„Udělal jsem zkoušky na české gymnázium v Chustu. Přelom pro nás nastal 15. března 1939, vpád hitlerovských vojsk do českých zemí. Odpoutalo se Slovensko a na Podkarpatskou Rus se násilím vrátili Maďaři, kteří po souhlasu Hitlera dostali povolení k obsazení Podkarpatské Rusi. Od naší armády nám byla doručena zpráva, abychom do hodiny přišli i s kufry na vojenské velitelství, že se provádí odsun armády s českým civilním obyvatelstvem. Sbalili jsme se a vydali se k vojenskému velitelství, což bylo od nás asi dvacet minut chůze. Přechodně vznikla v té době ukrajinská nová republika, tak se pořád střílelo. My jsme na jedné křižovatce narazili na nepřátelskou stráž. Zastavili nás a vyhrožovali nám zastřelením. Uprosili jsme je, aby nás pustili. Museli jsme se vrátit zpátky do domu a dostali jsme se do sféry maďarského obsazení.“
„Nedostali jsme nikde ani kapku, nic. Nikdo nám nic neřekl, v kupé nás bylo asi osm. Ve tři hodiny [v noci] jsme přijeli do Mnichova. Zastavili jsme, a když jsme vystupovali hladoví, unavení, nervózní a plačtiví z vagonu, tak jsme uviděli osvětlený lágr a ostnaté dráty. Ze školy jsme věděli vše o Hitlerovi a také jsme moc dobře věděli, že je blízko Mnichova koncentrační tábor Dachau. Jak jsme vystupovali, tak jsem si myslel, že jsme tam. Chytl mě záchvat paniky a strachu, viděl jsem samý ostnatý drát a střílny. Nebyl to Dachau, byl to lágr Karlsfeld a na druhé straně továrna BMW. To jsme věděli, že tam jdeme.“
„Rok 1948, to bylo zlomové údobí. Byly prověrky a čistky na vysokých školách. Já jsem smýšlel levicově a byl jsem ve straně. Bydlel jsem v Třebíči v proletářském prostředí, kde byly chudé třebíčské rodiny, většinou zaměstnané v obuvnickém závodě v Borovině, který měl asi 4500 zaměstnanců. Takže jsem se tam pohyboval, znali mě i maminku a vůbec celou naši rodinu. Sledoval jsem to [v 50. letech], bylo to pro mě dost podivné. Potom byly i další procesy, které postihly i vedoucí funkcionáře strany, jako byl například Šling v Brně, všichni byli popraveni. To mě pochopitelně zajímalo a dotklo se mě to.“
Miloš Chmelíček se narodil 28. května 1924 v Náramči na Třebíčsku. Vyrůstal v rodině se čtyřmi dětmi. Jeho otec působil u československého četnictva. Z důvodu jeho přeložení se rodina musela přestěhovat na Podkarpatskou Rus, kde otec brzy zemřel. Další zlom Chmelíčkovi zažili 15. března 1939, kdy nacistické Německo obsadilo Československo. Na Podkarpatskou Rus se se svolením Hitlera násilně vrátili Maďaři. Až po mnoha útrapách se Chmelíčkovým podařilo dostat do protektorátu Čechy a Morava. Po maturitě na třebíčském gymnáziu v roce 1943 byl Miloš totálně nasazen. Nejprve v Třebíči a od ledna 1944 v Mnichově, kde prožil i nejničivější bombardování města. Po válce se zaměřil na studium medicíny. Vzhledem k bídě, kterou viděl na Podkarpatské Rusi i na Třebíčsku, myslel levicově, a i přes určitá rozčarování z jednání komunistické moci po roce 1948 zůstal přesvědčeným členem KSČ. Celý svůj život zasvětil výhradně lékařskému povolání. Zasloužil se zejména o rozvoj nemocnice v Třebíči. Za jeho zásluhy mu bylo v 70. letech propůjčeno státní vyznamenání, ocenění za celoživotní aktivity získal také v roce 2014 od města Třebíč a o dva roky později od Kraje Vysočina.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
