Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Císař (* 1942)

• narozen 12. února 1942 v Tasicích

• pochází z významné sklářské rodiny

• na podzim roku 1945 byly sklárny zestátněny

• rodina Císařových byla z Tasic vystěhována

• pamětník brzy přišel o otce

• rodina žila v Havlíčkově Brodě

• na začátku 90. let uplatnili Císařovi restituční nárok na zabavený majetek

• poslední majetky rodině navrátili v roce 2009

Příběh významné sklářské rodiny Císařových je spjatý s Vysočinou po desetiletí. V mnoha lidech rezonuje nepravdivé obvinění vznesené k rodině Císařových na konci druhé světové války. Čeněk Císař, majitel několika skláren, odbojář a vlastenec, uchránil své zaměstnance před nástupem do totálního nasazení. Víra ve spravedlnost lidu, kterou v sobě uchovával, byla po osvobození zlomena. Ke slovu se totiž dostali ti, kteří jeho činy a snažení namířili proti jemu samotnému. Rodinný příběh bezpráví vypráví synovec Ladislav Císař, narozený v únoru 1942 v Panském domě v Tasicích.

Z historie sklářského rodu

Na samotném kraji vesnice Pavlov nedaleko Ledče nad Sázavou, v místech, kde se dnes nachází přírodovědná záchranná stanice, stával dříve starý mlýn, do kterého se rodina Císařova ve druhé polovině devatenáctého století nastěhovala. Mezi roky 1881 až 1903 se Kateřině a Čeňkovi Císařovým narodilo celkem jedenáct dětí, šest chlapců a pět dívek. Prvorozený Ludvík, dále Josefa, Štěpánka, Gabriela, Čeněk, Marie, Rudolf, Jaroslav, František, otec našeho pamětníka Ladislav a jako poslední Růžena, ve všech dokumentech nazývaná Zdenka.

V nedalekých sklárnách v Josefodole tehdy úřadovala firma Schreiber a synovci, kam se odešlo zaučit několik sourozenců a později pracovali i v dalších pobočkách jak v Česku, tak na Slovensku. „Mezi otcovými bratry však vynikal nejvíce Čeněk. Postavou dlouhán s fešným knírkem a na fotkách ho vždy poznáte podle uvázaného motýlku,“ dodává Ladislav Císař. Ten se vrátil s bohatou pracovní zkušeností ze Slovenska a roku 1928 si pronajal a později odkoupil sklárny v nedalekých Tasicích.

Houževnatou prací k majetku přibyly brusírny ve Františkodole, v rodném Pavlově a také sklárny v Josefodole. Všechny sloučil pod název sklárny Bratří Císařových a svého bratra Františka jmenoval ředitelem v Josefodole. Ani další jeho bratři však nezůstali pozadu. Neméně schopný byl i nejstarší Ludvík, který vlastnil brusírnu v Květinově. Ochotník, občasný režisér místních divadelníků, člen hasičského sboru. Zkrátka vesnická kultura a pospolitost mu nebyla cizí.

Bratr Jaroslav v sobě nosil obchodního ducha. V roce 1937 odkoupil mlýn v Mariadole a přestavěl ho na brusírnu a také měl v pronájmu prodejnu skla a porcelánu na náměstí v Havlíčkově (tehdy ještě Německém) Brodě. Byl také kulturním nadšencem a mecenášem tuláckých postav spisovatelů, bohémů Zdeňka Matěje Kuděje a Jaroslava Haška, kteří tou dobou táhli krabatým vysočinským krajem. Do rodinného podniku byla vtáhnuta celá rodina.

Otec našeho pamětníka, Ladislav Císař narozený roku 1899, po vystudování hospodářské školy v Humpolci a funkci adjunkta na havlíčkobrodském statku Rozkoš nastoupil ke svému bratrovi Čeňkovi do Tasic, kde bydlel na Panském domě a staral se o zemědělský majetek skláren.

Časy válečné vřavy na Ledečsku

Koncem roku 1938, kdy se schylovalo ke druhé světové válce, Čeněk Císař vycítil, že je třeba se zaopatřit. Zakoupil větší počet zbraní, které se rozhodl uschovat ve svých sklárnách v Tasicích. Písemné materiály o koupi se objevily na Zemském finančním ředitelství a díky pohotové reakci úředníka Julia Kalaše bylo podáno hlášení plukovníkovi Zdeňku Vltavskému z ilegální odbojové skupiny RUDA, která na Kutnohorsku operovala. Usvědčující materiály o koupi se podařilo zavčas zlikvidovat. Gestapo se později dostalo na stopu, ale sklad zbraní nikdy neodhalilo. Na počátku čítala skrýš zhruba 130 zbraní, v závěru války, v únoru 1945, bylo pro partyzánské skupiny přichystáno na 250 pušek, 60 automatických pistolí a nemalé množství ručních granátů a nábojů. Chytře a mazaně si počínali hrdinové z Ledečska. Správce skláren Václav Fanta pečoval o zachování a funkčnost zbraní, Karel Kremla zajišťoval jejich dopravu do skláren. Zbraně mu zprostředkoval velitel četnické stanice v Ledči nad Sázavou nadporučík František Vávra, ten občanům podle stanované vyhlášky zabavoval zbraně a na četnické stanici je měnil za nefunkční; při práci mu pomáhalo několik dalších spolehlivých četníků.

V dopise Karla Kremly ze dne 28. května 1945 čteme:
„Potvrzuji tímto, že v roce 1939 jsem dával dvakráte do auta Tatra fy. Bratří Císařové různé pistole a browníky, které byly odvedeny, a sice výměnou kus za kus třeba plechové hračky. Zprostředkoval, vlastně dovolil do skladiště vejíti velitel hlídky a hlídka sama. Kolik jich bylo, nevím, neboť jednou si to bral sám Čeněk Císař, který také tenkráte sám řídil vůz osobní Tatra 75, bylo to v neděli, kdy se tak přísně nehlídalo.“

Značné finanční prostředky, kterými Čeněk Císař disponoval, mu dovolovaly podplácet některé členy gestapa. To se mu vyplatilo roku 1940, kdy nacisté zachytili zprávy o ukrývaných zbraních a chystali se vtrhnout do tasických skláren. Čeněk Císař se tak o gestapáckém zátahu dozvěděl s dostatečným předstihem a na jejich příjezd se stihl bezpečně připravit. Hospodářského správce už tou dobou dělal tatínek našeho pamětníka Ladislav Císař, toho gestapo v domnění, že jako správce bude mít potřebné informace, zatklo a uvěznilo v říjnu 1940 v Německém (Havlíčkově) Brodě. Neprozradil nic. Žádný důkaz z něj ani po měsíci mučení gestapo nevypáčilo. Byl propuštěn pro nedostatek důkazů. „Tatínek po svém návratu do Tasic obdržel od sklářů vázu, kde jsou vybroušené zemědělské motivy a oslavný nápis: Pravda vítězí,“ líčí jeho syn a z komory vynáší otcovu památnou vázu.

Sklárnu chránila válečná výroba

V době, kdy řada sklářských, a to i německých podniků stála, závod bří Císařů fungoval. Nadiktované válečné předpisy byly ale neúprosné. Rovnice zněla jasně. Pokud by došlo k zastavení, dělníci by museli odejít do totálního nasazení. Pro ochranu svých zaměstnanců se Čeněk rozhodl navázat styk s osobou pokřiveného charakteru, Dr. Richardem Schreckem, hlavním vedoucím hospodářské skupiny. Právě on rozhodoval o zítřcích sklářů a jen na něm záleželo, zda odjedou do Říše. Jak potupně po sobě Čeněk Císař nechal šlapat Dr. Schreckem, dokazuje i poválečná korespondence zaměstnanců Hospodářské skupiny sklářského průmyslu.

Dopis Marie Smolíkové, referentka Hosp. sk. sklářského prům. Praha II., Havlíčkovo nám. 16.,
Praha dne 21. října 1945
Vážený pan Čeněk F. Císař, majitel skláren.
Je mně známo, že Dr. Schreck Vám často vyhrožoval, že dá zastaviti Vaše podniky, hlavně sklárnu v Tasicích a Františkodole, a že jste s ním měl mnoho výstupů a nepříjemností. Při jedné příležitosti vyzval Vás k jednání do skupiny na 8 ¼ hod. ráno a nechal Vás schválně čekati celé dopoledne v předsíni. Pak jsem zaslechla až do mé kanceláře, že na Vás křičel, ovšem slovům jsem nerozuměla. Vím, že jste pak byl velice rozčílen a nešťasten a že jste si mně stěžoval, že jste již znechucen tím stálým přetvařováním a že byste nejraději všeho nechal, ovšem kdyby zde nebylo, že Vaši dělníci budou nasazeni na práci do říše. Pamatuji se, že jsem Vás utěšovala, že tento stav nepotrvá věčně, a sama jsem Vás prosila, abyste byl trpělivý a obětoval vše, abyste Vaše pracovníky udržel za každou cenu na svých místech. Vždyť jde o naše české lidi a je Vaší povinností je chránit. Pamatuji se, že bylo Vaším přáním zbaviti se pouze 2 dělníků-fašistů, a to jen v zájmu bezpečnosti ostatních. Pokud se týče pobytu manželky a dětí dra Schrecka: Schrecková byla po několik týdnů s dětmi v Bělé. Pak se jim tam přestalo líbiti a přijela do Prahy. Dr. Schreck probíral všechny možnosti, kde by je umístil, a pak si najednou vzpomněl a řekl v mé přítomnosti: „Počkejte, už to vím, u Císařů, jak jsem tam byl posledně, jsem viděl, že mají ve vile prázdný byt, a Císař je tam musí vzít.“ Na moji poznámku: „Ten nebude míti radost a co tomu budou říkati dělníci?“ mně odpověděl: „Císař to musí udělat, nebo mu to zastavím, a dělníci můžou bejt rádi, že sedí doma. Nebejt mě, tak jsou už dávno všichni v říši.“ Často jsem se ptala, kdy se rodina vrátí, a nadhodila, že to bude Císařům vykládáno ve zlém, a jeho odpověď: „Císař musí mlčet a dělat, co já chci, a dělníci ať jsou rádi, že sedí doma.“
Dr. Schreck byl povaha sobecká, diktátorská, a nadužíval velmi rád své moci a každou jeho službičku musili postižení velmi draho zaplatiti.
Jsem o tom přesvědčena, že jste konal různé úsluhy Dr. Schreckovi pouze za tím účelem, aby nebyly Vaše podniky uzavřeny a dělnictvo nebylo nasazeno na práci v říši, a že jste styky s dr. Schreckem nenavázal snad z osobních sympatií nebo za účelem spolupráce s německým režimem. S veškerou úctou Marie Smolíková.

Sklárny zachránila údajná válečná výroba optických součástek do zbraní. To ale byla pouze zástěrka k udržení provozu, k udržení lidu ve svých domovech. Pravdou je, že Čeněk Císař pokračoval ve své původní výrobě exportního zboží s nadějí, že po válce toto cenné zboží bude opět vyvážet a do československého státu přivede poválečné devizy a zlato ze zahraničí. „V momentě, kdy měla přijet kontrola, bylo připraveno smluvené válečné zboží, vše bylo nalíčené a připravené i tak, že souhlasila veškerá výrobní dokumentace a účetní výkazy,“ popisuje zaznamenané vzpomínky tety Zdeny Ladislav Císař.

Čeněk Císař ve své výpovědi poznamenal: „Gestapáci věděli o našem úzkém styku s partyzány v okolí Světlé, věděli, že jsem jim donášel prostřednictvím svého bratra Františka Císaře potraviny, zprávy, zbrojní potřeby (střelný prach, ekrasit, klíče k rozebrání železniční tratě), nemohli mne však usvědčiti.“

V samotném závěru války, asi měsíc před osvobozením, byl naložen spolu s dalšími patnácti obviněnými a měl být odvezen do vazby v Táboře. Nestalo se tak. Nákladní auto, které je převáželo, mělo před Humpolcem nehodu a sám Čeněk vylétl z vozu a utrpěl těžká zranění. Výsledkem bylo přeražení několika žeber a následná hospitalizace v okresní nemocnici v Humpolci, což ho zachránilo před popravou gestapem.

Trpké osvobození

Jak rychle uhasla osvoboditelská radost... Dne 6. června roku 1945 byl Čeněk Císař na žádost závodní rady a na příkaz Místního národního výboru ve Služátkách zatčen a odvezen světelským četnictvem do Ledče nad Sázavou. „Úředníci a dělníci z vlastních řad, které několik měsíců zpátky hmotně i finančně vyživoval a chránil před nucenou prací v říši, najednou stáli na protějším břehu. Postavili se proti svému chlebodárci a začali ho označovat za kolaboranta a vykořisťovatele. Taková byla trpká skutečnost,“ dodává spolu s manželkou Ludmilou Ladislav Císař.

Ještě ten večer byl však Čeněk Císař z vazby propuštěn, a to z důvodu svého zdravotního oslabení. Z lékařských zpráv MUDr. Františka Kremly z Ledče n/S a primáře MUDr. Ladislava Labohého z Havlíčkova Brodu můžeme vyčíst, jak moc Čeněk Císař v období poválečného převratu zdravotně strádal. Vážný úraz, který při autonehodě prodělal, nebyl jedinou slabinou jeho zdravotního stavu. Byl totiž churavý na srdce. Opakovaně prodělal zápal plic, který se na jeho celkovém fyzickém i duševním stavu výrazně projevil.

„Při dnešní lékařské prohlídce bylo zjištěno, že jmenovaný trpí chron. zánětem svalu srdečního, tachykardii / puls: 100/1 min., / zkornatěním cév koronárních / Tk: 190/110 Erkametr / a počínajícími příznaky anginy pectoris,“ ke speciálnímu kardiologickému vyšetření doporučuje MUDr. František Kremla.

Jaké zklamání z lidské nespravedlnosti muselo rezonovat v duši oslabeného sedmapadesátiletého továrníka Čeňka Císaře, který svůj bezdětný život věnoval svým podnikům. Okolnosti ho přiměly obrátit se na Hospodářskou skupiny sklářského průmyslu v Praze a na sklářský ústav v Hradci Králové, aby mu byla poskytnuta ochrana. V sobotu dne 9. června byli vysláni zástupci zmiňovaných korporací, kteří vedli jednání se závodní radou. Otázky, které ke svému zatčení pokládal Čeněk Císař, nebyly závodní radou zodpovězeny. Musel se spokojit s odpovědí předsedy národní rady, že celá záležitost je tajemstvím závodní rady a důvody k jeho zatčení byly vážné. Od dalších zasedajících rady bylo proneseno, že Čeněk Císař navazoval styky a spolupracoval s nepřátelskými německými kruhy. A pro své dělnictvo po stránce sociální, bytové, vyživovací málo vykonal. Největší problém prý představoval styk s vedoucím hospodářské skupiny Dr. Richardem Schreckem.

Čeněk nakonec svolil, aby prozatím podniky vedla závodní rada, a poskytl jí k tomu i značné finance, a to jen z důvodu, aby získal čas k přesvědčení dělnictva a aby závodní rada dospěla k názoru, že proti majiteli skláren bylo křivě zakročeno. Ti si však nepřáli, aby se nadále jakýmkoliv způsobem vměšoval do plánů a počinů závodní rady podniku. Vystrnadění majitele továren Císaře se rychle rozkřiklo, ten byl pro svoji dobrosrdečnost a zasloužilost v kraji známým jménem a na jeho adresu začaly chodit desítky dopisů, prohlášení, potvrzení nebo jen poděkování. V řádkách se dočítáme o vykonané pomoci, kterou v těžkých časech německé okupace poskytl českému lidu jak Čeněk, tak jeho bratři Ladislav nebo František.

Citace jen z několika dopisů:
„Měl jsem býti nasazen. Obrátil jsem se se žádostí na p. Čeňka Císaře, aby mi v této věci pomohl. Jmenovaný mi tenkráte doslovně řekl: ‚Přece musíme našemu řídícímu pomoci, to je naší povinností, pomohli jsme jiným lidem z okolí, český učitel patří do české školy, a ne otročiti těm něm. bídákům.‘ A skutečně jsem byl od nasazení ušetřen. Mohu doložiti dokladem od jmenovaných z 20. 10. 1943.“ Podepsán řídící učitel František Matěna z Druhanova.
„Ve Vašem závodě neviděli jsme nikdy německých propagačních plakátů, ani v centrálních kancelářích obrazy Hitlera a Háchy, jak tomu bylo současně v jiných kancelářích tohoto druhu, a v závodě mohlo se veřejně mluviti o ilegálních činech a o cizím rozhlasu.“ Podepsán Antonín Lebeda, profesor gymnázia v Havlíčkově Brodě.
„Prohlašuji, že mně fa Bratří Císařové, Tasice, přenechávala po dva roky plnotučné mléko bez lístků, do května 1945.“ Podepsána Marie Dvořáková, Tasice.

Znárodnění a vyhnání

Bolestný klín do nepříliš šťastných let rodiny Císařových byl zasazen dne 24. října roku 1945. Vyhláška, kterou tlumočil ministr průmyslu Bohumil Laušman, zněla: „Na základě dekretu presidenta republiky o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků vyhlašuji, že podnik Bratří Císařové, sklárny se sídlem v Josefodole u Světlé n. S., bude dnem 27. října 1945 znárodněn zestátněním, a to veškerých nemovitostí, budov a zařízení sloužících provozu znárodněného podniku. Práva, směnky, cenné papíry, vkladní knížky, hotovost, zásoby, zboží i nedokončená výroba...“

V materiálech rodiny Císařových se objevuje seznam úspor příbuzných, kteří si u firmy spořili. Tatínek našeho pamětníka Ladislav Císař měl u svého bratra Čeňka částku přes 120 000 korun, o kterou znárodněním nenávratně přišel, stejně jako jeho sestra Zdenka, která měla naspořeno přes 160 000 korun; a stejně dopadli i další rodinní příslušníci. Na vystěhování z Tasic, z Panského domu, měla rodina Ladislava Císaře pouhé tři dny, spíše dva, a malému klučíkovi Láďovi byly tehdy jen tři roky. „Tatínek sedl na kolo a vydal se z Tasic do Havlíčkova Brodu. Zřejmě jel sehnat povoz, který by nás z Tasic co nejrychleji odstěhoval. Naléhavá a tísnivá situace tatínka uháněla. Přivodil si zápal plic a půl roku nato, v březnu 1946, zemřel v nemocnici.“

„Stěhovali jsme se do domu v Havlíčkově Brodě, který tatínek Ladislav pořídil na konci třicátých let a kde žiju s manželkou dodnes,“ vypráví o vystěhování a následné tatínkově smrti Ladislav Císař. Ten své dětství prožil spolu s maminkou a prarodiči v Havlíčkově Brodě, a když mu bylo patnáct let, zemřela na rakovinu. „Je možné, nebo si myslím, že maminka onemocněla ze stresu, kterým si po vystěhování z Tasic a tatínkově smrti procházela. Musela nás uživit a určitě toho na ni bylo hodně,“ vzpomíná na maminku Ladislav Císař.

Kromě zabavené sklárny v Tasicích se jednalo i o veškerý majetek v Josefodole, Františkodole nebo Pavlově, kde většina sourozenců včetně Čeňka žila, a musela tak ve svém domě, kde se narodila, platit nájem.

Zasviť mi ty, slunko zlaté, na poslední z vlasti krok...

Poslední hodiny Čeňka Císaře 15. listopadu 1945 se odehrály v koupelně hospodářské budovy v Pavlově. Sáhl po pistoli a svojí rukou si odebral život. „Moje sestřenice Věra našla Čeňka a ihned běžela nahoru na vilu oznámit to jeho manželce Bohušce,“ vypráví tragický konec svého strýce Ladislav Císař. „Já si tu Čeňkovu smrt vysvětluji tak, že Čeněk dostal po rodičích veškerý majetek. Mamince slíbil, že se o ostatní sourozence postará. Celou dobu, pokud mohl, tak se o ně staral, že je zaměstnával. Najednou, když o firmy přišel a zjistil, že nemůže dodržet slib, který mamince před smrtí dal, vzal si život.“ Výpověď navíc stvrzuje i dopis, který Čeněk po smrti maminky Kateřiny zaslal sestře Zdence.

„Drahá sestro!
Naše drahá matka, paní Kateřina Císařová, majitelka realit v Pavlově, před svým skonem uložila mi za povinnost převzíti veškerý majetek, avšak postarati se o to, aby nikdo ze sourozenců až do konce života neutrpěl žádnou újmu na své výživě. Toto přání mé drahé zesnulé matky jest mi příkazem! Prohlašuji a výslovně se zavazuji, že Tě budu až do konce Tvého života dle slibu, který jsem matce přísahal, podporovati a dle jejího přání postupovati.“ Podepsán Čeněk Císař, dne 15. února 1939.

Za pozdního podzimu a modré oblohy zalité sluncem se dne 18. listopadu vydal pohřební smuteční průvod, aby doprovodil syna tohoto kraje, rodáka z Pavlova, jenž opustil dobrovolně tento svět. Klikatou cestou, kotlinou posázavskou, ubral se do Ledče ve tmavé kůži černý had. Promluvu při pohřbu pronesl farář ze Zruče nad Sázavou, Tomáš Sobola. Nad rakví Čeňka Císaře zazněl úryvek s dodatkem k básni Petra Bezruče.

Nikdy jsem nevěřil

V únoru 1947, po roce a půl od smrti Čeňka Císaře, přistál na stůl ONV v Ledči nad Sázavou návrh na konfiskaci majetku bratří Císařových. Argumentem závodní rady státních podniků Josefodol, Františkodol a Tasice je vykonstruované obvinění závistivých hlav, že Čeněk Císař byl kolaborantem! Do člověka zahnaného do kouta, do mrtvého, se kope nejlépe. O rok později byla celá záležitost rodině Císařových předána. Zemský národní výbor v Praze se 10. února 1948 usnesl, že majetek bří Císařů byl konfiskován.

Dlouhá léta bezmoci pokračovala... Až po roce 1989, po pádu komunismu, svitne Císařovým naděje na navrácení jejich majetku v restitučním řízení. „Na podání žádosti bylo půl roku a sehnat veškeré podklady, že Čeněk Císař nebyl žádným kolaborantem, nebylo vůbec jednoduché, ale nakonec se nám to podařilo včas shromáždit. Štěstím bylo, že většina pozemků a hospodářského majetku po Čeňku Císařovi byla zařazena pod okres Havlíčkův Brod. Přesto navrácení hospodářského majetku trvalo více než patnáct let. Poslední vydané pozemky byly roku 2009. Znárodněné sklárny z roku 1945 se nikdy nevydávaly ani nenahrazovaly.

Kromě lesů, polí a luk bylo z majetku Čeňka Císaře vráceno jen stavení původního mlýna v Pavlově, žádné jiné budovy, chlévy, kůlny apod. v Tasicích ani v Josefodole nebo Františkodole, kde byla také zemědělská hospodářství, nebyly uznány za budovy sloužící zemědělství. Nevím, jak je to možné, že jedním dekretem je během jednoho dne všechno sebrané, a jeho navrácení trvá takové roky,“ na závěr vyčerpaně a smutně dodává Ladislav Císař.

Příběh rodiny Císařových si dovolím uzavřít citací rolníka Františka Tůmy, ředitele Rolnického družstva Světlá nad Sázavou. Dopis, kde se loučí s Čeňkem Císařem, tak trochu vynáší zbožné přání jednou větou.

„Spěte klidně – váš osud probudí mnohé české duše.“