generálmajor v. v. Ing., CSc Stanislav Chromec

„Představte se, že když už jsem byl v civilu, náčelník generálního štábu Rusov na mě podal trestní oznámení, že já a ten můj kolega Vácha, se kterým jsme studovali na Vysoké škole ekonomické a psali jsme spolu tu závěrečnou zprávu, ve které jsme analyzovali systém řízení a velení v armádě a prognózovali další vývoj… Končilo to ,Sbohem, armádo!'... Tak tohle prostě náčelník generálního štábu pochopil jako práci, ve které jsme zneužili pravidla pro práci s přísně tajnými materiály zvláštní důležitosti. Ani náhodou! Já jsem to šel ohlásit tomu řediteli Klasnovi. Měl jsem možná slzy v očích. A on říká: ,A dopustili jste se toho?' Říkal jsem: ,Ani náhodou!' A on mi řekl: ,Nechal jste si aspoň jeden výtisk toho dokumentu, kvůli kterému jste stíhán?' Já jsem chvíli mlčel, věděl jsem, že mě o něj požádá. A říkal jsem si, že mu natolik důvěřuju, že mu ho dám. A dal jsem mu ho a on mě zachránil. Když jsem byl po třech měsících u posledního výslechu na Pnakráci, tak ten vojenský prokurátor mě chvíli taha za fusekli. Měl jsem s sebou jeden výtisk, do kterého jsem mu napsal věnování. A pak mi řekl: ,Řízení proti vám bylo zastaveno pro nedostatek důkazů.' Nemohli mít žádné důkazy. My jsme to psali v době, kdy jsme k přísně tajným materiálům už ani neměl přístup. No prostě, byl to úplný nesmysl. A to mě zachránil ten Klasna. On se obrátil na svoje soudruhy a řekl jim, že stojí za mnou, že to je prostě nesmysl. Jinak mi hrozilo, nebo nám oběma, spodní hranice osm let vězení a horní doživotí. To nebyla žádná sranda.“

„A mimochodem, když jsem pak byl odložen v té kanceláři, kde jsem čekal na vyhazov, obrátil se na mě kontráš major Hedea. Rozhodl o mém osudu, taky strašlivě. My jsme se jednou potkali na lyžích ve Velké Fatře, v zařízení Volareza (Vojenská lázeňská a rekreační zařízení). On tam byl na běžkách, já jsem byl na sjezdovkách a jenom jsme se registrovali. Přišel ke mně a říká mi: ,Soudruhu podplukovníku, já vím, že nemáte kontráše rád, ale já bych strašně rád věděl o tom, jak probíhá ta reorganizace z té druhé strany. Mohl bych si s vámi na to téma promluvit?' Tak jsem se s ním třikrát sešel, řekl jsem mu, co se děje s tím ústavem, když postupně likvidují celé to výzkumné jádro. Sedmdesát procent tvůrčího jádra ústavu vyhodili. A on mě vyslechl a měl mě rád, myslel si, že mě zachrání. Tak mě pozval do Demínky, někdy v září nebo v srpnu 1970, a říká: ,Dneska mi tady podepíšeš dvě věci.' Já už jsem věděl, co bude. ,Za prvé, že budeš se mnou spolupracovat v Dukle v házené.' Já jsem říkal: ,Nezlobte se, ale já jsem nikdy házenou nehrál a to nemohu přijmout, jsem naprosto nekvalifikovaný v té oblasti.' ,A za druhé, že mi podepíšeš spolupráci.' Na to jsem mu řekl: ,Ani náhodou, to se bavíme naposled.' A on si byl jistý, že mě zachrání, tak si mě zapsal. A pak se stalo to, že když končila republika, tak mi náčelník generálního štábu Karel Pezl, což byl můj kamarád, řekl: ,Stando, druhého ledna u mě nastupuješ na generálním štábu jako šéf pozemního vojska.' Já jsem řekl: ,Dobře, budu se hlásit.' Já jsem tam druhého ledna nastoupil, ptal jsem se, kde sedím, a řekli mi: ,Vy tady nejste.' Nevěděl jsem proč, co se stalo. Oni zjistili, že ten Hedea si mě zapsal. Protože ti kluci, co přežili rok 1968, neměl k nám, kteří jsme se vrátili, moc dobrý vztah. Ačkoli já jsem proti nim nic neměl, věděl jsem, jak to všechno bylo. A oni to tam našli. Potom v roce 1974 to zrušili (přestali ho vést jako spolupracovníka, pozn. red.). Když ten Hedea zemřel, poslali za mnou jeho nástupce. To už jsem byl v civilu, na šestatřicátý pokus jsem našel zaměstnání. Začal se mnou mluvit a říkal, já jsem přišel od Hedey. Já jsem říkal: ,A tak co chcete?' On chtěl, abych s ním spolupracoval. Já jsem řekl: ,Ani náhodou.' Takže to zrušili, ode mě neměli nic. V roce 1970 to zapsal, v roce 1970 mě vyhodili a v roce 1974 to zrušili, protože neměli nic než to, co si tam zapsal Hedea. Ale přesto jsem to místo nedostal. A pak už jsem se vezl a šlo to za mnou pořád. Pak to proti mě zneužívali, i když už jsem pracoval ve Svazu důstojníků a praporčíků Armády České republiky, kde jsem ještě pořád prvním místopředsedou. Ten Hedea mě měl natolik rád, že když umíral, tak mi volal. On se se mnou loučil. I když to byl kontráš, a já jsem kontráše opravdu nesnášel, tak to byl zajímavý člověk. On mě měl rád, on mě chtěl zachránit, ale takovou záchranu jsem nechtěl a nemohl jsem ji přijmout. Nic jsem mu nepodepsal, vůbec. Neměl ode mě jediné slovo písemně. Jenom jsem mu řekl, co si myslím o tom, co dělají, a jaké to má důsledky pro likvidaci toho ústavu. Nic víc, nic míň. A takhle jsem na to pak doplatil.“