„Najednou přijely americké džípy a byli v nich uniformovaní vojáci, kteří měli označení Čechoslovakia. Byli to ti, kteří utekli z rajchu a šli proti nim [Němcům]. Najednou přišel rozkaz, že kdo se hlásí k Čechům, ať se přihlásí na vrátnici. Bylo nás tam pár set, nevím kolik. Potom přišli a říkali: ‚Podívejte se, vy jste bojovali proti Američanům.‘ A dostal jsem kopanec dozadu a pak do boku. Buch, buch, buch! Pak nás odvezli a potom už bylo dobře. Zavezli nás na nádraží. Nastoupili jsme do vagonu. Byly to vagony, kterými se vozil dobytek. Byl to velký transport Čechů. Mohlo nás být pár tisíc. Jeli jsme v těch dobytčácích dlouho. Všechno bylo špinavé. Dívali jsme se na tabule na nádražích, které byly po vojně ještě rozbité, a najednou jsem uviděl nápis Plzeň. A to už bylo v Česku.“
„Potom jsem byl jako Němec, protože oni [Němci] vzali a vytrhli Hlučínsko z Čech. Pak museli všichni rukovat na vojnu. Já také. Měl jsem sedmnáct roků, ještě ani ne. Byl jsem povolaný do Opavy na úřad, a tam mi řekli, za pár dnů mám nastoupit do služby, a že mám mít s sebou jídlo na tři dny. Maminka mi nachystala chleba a všechno a šel jsem do Opavy na úřad. Byla tam přistavena německá auta a všichni, co byli z Hlučínska předvolaní, nastoupili do těch aut a vezli nás až do Ratiboře. Tam, na hřišti, jsem viděl plno německých aut. Pak přišel německý velitel a museli jsme se postavit do řady. Bylo nás tam z dědin na Hlučínsku, kteří dovršili sedmnáct let, pár set, sedm set osm set, možná více. Pak nám řekli: ‚Je vojna, musíte mít pochopení. Všichni pojedete kopat zákopy do Polska.‘ Pak to ale změnili. Posadili nás do aut a zavezli do Německa.“
„Zavezli nás do Pacova, to bylo někde v Čechách. Byly tam kasárny, vybombardované, všecko bylo rozbité. A tam nás, zajatce, zavezli. Dozor tam už měli starší čeští vojáci. Tam jsem byl asi dva měsíce, možná šest týdnů. Jídlo jsme dostávali, ale moc ne. Byl tam velký oplocený prostor a viděl jsem, že za plotem chodí lidé. A najednou jsem viděl takového pána, malého a psa. Říkal jsem si, že už musím něco udělat. Našel jsem nějakou tužku a kus papírku, napsal jsem tam své jméno a kde se nacházím. A hodil jsem to přes ten plot. Ten malý pejsek k tomu letěl, vzal to, ale pán mu ten můj lístek odebral. Potom najednou přišla moje sestra. Měla dvacet nebo jednadvacet roků. Ten muž to poslal. A sestra byla odvážná a přijela do toho tábora. Přišla ke strážnici a chtěla se mnou mluvit: ‚Ne, ne. Ten si musí odpykat svoje. Ven! Běžte ven.‘“
Erhard Chrobák se narodil 17. února 1928 ve Služovicích na Hlučínsku. Byl prostřední ze tří dětí Josefa a Marty, kteří měli menší hospodářství. Otec také pracoval jako tesař. Před válkou si přivydělával i v Německu. V říjnu 1938 bylo Hlučínsko připojeno k německé říši a muži měli brannou povinnost. Erhard Chrobák musel jako šestnáctiletý narukovat do wehrmachtu. Na jaře 1945 ho v Německu zajali Američané. V zajetí byl asi půl roku. Jeho otce mezitím odvedli rudoarmějci s dobytkem, který pro ně musel hnát, do Sovětského svazu. Ze zajetí v Dněpropetrovsku se vrátil v roce 1948. Jejich hospodářství bylo na konci války poničeno, když oblastí procházela fronta. V 50. letech komunisté přinutili rodiče, aby vstoupili do jednotného zemědělského družstva. Erhard se po válce doučil kamnářem a celý život stavěl a opravoval krby a kamna. Oženil se a narodily se mu dvě děti. V roce 2022 žil ve Služovicích v domě, který postavil. Umřel v srpnu 2024.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
