Doc. Karel Cudlín

* 1960

  • „Samozřejmě mezi nimi byly rozdíly, byla to sovětská armáda. Já si pamatuji, že jsme se bavili s nějakými, oni se trošku báli, s vojáky Litva, Lotyšsko, kteří říkali: ,My bychom to chtěli také, aby to bylo u nás jako je to u vás. My už tam s nimi nechceme být.‘ Takže tam byli samozřejmě rozdíly mezi těmi vojáky jednotlivými. No a potom zvláštní kapitola byli důstojníci, většinou, myslím, chtěli si ještě urvat to, co mohli. Oni nevěděli, kam jdou, nevěděli, jestli budou mít byty, jak to bude, už věděli, že ekonomická situace v Sovětském svazu je hrozná. Sovětský svaz se vlastně začal rozpadat v té době, takže prodat něco, koupit něco. Takže ten strach z fotografování byl, abyste nevyfotil někoho, jak šmelí, jak prodává, já nevím co, naftu, agregáty na výrobu elektřiny nebo já nevím, co se dalo všechno prodat nebo nedalo, s tím jsem neměl zkušenosti. Tak toho se ti důstojníci vlastně trošku báli. Ale vojákům normálním to bylo jedno, cigarety pomáhaly vzájemné komunikaci.“

  • „Několikrát, dvakrát nebo třikrát jsem byl na židovské obci. A chtěl jsem tam i fotografovat. Tenkrát měl být také inaugurovaný Daniel Majer po dlouhé době jako rabín. A prostě někteří, kteří měli zkušenosti, mě na to upozorňovali. Budeš-li chodit na židovskou obec, já jsem tam byl na nějaké svátky, tak dříve či později se ocitneš někde na StB. Což se také stalo a vlastně přišel vám nějaký papír, někdo vám hodil do kastlíku, dostavte se s pasem za účelem vysvětlení. Tak já jsem samozřejmě podělaný běžel do Bartolomějské, s pasem, ten vám sebrali, občanku. Tam si vás někdo vzal, tam seděli dva pánové a teď začali... jeden trošku milý, druhý trošku… ale netrápili mě, akorát psychicky, že jo... se vás vyptávat na různé věci. Což znamenalo prvně: Poláci ve škole, jestli vozí literaturu, jak na té FAMU a tak dále. Potom nějaké věci, co se týká… co fotím, proč to fotím, a tak dále. Potom z nich vylezla samozřejmě ta židovská obec, s tím, že jeden říkal: ,Tam by bylo dobré, kdybyste tam fotil, jenom byste nám ukazoval občas nějaké věci a podobně.‘ Já jsem tam [na židovské obci] od té doby potom od roku asi osmdesát šest až do příchodu v podstatě Sidona do roku devadesát nebyl, protože jsem se bál. A to jsem nechtěl dělat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha , 19.04.2023

    (audio)
    délka: 02:00:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zajímal mě kontrast mezi tím, co se říkalo, a reálnou situací

Karel Cudlín
Karel Cudlín
zdroj: archiv pamětníka

Karel Cudlín se narodil 28. června 1960 v Praze. Rodina bydlela na Žižkově a právě tam se začal probouzet Karlův zájem o fotografický dokument, kdy začal zachycovat život na ulici. Jeho otec MUDr. Miroslav Cudlín, který pracoval jako závodní lékař, ho pak vzal i do továrny, kde fotografoval dělníky. Přesto rodiče doufali, že Karel půjde v otcových šlépějích. Ten ale nakonec přihlášku na lékařskou fakultu roztrhal a po maturitě na gymnáziu pokračoval na tzv. dvouleté nástavbě na Střední škole sociálně právní. To, stejně jako následující zaměstnání, mu umožnilo fotografovat další zajímavá místa. Nakonec se mu podařilo dostat se na FAMU, obor Umělecká fotografie, který absolvoval v roce 1987. V roce 2016 zde byl jmenován docentem. Karel Cudlín většinu svého života působil na volné noze, stal se autorem řady dokumentárních fotografických cyklů, např. z odsunu sovětských vojsk, a držitelem mnoha ocenění. V letech 1997 – 2003 byl jedním z oficiálních fotografů prezidenta Václava Havla. Další fotografické cykly vznikaly na místech, kam se opakovaně vrací, především na Ukrajině a v Izraeli. V současné době (2023) se stále věnuje dokumentární fotografii a externě učí v Praze na FAMU a Akademii Michael. Žije v Praze.