Iveta Clarke

* 1963

  • „My jsme přiletěli do Washingtonu, a to byl den, kdy byl inaugurován nový prezident. Takže to ten Washington byl nádherný, ohňostroje a sláva až do noci, všude světla. Takže to bylo takový, jako že nás ta Amerika vítá.“

  • „‚Co máte za řemeslo?‘ Já jsem říkala, že mám vysokou školu ekonomickou, obchodní fakultu a červenej diplom. A oni říkali: ‚No, to tady neuspějete. Vy musíte být holička nebo dřevorubec nebo tesař. Někdo, kdo umí s rukama.‘ A pak mi někdo poradil, abych se vdala, abych si vzala někoho, kdo to řemeslo má, protože pak nás budou při té registraci považovat za manžele a bude stačit, že řemeslo má manžel. Takže jsem se v Rakousku vdala.“

  • „Řekli, že do šesti měsíců se rozhodne, jestli dostanete azyl v Rakousku, nebo ne, a když nedostanete azyl v Rakousku, tak pojedete zpátky do Čech, a to pravděpodobně znamená, že půjdete do vězení za nelegální opuštění republiky. To už nám rovnou řekli při tom rozhovoru, takže vás zachvátí panika.“

  • „Tam se nás ujali na vrátnici – a ten první šok je, že vám vezmou otisky prstů, takže si hned připadáte jako nějaký zločinec. Okamžitě vám vezmou pas a udělají otisky, pak vás fotí ze strany a zepředu, tak si hned člověk řekne: ‚Ježíš, tady je asi nějaký vězení.‘ Pak jdete chodbou, dostanete nějaký oblečení, zubní pastu, kartáček, ešus, tak si říkáte: ‚Ježíš, kam mě to vedou?‘ Pak vás vedou do druhého patra, kde je chodba a místnosti, ve které jsou palandy – a v těch spalo... – nás tam bylo 17 v místnosti.“

  • „Celníci rakouský ten pas prohlídli a řekli: ‚Ale to je český pas, v tom naše vízum nemá co dělat.‘ Protože samozřejmě celá Evropa věděla, že Československo patří do východního bloku a že Češi to používají jako záminku, aby se dostali na západní stranu Evropy, což už bylo Rakousko. Ten pas mi vzal a odešel a pak přišel zpátky a řekl, že musím vystoupit.“

  • „Tak jsem zavolala z budky svýmu bratrancovi, který rok předtím emigroval do Kanady, a zeptala jsem se ho, jak to mám udělat. Házela jsem peníze do toho automatu a on byl nejdřív vyděšenej, že to myslím vážně, a pak řekl: ‚No, musíš se dostat do Zagrebu (Záhřebu) a tam musíš na rakouským velvyslanectví požádat o průjezdní vízum do Rakouska. Řekneš, že se chceš vrátit zpátky do Čech, přes Rakousko, že musíš rychle domů, a potom vystoupíš ve Vídni a požádáš o azyl.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 05.12.2022

    (audio)
    délka: 56:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

A kde budu spát já?

Iveta Clarke
Iveta Clarke
zdroj: Archiv pamětnice

Iveta Clarke se narodila 24. září roku 1963 v Brandýse nad Labem. Když jí bylo 22 let, vyjela po promoci na zájezd do tehdejší Jugoslávie, kde se rozhodla, že emigruje do Rakouska. Přes všechny překážky se jí podařilo dostat do Vídně, kde se jí ujal umělec Jan Brabenec se svou ženou. Tím ale peripetie s emigrací neskončily. Iveta musela projít uprchlickým táborem v Traiskirchenu, vdát se a požádat o azyl nejen v Rakousku, ale i v Kanadě a v USA. V Rakousku se potkávala s českou uměleckou komunitou. Nakonec mohli s manželem, též českým emigrantem, odjet do Ameriky v roce 1988, po téměř dvou letech čekání. Ve Spojených státech začali oba pracovat a narodil se jim syn. Po revoluci v Československu se Iveta vrátila do své rodné země za prací, nakonec tu se synem zůstala. V době natáčení v roce 2022 bydlela v Praze.