po dvanácté hodině vlítli vojáci a policajti. I s psem. A vstát prostě a kluci všichni do jídelny. V pyžamech rovnou. Pochytávali ty kněze, ty všechny. Na nás potom, abychom si šli znovu lehnout a ráno že pojedeme. Tak jsme si šli lehnout a ráno jsme se oblíkli. Odvezli nás do Děčína. Tam někam do nějakých... Pak po třech dnech pro některý rodiče přijeli. Když se domluvili s těma rodičema, že budou čekat u vlaku, u těch mladejch kluků, u nás. Tak nás posadili na vlak a na nádraží si nás vyzvedli. No a bylo to. Na to teda mám vzpomínku osobní a na ty kluky to nepůsobilo nejlíp, ten zážitek.“

„Tak jsem se tedy narodil v roce 1936, tedy v minulém století v roce 36. A jsem Pražák, Malostraňák, což říkám stále hrdě a stále k tý Malý Straně tedy tíhnu. I když teď už jsem Plzeňák, už vlastně čtyřicet let tady žiji. Takže jsem se narodil do takový zvláštní doby, bych to tak zhodnotil, když se zpětně člověk na to dívá. Ta doznívající první republika, ta mi nic v podstatě samozřejmě neříkala a v podstatě mi říká i dnes velice málo. A pak přišlo období druhý světový války a to, když skončila druhá světová válka, jak jsem uvedl ten datum narození, tím tedy mně bylo devět let. Takže to jsem již leccos do sebe vnímal. Především otec byl zapojen do protinacistickýho odboje, takže se u nás tedy leckdo scházel doma – na Malé Straně, ve Vlašské ulici. A když zpětně dneska vzpomínám, tak jsem poznával i řadu zajímavých lidí, kteří za ním chodili, což jenom pro takovou zajímavost – třeba tam chodili: Josef Smrkovský, což je známá postava tedy dalších let. No a otec, my jsme čtyři děti teda, otec zapojen do toho odboje. Veliký zázrak, musím říct, že to ta rodina přežila, protože byl zapojen v heydrichiádě a tady v plzeňském odboji. To byl, ÚVOD se to jmenovalo, tady v Plzni. A byla to veliká skupina odboje protiněmeckýho, protinacistickýho. A pak tedy, on byl křesťanský člověk, velice jaksi založený takto, ze Šumavy pocházel, tedy taková tvrdá hlava to tedy byla. A takže potom se zapojil po válce do toho politického dění, v poměrně dost vysokých funkcích. A to už já, když mám mluvit tady taky o sobě, proto jste sem přišla, tak já jsem to začal vnímat – jako to jeho politické zapojení do života poválečnýho. Pomáhal velice, on byl prezidiální šéf ministra techniky, nyní se tomu říká náměstek, a pokoušel se o to znovuprobuzení jak ekonomický, tak tý republiky. Leč nemělo to dlouhé trvání. A v tom osmačtyřicátým roce ho tedy zavřeli – komunisti tentokrát pro změnu. A pak strávil v kriminále přes 17 let.“

„Můžu se ještě zeptat na rok 1968? Já jsem někde četla, že vy jste tu byl docela aktivní v obnovování činnosti lidové strany.“ „No jo, v roce 1968 to ano, to tady jsme jaksi... To taky byl takový pokyn toho otce. Ne že by zrovna lidovou stranu tehdejší (podporoval). On byl lidovec, on byl v lidový straně, po válce byl velice aktivní. Ovšem byl zapojen už tehdy do takovýho progresivního křídla tý lidový strany. Tam byla Koželuhová, Tigrid a prostě tihleti lidi tam byli. No a v tom roce 1968 povídá: ‚Hele, tak abyste taky poznali, jak se ta politika dělá, tak se zapojíte. A jděte do tý lidový strany třeba a něco tam předveďte.‘ Tak jsme tady založili mladý lidovce, který začali teda opravdu ohromně fungovat, velice pěkně. A kdokoliv tam tehdy byl, tak to je šedesátý osmý rok, když to tak sečteme zpátky, tak to už je čtyřicet let, čtyřicet jedna let. To je hrůza. A takže to bylo velice pěkný, sešli jsme se tam takoví stejně smýšlející lidi, mladí lidi stejně smýšlející. A dělali jsme jaksi dosti starostí těm původním, co tam byli. Protože najednou si s náma nevěděli rady, se to otevřelo a my jsme toho využili, těch možností, a jeli jsme tak po svým, že teda uděláme změnu tý lidový strany. Ale ono to trvalo velice krátce, ono to trvalo tři čtvrtě roku a pak už jsme se snažili zase z toho nějakým způsobem vycouvat. Ta strana se vrátila do toho, co byla. Tak to pro nás bylo naprosto nepřijatelný. A bohužel se to potom zase odrazilo jaksi zpět, protože zase ta moc vládnoucí komunistická to brala jako hozenou rukavici, že nemáme rádi Národní frontu najednou, protože lidová strana byla součástí Národní fronty. Takže pak neustále při těch vyšetřováních tlačili, abychom se, teda pro mě, já nevím, jak ti ostatní, abych se vrátil do tý lidový strany, že tím ukážu svůj postoj, že když jsem ten křesťan a když jsem byl do toho zapojen, tak prostě mám prostor, tak ať ho taky ukážu. A bylo to zase spíš negativní, že jsme tenkrát tam do toho vlezli, do tý lidový strany, teda vstoupili, pardon, nevlezli, ale vstoupili, abych to řekl přesně. A takže ten osmašedesátej rok byla naděje, obrovská naděje, ale v podstatě byla naivní, ta naděje. Protože ti, kteří to jako rozpoutali, tak na to jsme byli moc mladí, i když jsme nebyli zase tak mladí, ale byli jsme, to je třicet šest, takže to je třicet let. V těch třiceti letech prostě jsme si neuvědomili, že lidi, kteří byli zapojení do tý moci zlý, tak že těžko teda se (otočí úplně, tak říkajíc na obrtlíku, a začnou být hrozně hodní).“

„Dneska jestliže někdo mluví neustále o ní – leckde, kde by člověk nečekal, jak ta Charta už je hozená úplně někam jinam – tak ať si vzpomene dycky na ty lidi, co lidí to odneslo. Co to znamenalo, jaká byla reakce těch komunistů. Jaká byla reakce těch estébáků. To samo o sobě mluví o tý hodnotě tý Charty. V podnicích byli vždycky svolaný všichni, kdo tam byli. Prostě odmítnutí Charty. Mám jednoho známýho – on už umřel bohužel – byl tedy v podzemních stavbách – potom mi řikal, že se přihlásil, a: ‚Prosím vás, tak nám jí přečtěte, já jí neznám.‘ A hotovo. A jel. Jel ze zaměstnání. Za narušování já nevím čeho. Ta reakce byla neskutečná. Co to teda znamenalo. A že si to uvědomili... ty bolševici si uvědomili, co ta Charta s sebou nese. A byla to nakonec pravda. Dneska zpětně samozřejmě ty lidi můžu hodnotit. Můžou se mně líbit, můžou se mně nelíbit. Mně se taky nelíbí řada jich, já se taky nelíbim řadě jich. Ale ta hodnota tý Charty přece zůstává. A způsobila skutečně ten rozklad tý bolševický společnosti. Ne úplně. Ale sehrála v tom tu roli.“