„Co nastane? Ta nejistota – zlomí se to, nezlomí se to? Jistota pořád nebyla, i když už to sílilo, ale kolem dvacátého to bylo ještě takové, že každý, že ti komunisti ještě vystrkovali růžky. Já si pamatuju, že jsem jezdil osobním autem a v té době ti lidi si naschvál svítili do očí. Říkám, proč to dělají? Já jsem si to potom vysvětloval tím, že to jsou ti odstranění estébáci nebo něco. Protože jak jsem se vracel z té Prahy v tuto dobu, já jsme byl s tou prastarou škodovkou v Praze a jsem se vracel a mi to auto kleklo u Devíti křížů, že mi došel olej, ne benzin, ale olej. Motor klekl a zima, tak jsem stopoval a zastavil mi nějaký člověk – a teď se na mě dívá a říká: ‚Ty jsi Havlovec, že?‘ – ‚No, jsem…‘ – ‚Tak ať ti pomůže Havel!‘ A ještě něco sprostého, to už si nepamatuju, a sedl a odjel. Takže zloba v té době byla. To byla ta generace nebo ti lidi kolem té ztráty té pozice, že jo. To byli policajti, estébáci, politici, to byla armáda lidí. To bylo cítit, tady tohleto jsem cítil.“
„Mně se tam stalo jedno, a já nevím, kde je ta pravda. Jeden z těch studentů, já jsem jim zadal úkol, aby vyfotili medailon osobnosti. Měli prostor najít si člověka, zpracovat ho v činnosti, profotit ho a přinést práce. Po jarních prázdninách ten jeden přijel a hodil mi na tu katedru ty fotky jako tu práci. Já si to beru a já si to prohlížím – a teď mi to vzadu říká: ‚To znám, vždyť to je Wałęsa.‘ A teď se na to dívám a říkám, analyzuju: ‚Jak se dostal k Wałęsovi? Co tam, jak se tam mohl dostat v čtyřiaosmdesátém roku? Činnost k tomu kompletně zpracovaná...‘ Já jsem mu říkal, nebudu říkat to jméno, jestli to nevadí. Oto, budu mu říkat Oto, on se jmenoval Ota, a říkám: ‚Oto, jak jste k tomu přišel? Jak jste se tam dostal?‘ – ‚Máme svoje lidi.‘ A tak to nějak… já nemůžu říkat, že byl estébák. Ale s tím Pavlem Diasem – my jsme tam učili spolu. On našel nějaký deníček sledovací a patřil někomu z toho ročníku.“
„Já jsem na té základce vlastně přerůstal do toho osmašedesátého roku, že jo. To pro mě byla ta osmá a záměrně ta devátá třída, kdy najednou (přišlo) to uvolnění. Úžasné, to mám do dneška v sobě, že najednou se mluví s tím kantorem o něčem nebo s tím učitelem. Nebo že jste vedená, že ta populace lidí, nebo ta společnost lidí mluví jinak, než mluvila předtím. Čtete o věcech, které se nemohly číst, vychází ti Švandrlíci, vychází literatura. Rodina je nadšená, že konečně přichází něco, v co jsme doufali, svoboda. Pro mě to znamenalo poslouchání Houpačky, muzika, ten ‚Laxík‘, jak jsme lovili...“
František Chrástek se narodil 29. června 1953 v Uherském Brodě. K fotografování ho přivedl otec, profesí lékař se zálibou v amatérské fotografii. První úspěch zaznamenal ještě během studia na uherskobrodském gymnáziu, kdy byl oceněn v soutěži vypsané tehdejší Unií středoškoláků a učňů (USU) a díky tomu se jedna z jeho fotografií dostala na titulku časopisu Mladý svět a v rámci výstavy v Obecním domě také na veřejnost. V srpnu 1968 fotil okupační vojsko v Uherském Brodě. Během studia na gymnáziu se pohyboval v okruhu lidí kolem uherskobrodského Cavern Clubu a účastnil se tamějších akcí a koncertů. Po maturitě trvalo čtyři roky, než úspěšně prošel přijímacím řízením na FAMU – překážkou pro přijetí se stal nevyhovující posudek uličního výboru KSČ. V té době pracoval jako asistent kamery pro Krátký film Praha. V roce 1981 ukončil studium na Filmové a televizní fakultě, obor Umělecká fotografie u prof. Jána Šmoka, doc. Jaroslava Rajzíka a doc. Pavla Štechy. Následně působil jako středoškolský pedagog na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně, obor Užitá fotografie. Roku 1986 přešel ke svobodnému povolání. Ve své volné tvorbě se symbolicky dotkl například i osudu dědečka Aloise Barloga (dílo Neodeslaný dopis), který zahynul během druhé světové války jako politický vězeň v koncentračním táboře Auschwitz. Vystavuje doma i v zahraničí – doposud uspořádal více než čtyřicet samostatných autorských výstav, např. v Rakousku, Japonsku, Polsku, Německu, Slovensku aj. Jeho tvorba je zastoupena v řadě galerií, veřejných i soukromých sbírek. Během sametové revoluce se účastnil několika demonstrací v Praze včetně té na Letné. Ve svém rodišti postupně vybudoval ateliér, fotografické a grafické studio a reklamní agenturu Q studio a od roku 2010 provozuje i výstavní galerii v budově zrestaurované historické sýpky. V době natáčení (2022) žil v Uherském Brodě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
