Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Alena Chyská (* 1932  †︎ 2024)

• narozena 30. října 1932 v Bílichově u Slaného

• s rodinou žila na statku, kde obhospodařovali asi pět a půl hektarů polí

• vzpomíná si na abdikaci a pohřeb prezidenta Masaryka

• v Bílichově prožila obsazování Československa německou armádou

• v posledním roce války byla svědkem zastřelení válečných zajatců německými vojáky

• 9. května 1945 byla svědkyní toho, jak Čech zbičoval ženu, která chtěla pomoct umírajícímu německému muži

• v roce 1960 odpromovala na lékařské fakultě

• na přelomu 50. a 60. let působila jako pediatrička na obvodě v Buštěhradě, kde byla v kontaktu s lidickými ženami

• působila jako primářka pediatrického oddělení v Kladně

• zemřela v listopadu 2024

Za druhé světové války prožila několik situací, které jí už navždy utkvěly v paměti. Dodnes si vybavuje pohled na nohy vyčnívající zpod deky na kopci za vesnicí, které patřily zastřeleným uprchlým zajatcům. Alena Chyská byla také svědkyní násilí těsně po osvobození Československa. S minulostí se znovu propojila, když působila jako lékařka nedaleko Lidic a stýkala se s ženami, které v obci přišly o své nejbližší a samy si prošly utrpením v koncentračních táborech.

Od tří let jsem pásla husy

Alena Chyská, rozená Eisensteinová, se narodila 30. října 1932 v Bílichově u Slaného Kamile a Františku Eisensteinovým.  Německé příjmení měla rodina proto, že otcovy kořeny sahaly do pohraniční oblasti na Karlovarsku. Alena Chyská žila se svými prarodiči a rodiči na statku s kovárnou, kde pracoval otec. „Patřili jsme k dobře zajištěným, ale neřekla bych úplně bohatým, rodinám v obci. I bez kovářství bychom se uživili,“ říká. Obhospodařovali asi pět a půl hektarů polí, měli dobytek a drůbež. Na chodu hospodářství se podílela už od raného dětství. „Od tří let jsem chodila pást husy,“ vypráví. Rodiče byli přísní, doma se za žádných okolností nesmělo odmlouvat. Když děti něco provedly, matka jim hrozila metlou. Tu však nikdy nepoužila. Vzpomíná si ale na zážitek, kdy ji otec fyzicky potrestal. Stalo se tak, když vylezla na vysoký chatrný topol, ze kterého mohla snadno spadnout. „Okolo jel soused, a když mě uviděl, došel pro tatínka. Ten mi vynadal, dal mi na zadek a měla jsem dva dny domácího vězení,“ popisuje. Rodiče sice byli přísní, ale své děti milovali a snažili se jim dopřát to nejlepší. V roce 1937 se Aleně Chyské narodil bratr, se kterým prožila spokojené dětství. O svého sourozence ale bohužel přišla předčasně, zemřel v sedmnácti letech na rakovinu slinivky.

Když na konci roku 1935 abdikoval prezident Masaryk, tříletá Alena už událost zaznamenala, i když jí samozřejmě ještě nemohla moc rozumět. Vybavuje si také úmrtí prvního československého prezidenta v roce 1937. Vzpomíná, jak jí babička vyprávěla o státním pohřbu, kterého se účastnila a který byl jakousi manifestací za svobodu.  

V září roku 1938 nastoupila Alena Chyská na základní školu. Nedlouho poté byla vyhlášena mobilizace a otec narukoval. „Maminka hrozně plakala. Navíc byla zrovna sklizeň, dobytek měl slintavku a práce bylo nad hlavu,“ vzpomíná. Matka tehdy nemohla tušit, že se jen za pár dní její manžel vrátí domů. Život na statku dál pokračoval v zajetých kolejích. V březnu roku 1939 však přišla rána pro celý národ. Na osudný 15. březen si Alena Chyská dobře pamatuje. „Měl přijet mlékař a tatínek se divil, kde je. Soused mu řekl, že na státní silnici, která byla asi čtyři kilometry daleko, jezdí nějak moc aut,“ vypráví a pokračuje: „Mlékař potom konečně přijel, protože to musel objíždět. Říkal: ,To jsou Němci, jedou vpravo.´ Tady se jezdilo vlevo a on nemohl pochopitelně tou státní silnicí, čili on to musel objíždět po těch vesnicích, kde armáda nejela. Takže přijel místo v pět asi v sedm.“ Otec, který se vášnivě angažoval v místním Sokole a byl jeho starostou, brzy po okupaci vzal svůj sokolský kroj, odpáral z něj trikoloru a uchovával ho celou válku. Až po osvobození na něj trikoloru opět přišil a mohl ho obléknout. 

Na kopci ležely dva zastřelení zajatci

Jelikož měli Eisensteinovi hospodářství, během války významně nestrádali. Rodiče poslouchali Londýn, ale před dětmi se o politické situaci nebavili, protože se je snažili držet stranou dramatického dění.  Život šel dál, Alena Chyská chodila do školy, kde se najednou povinně zpívala německá hymna a jakékoliv zmínky o Československu se vytratily. V únoru 1945 se u hospodářství zčista jasna začala otřásat vstupní brána a z dálky byl slyšet hukot – bombardování Drážďan bylo zřetelné až na Kladensku. 

Alena Chyská si z posledního válečného roku vybavuje také razie na uprchlé zajatce a zběhy, které po okolí němečtí vojáci hledali. „Jednou chytili dva zajatce a zastřelili je. Na kopečku tam leželi přikrytí, koukaly jen ty nohy pod dekami,“ popisuje. Devátého května se pak šla s přáteli podívat ke státní silnici na přijíždějící sovětské vojáky. Tehdy se stala svědkyní poměrně traumatizující události, kdy musela přihlížet násilí na ženě, která jen chtěla pomoct umírajícímu zajatému německému vojákovi. „Ona tam prosila o pomoc toho jednoho muže, co jel s vozem a vracel se zpátky do pohraničí. On ji tam sešvihal bičem,“ vypráví. Zmíněný muž nakonec zemřel a místní mu vykopali nedaleko hrob, kam ho uložili. Později odpoledne došlo k další dramatické situaci, kdy prchající Němci začali z obrněného vozu střílet. Alena Chyská se spolu s ostatními musela běžet schovat do škarpy, ale naštěstí se nikomu nic nestalo, muži stříleli nejspíš jen pro výstrahu do vzduchu.

Lidické ženy zůstaly úzkostlivé

Po osvobození ještě nějakou dobu vídala sovětské vojáky. V obci sice nepobývali, ale jezdili ze své základny od místní hospody. Svobody si dlouho neužila, protože přišel komunistický převrat. Alena Chyská však zvládla vystudovat, v roce 1960 odpromovala a stala se lékařkou – pediatričkou. Na přelomu padesátých a šedesátých let asi rok působila na obvodě v Buštěhradě nedaleko Lidic.  Tam se mnohokrát dostala do kontaktu s ženami, které přežily vyhlazení obce. „Některé z nich se znovu vdaly a o své děti měly samozřejmě příšerný strach. Nebylo dne, kdy bych nejela do Lidic. Když mělo dítě 37,2°, jednou zvracelo nebo dvakrát zakašlalo, tak volaly. Já jsem se nedivila, protože přišly o děti, tak byly úzkostlivé,“ popisuje. Lidické ženy ji měly rády, protože i v neděli jela ze Slaného, kde tehdy bydlela, zkontrolovat své pacienty, u kterých měla podezření na záškrt. Ačkoliv si uvědomovala, že tamní ženy měly kolikrát zbytečné obavy, nikdy zdravotní stav dětí nepodceňovala.

Ve třiceti letech se Alena Chyská stala primářkou pediatrického oddělení v Kladně. Vychovala tři děti. Podílela se na nastavování systému pediatrů a novorozenecké péče v Československu. Alena Chyská zemřela v listopadu 2024.