„To bylo odjakživa v Holandsku a v Dánsku, já ty země všechny poznal. Postupně moudrý radní vytvářej podmínky – zvláštní pruhy pro cyklisty. To je po celém světě, i v Austrálii. Francouzi tomu říkají ‚demélage du trafic‘ – odsměšování, nebo prostě osamostatnění každého dopravního prostředku. Zvlášť mají automobily své silnice a zvlášť mají cyklisti své pásy nebo chodníky. Takže to má smysl a ti plánovači měst se snaží taky pro to vytvořit podmínky. Tam jsou ve hře další faktory, že aut je moc, zabírají spoustu místa, jezdí často jeden člověk nebo dva v autě. A kolo zaujme málo místa a ten člověk jenom už když sedne a jede do práce, tak vlastně dělá už taky něco pro svoje zdraví. Takže kolo je univerzální a úžasný dopravní nástroj. Patří do toho seznamu vynálezů, které patří lidstvu.“
„Profesor tělocviku Preininger, který měl svoji odbojovou skupinu ve Skautu, potřeboval spojovací službu. Já jsem dal dohromady asi 10 až 15 pražských cyklistů. A jediný, koho jsem nepozval, byl můj bratr, protože byl ženatý a měl dceru, jmenoval se Evžen. Přijeli jsme na sraz u Mánesa, u Jiráskova mostu. Ten Preininger tam přijel na stupačce automobilu a říkal: ‚Zůstaňte, obstaráme vám zbraně, budete instruovaný, já přijedu za chvíli,‘ a odjel. A tam došlo k takové epizodě. Jediný, koho jsem tedy nezval, byl bratr, protože byl ženatý a měl dceru. A ten tam přišel taky. Zbraně nikdo neměl, ale kolem, směrem k Jiráskovu mostu po nábřeží, vezla skupinka starých vojáků s koníky seno. A bratr na ten poslední vůz vlítnul a ti vojáci, jak seděli vepředu v té budce, tak tam měli zastrčené pušky. Tak on holýma rukama jim ty pušky vyndal. Oni se celý klepali, protože to byli starý dědci. Všude byl velkej bordel. Tím pádem jsme si začali hrát na revolucionáře. Dopadlo to špatně, bratr na to zemřel, byl zraněný do spánku. My jsme se snažili, často velmi groteskním způsobem. Jednou nás zvali do Záběhlic, jednou tam. Groteskní případy, kdy někdy zavřeli lidi, kteří byli považováni za Němce. Prostě veliký blázinec za toho Pražského povstání. Bohužel můj bratr byl na Pankráci raněný do spánku, za tři týdny zemřel. Já jsem z toho vyvázl a přešel jsem do poválečného civilního života.“
„To se musím zpytovat, že jako dvacetiletému klukovi, který v pondělí kupoval noviny, aby věděl, co kde o něm psali, mi byla politická situace šumafuk. Ale samozřejmě jsem s odstupem let viděl ten ohromný nešvar zneužití vrcholového sportu. Ono je to dvojího druhu. Jednak kapitalista ho využívá k reklamě a ždíme z těch profesionálů, co se dá. A jednak to bylo tenkrát moderní, že takzvané demokratické státy měly své reprezentanty a těm poskytovaly takové podmínky pro přípravu, že pak mohli reprezentovat lidově demokratické zřízení. A to nám bylo šumafuk, koho reprezentujeme, že reprezentujeme komunisty. Hlavně jsme žili krásné roky – veliké diety, zájezdy do celého světa, nakonec jsem byl na dvou olympiádách. To těm dvacetiletým klukům bylo úplně jedno, že dělali tehdy takovou službu režimu.“
Jaroslav Cihlář se narodil 7. dubna 1924 v pražských Nuslích. Vyrůstal s matkou a bratrem Evženem, otce ztratil ve čtrnácti letech. Celý život byl vášnivým cyklistou - ať už jako závodník, trenér nebo popularizátor tohoto sportu. Během Pražského povstání v květnu 1945 jezdil jako cyklistická spojka mezi barikádami. Stal se dvacetinásobným mistrem Československa v různých závodních kategoriích. Kvůli jeho neshodám s komunistickými autoritami nebyla československým cyklistům umožněna účast na letních olympijských hrách roku 1948 v Londýně. Závodil na několika mistrovstvích světa v různých disciplínách, z akademického mistrovství světa roku 1951 přivezl zlatou medaili. Jako jeden z prvních československých cyklistů se zúčastnil roku 1956 mistrovství světa v cyklokrosu. Na letních olympijských hrách roku 1956 v Melbourne obsadil páté místo v dráhové cyklistice a jeho svěřenci získali dvě stříbrné medaile. Trénoval československou reprezentaci a po dlouhá léta vedl cyklistické kurzy na Fakultě tělovýchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. Do Československa přivezl z Francie nejen novou cyklistickou techniku včetně galusek či obuvi, ale také hnutí Audax zaměřené na skupinové překonávání extrémně dlouhých vzdáleností. Je autorem několika popularizačních knih a držitelem zlaté medaile Českého svazu tělesné výchovy za celoživotní dílo. Zemřel 2. května 2014 v Praze v 90 letech. Na kole jezdil až do svých posledních dní.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
