PhDr. Jaroslav Cihlář

„Profesor tělocviku Preininger, který měl svoji odbojovou skupinu ve Skautu, potřeboval spojovací službu. Já jsem dal dohromady asi 10 až 15 pražských cyklistů. A jediný, koho jsem nepozval, byl můj bratr, protože byl ženatý a měl dceru, jmenoval se Evžen. Přijeli jsme na sraz u Mánesa, u Jiráskova mostu. Ten Preininger tam přijel na stupačce automobilu a říkal: ‚Zůstaňte, obstaráme vám zbraně, budete instruovaný, já přijedu za chvíli,‘ a odjel. A tam došlo k takové epizodě. Jediný, koho jsem tedy nezval, byl bratr, protože byl ženatý a měl dceru. A ten tam přišel taky. Zbraně nikdo neměl, ale kolem, směrem k Jiráskovu mostu po nábřeží, vezla skupinka starých vojáků s koníky seno. A bratr na ten poslední vůz vlítnul a ti vojáci, jak seděli vepředu v té budce, tak tam měli zastrčené pušky. Tak on holýma rukama jim ty pušky vyndal. Oni se celý klepali, protože to byli starý dědci. Všude byl velkej bordel. Tím pádem jsme si začali hrát na revolucionáře. Dopadlo to špatně, bratr na to zemřel, byl zraněný do spánku. My jsme se snažili, často velmi groteskním způsobem. Jednou nás zvali do Záběhlic, jednou tam. Groteskní případy, kdy někdy zavřeli lidi, kteří byli považováni za Němce. Prostě veliký blázinec za toho Pražského povstání. Bohužel můj bratr byl na Pankráci raněný do spánku, za tři týdny zemřel. Já jsem z toho vyvázl a přešel jsem do poválečného civilního života.“

„To se musím zpytovat, že jako dvacetiletému klukovi, který v pondělí kupoval noviny, aby věděl, co kde o něm psali, mi byla politická situace šumafuk. Ale samozřejmě jsem s odstupem let viděl ten ohromný nešvar zneužití vrcholového sportu. Ono je to dvojího druhu. Jednak kapitalista ho využívá k reklamě a ždíme z těch profesionálů, co se dá. A jednak to bylo tenkrát moderní, že takzvané demokratické státy měly své reprezentanty a těm poskytovaly takové podmínky pro přípravu, že pak mohli reprezentovat lidově demokratické zřízení. A to nám bylo šumafuk, koho reprezentujeme, že reprezentujeme komunisty. Hlavně jsme žili krásné roky – veliké diety, zájezdy do celého světa, nakonec jsem byl na dvou olympiádách. To těm dvacetiletým klukům bylo úplně jedno, že dělali tehdy takovou službu režimu.“