Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
„Chovám se tak, jak se sluší a patří, a to by vlastně měli dělat všichni…“
narozen 14. dubna 1929 v Markovicích, okres Ratiboř
německá národnost
za války člen Hitlerjugend, 1945 povolán do armády
útěk z transportu do Drážďan
zajatecký tábor v Československu
hledání zázemí - Hlučínsko, Krnov
rozhodnutí zůstat v Československu i s německou národností - otec byl komunista
Leo Cieslík se narodil 14. dubna 1929 do německé rodiny žijící v Markovicích, nedaleko Vsetína. Otec pracoval jako zámečník, matka byla v domácnosti. Celkem v rodině bylo pět dětí. Rodiče doma mluvili německy a polsky, hlásili se k německé národnosti. Přestože v této oblasti žily v období první republiky pohromadě dokonce tři národnosti – Češi, Němci a Poláci, nedošlo zde k žádným incidentům a spolužití bylo celkem poklidné. „U nás v obci byla polská menšina a měli ve škole svoju třídu a to bylo do roku 1936. A pak byla zrušena. Jako kluk si pamatuju, že tam nebyl žádnej rozdíl, jestli to byl Němec nebo Polák. Tam taky nedošlo k žádným takovým napadením nebo něco podobnýho.“
Otec Lea Cieslíka bojoval v roce 1929 proti polskému obsazování Horního Slezska. „Můj otec byl na německé straně, bojoval proti. To východní Horní Slezsko, ty Katovice bylo vlastně německé a v roce 1929 došlo právě k tomu povstání.“
V roce 1920 vstoupil Leův otec do Komunistické strany Německa, za což byl pronásledován jak před válkou, tak i posléze za druhé světové války. „To byl důvod pro Poláky, že ho začali pronásledovat, přestože on byl členem Komunistické strany Německa od roku 1920 jako osmnáctiletý kluk.“ Na druhou stranu členství v komunistické straně zachránilo po válce rodinu od odsunu.
Přestože rodina se zjevně nehlásila k henleinovcům, otec po nástupu Hitlera k moci získal konečně po osmi letech práci. „Otec byl sedm let nezaměstnaný, než přišel Hitler k moci. (Potom ta práce už opravdu byla?) Opravdu od toho roku 1933, jak se prostě zmocnil Hitler té vlády, tak otec tím pádem dostal práci.“
Protože byl z německé rodiny, navštěvoval pan Cieslík za války Hitlerjugend. Jednou z povinností, kterou německé obyvatelstvo mělo, bylo totiž posílat své děti do nacistických organizací mládeže. „Byl jsem členem aj Hitlerjugend. (…)To byla povinnost. Od 10 do 14 let to byla jako Jungscholk a od 14 nahoru to byla Hiterjugend, tam jsem byl půl roku.“
Leo Cieslík se učil na vlakovém nádraží, ale učňovskou zkoušku již nestihl složit. V únoru 1945 totiž dostal povolávací rozkaz do armády. „V únoru jsem dostal povolávací rozkaz jako patnáctiletý, jenomže já jsem se prostě nehlásil a začal prakticky už chaos, a tak jsem to jako přežil.“ Do armády tedy pan Cieslík nenastoupil. Naopak jeho nejstarší bratr se v 17 letech dobrovolně přihlásil do wehrmachtu a sloužil pak u německého námořnictva.
Když mělo být německé obyvatelstvo kvůli postupující frontě transportováno do Drážďan, sám vystoupil z vlaku. Dva měsíce pak pracoval v Opavě na dráze. „Já jsem dělal u dráhy, a jak se blížila fronta, tak jsme byli evakuovaní. A my jsme měli být převezení do Drážďan jako konečný cíl, jenomže já jsem v Krnově z toho vlaku sám vystoupil a nejel jsem s nima. Údajně měli všichni zahynout.“ Když se znovu posunula fronta, odešel do Blatné. „Jak jsem se tam ocitl, sám nevím.“
Zde byl na konci války zadržen a ocitl se v uprchlickém táboře. „Do 9. května se celkem nic nedělo, my jsme se mohli normálně pohybovat. Kolem toho 5. až 9., když skončila válka, tak to prostě začali. A začalo to tak, že jsme byli uvězněni.“
Situace byla pro německé obyvatelstvo velmi vážná, již začínal tzv. divoký odsun. „No, my jsme dostali ty lopaty a teďka jsme si museli začít kopat svůj hrob. Ale zázrak byl asi takový, že se najednou objevil džíp s americkýma vojákama, tam byli čtyři. A to bylo štěstí pro nás. To je pro mě ještě dnes záhada, proč oni nás vlastně osvobodili. Mluvilo se o tom, že jedna učitelka, která uměla anglicky, to nahlásila Američanům, a hned jak nás odvlekli, a tím pádem nás jako… to jsem slyšel.“
V uprchlickém táboře pan Cieslik zažil řádění příslušníků Rudé armády, členů Národní gardy i civilistů. „Ta stráž, to byli Češi, ti pouštěli z té vedlejší vesnice sovětské vojáky do toho tábora a znásilňovali ty ženy a ty děvčata. A to jsme všechno zažili a viděli.“ „Tolik kopanců jsem nikdy nedostal jako za ten týden v uprchlickém táboře.“
Odtud byl pan Cieslík spolu s ostatními převezen vlakem do Opavy. „A fakt ve čtyři hodiny ráno nás odvlekli na to nádraží, a co lidi ještě měli cenné věci, tak to nám odebrali. Každý dostal půl krajíce chleba do ruky a naložili nás do otevřeného vagonu. (Do dobytčáku?) Ne, do otevřeného vagonu! To byl otevřený vagon! A ta cesta z té Blatné trvala takových asi tři dny a tři noci. A my jsme… mezitím zemřely aj děcka, aj hodně lidí nepřežilo. Viděl jsem, že prostě mrtvoly se vyhodily z vagonu, a tak jsme dojeli do Opavy.“
Rodina Lea Cieslíka byla německá a rodiče se nechtěli vzdát své národnosti. Leo Cieslík musel proto celý rok pracovat na opravách místních staveb bez nároku na odměnu. „My jsme vlastně byli Němci a my jsme prostě nechtěli podepsat nebo žádat o polské občanství, tak to začalo znovu. Já jsem vlastně celý jeden rok musel dělat práci zadarmo. Dělali jsme na mostech, které byly zbořené, a bez odměny. To bylo zadarmo.“
Životní podmínky byly velice mizerné. Rodina pana Cieslíka se nakonec přestěhovala na Hlučínsko a posléze do Krnova. „Tak k tomu jenom tolik vím, že jsme měli takový mlýnek a my jsme si z toho mouku dělali sami a to jsme pekli na normální plotně bez omastku, bez ničeho. A jak jsem to tehdy přežil, je pro mě do dneška velký otazník. (Vy jste byl z kolika dětí? Kolik vás bylo?) Nás bylo pět.“
Pan Cieslík nezažil kromě uprchlického tábora v Blatné žádnou agresi proti své osobě, ač má dodnes německé občanství. „Já jako šestnáctiletý kluk jsem se hrozně divil, že nás tady přijali, tady v tom Hlučíně, protože my jsme vlastně byli Němci, ale zřejmě táta ještě měl tenkrát ten komunistický průkaz, to mu zůstalo a to byl asi ten důvod, proč ho asi tak přijali.“
Část rodiny se po válce rozhodla odejít do východního Německa. „Moji rodiče a můj nejstarší bratr se pak odstěhovali v roce 1960 do NDR a dvě sestry a já jsme zůstali tady v Krnově.“
Leo Cieslík se zde oženil a zapojil se do veřejného života - hlavně díky svému zájmu o volejbal. „Já jsem hodně dělal do sportu, aktivně jsem hrával volejbal za město a pak jsem dělal i rozhodčího. Deset let jsem pískal ligu.“
Za dobře odvedenou práci byl také oceněn v podniku Svit, kde po válce pracoval. „Tak nastoupil jsem v roce 1949 jako frézař do družstva Svitu. A během čtyř let mě potom vytáhli a byl jsem odměňovaný jako Úderník - dostal jsem údernickou knížku, protože jsem prostě uměl dobře dělat. A vyhodnotili mě taky jako nejlepšího pracovníka ve svém oboru - jako frézař. A za pět let mě vytáhli jako do technického stavu, dělal jsem kontrolora.“
Po 40 letech práce odešel pan Cieslík v roce 1989 na zaslouženou penzi. Dosud žije v Krnově. „Pak jsem dělal mistra asi 10 let a 27 let dílen vedoucího. A to jsem taky odešel do důchodu.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lenka Faltýnková)