Božena Chrobáková

,,Gutmannovi, ti mezi tím, já nevím, jestli ve dvaačtyřicátém roce, dostali příkaz do transportu. Takže oni se k nám přišli rozloučit. To bylo strašně smutný, všichni plakali. I chlapi plakali, kteří odcházeli. A druhej den jsem je potom viděla, jak jdou tím dvorkem, nesou zavazadla. A to jsem je viděla naposled. Potom přišlo jenom oznámení. Napřed zemřeli staří, v Terezíně. A potom zemřeli ti synové. Poslední až tragicky, v Osvětimi, až někdy v březnu před koncem války.“

,,Když Němci přišli a vyhodili Židy z jejich bytů krásných, nastěhovali se tam sami, do jejich nábytku, do jejich zařízení, všechno, co tam leželo, viselo, všechno bylo jejich. A Židy přesunuly do skladišť. Protože to byl velkoobchod, takže oni vzadu měli – tam byly ještě dva takové staré trakty domovní a v tom jednom traktu takhle v řece, tam byl náš byt a v těch dalších byly takové pomocné místnosti a skladišťata a takovéhle věci. No a oni prostě ty Židy přestěhovali napřed z toho bytu tam do těch do naší úplné blízkosti. No a tatínkovi to bylo – protože to byl slušný člověk a prostě se na to nemohl dívat a nabídl jim pomoc. Oni toho využili, skutečně, schovali si k nám nějaké věci, schovali si k nám potraviny.“