Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Chejstovský (* 1921  †︎ 2008)

• Narozen 11. prosince 1921 v Praze.

• Od mládí aktivní všestranný sportovec.

• Aby se vyhnul nuceným pracem v Říši, nastoupil v r. 1939 k vládnímu vojsku.

• Pak přihlásil k dragounům, s kterými byl v květnu 1944 převelen do Itálie.

• Celý oddíl záhy přeběhl k partyzánům, později přešli do Švýcarska, kde se nechali zajmout.

• Přes Francii, Itálii a Alžírsko dostal do Anglie, kde nastoupil k letectvu.

• Po válce byl vyhozen z vojny a pracoval mj. na kladenských dolech.

• Později, až do své smrti, pracoval jako tajemník Obce legionářské.

Jaroslav Chejstovský se narodil 11. prosince 1921 v Praze na Smíchově jako nejstarší ze tří sourozenců – měl ještě sestru a bratra. V mládí ve volném čase hodně sportoval – chodil do Sokola, kde hrál hokej a plaval. Před válkou začal studovat na obchodní akademii, studium však dokončil teprve po válce.

Jelikož mu v době Protektorátu hrozilo, že bude muset odejít do Německa na nucené práce, narukoval v srpnu 1939 k vládnímu, tedy proněmeckému, vojsku – věřil, že díky tomu bude moci zůstat ve vlasti a nucenému nasazení se vyhne. Narukoval do Hradce Králové k šestému praporu a absolvoval zde celý základní pěší výcvik. Poté se přihlásil k dragounům, protože jej přitahovala možnost naučit se něčemu novému – jezdit na koni. Naučil se na koni jezdit natolik dobře, že mu byl dokonce svěřen k projížďkám kůň velitele roty. V jednotce panovaly velmi přátelské vztahy a důvěra – mnoho vojáků zde bylo z téhož důvodu jako Jaroslav Chvejstovský a všichni drželi při sobě. Po materiální stránce byli dobře zajištěni a každý rok měli nárok na čtrnáct dní dovolené. Až do roku 1943 zůstala jednotka v Hradci Králové. S německými vojáky prakticky nepřicházeli do kontaktu.

V květnu 1944 (poznámka v zápatí) byla jednotka pana Chejstovského – i s koňmi – nasazena v Itálii, kde měla za úkol strážit železnici. Dostali se do míst, kde působili za první světové války čeští legionáři. Jaroslav Chejstovský zde dosáhl hodnosti desátníka. Po příjezdu do Itálie byli nejprve ubytováni v Udine, odkud se asi po týdnu se přemístili na určené místo působení ­– k jezeru Lago di Maggiore; výchozí stanice jednotky byla v Aroně. Během dalšího týdne dostali od Němců zbraně, neboť přijeli nevyzbrojeni. Do Itálie přijeli 26. května a 10. července už utekli k partyzánům.

Česká jednotka, kde pan Chejstovský působil, zažívala v Itálii poměrně klidný pobyt. Měla s sebou i své vlastní kuchaře. S místním obyvatelstvem však do styku příliš nepřicházeli – báli se vycházet ven z kasáren, aby si je partyzáni, kteří je neznali, nespletli s Němci. Starší Italové nicméně za Čechy chodili do kasáren a vyprávěli jim o českých legionářích.

Na útěku k partyzánům se dohodl celý český oddíl, tj. 35 vojáků. Jeden rotmistr utekl už dříve a vše s partyzány sjednal. Jednou v noci tedy na pokyn hromadně i s koňmi a s celým svým vybavením odešli za partyzány do hor. Partyzáni v horách žili v jakýchsi improvizovaných domečcích, které v době ohrožení strhli a poté znovu postavili. Němci poté, co útěk českého oddílu zjistili, vyslali malé obrněné vozy, které je měly hledat. Čeští vojáci měli granáty a ruční pušky, podařilo se jim však zajmout několik Němců a potom i celý obrněný transportér. To byla jejich první akce na straně partyzánů. Pobyli u nich však pouze asi týden – jelikož Češi italské hory neznali, byla možnost jejich pohybu zde omezena pouze na cesty, jinak by zabloudili. Partyzáni se s nimi tedy dohodli se na přechodu do Švýcarska.

Na pochod přes hory museli vyrazit bez koní. Vedl je pouze jeden partyzán. Chodili v noci, dny trávili ukryti na salaších. Pastevci byli velmi chudí, přesto však dávali českým vojákům alespoň kousek ovčího sýra. Cesta trvala pět dní a pět nocí – vedla např. kolem hory Monte Rosa. Po přechodu hranic se nechali zajmout Švýcary a poprvé od začátku cesty se pořádně najedli. Nevěděli však, jakým způsobem s nimi budou Švýcaři jednat.

Po jednom dni stráveném v zajetí na hranici je odvezli do Belinzony. Zde je „odvšivili“, tedy provedli dezinfekci oblečení a koupel. Následujícího dne je zavezli do Busserachu, do karantény, kde strávili tři týdny. Českým vojákům byla ponechána jejich uniforma. Důstojníci byli separováni, ostatní vojáky měl na starosti jeden švýcarský voják. Ten si je velmi oblíbil a dokonce jim koupil jim strom, třešni, který si vojáci mohli očesat.

Po absolvování karantény byli Češi přemístěni do tábora k St. Gallen. Zde byli ubytováni ve staré továrně. Chodili ven za prací, většinou na statky, a dostávali od sedláků mzdu. V St. Gallen setrvali asi půl roku. Přijel sem za nimi československý diplomat Jaromír Kopecký, kterého v listopadu 1942 jmenovala československá exilová vláda Stálým delegátem u Společnosti národů v Ženevě a který se staral o přeběhlé české vojáky. Poslal o oddílu Jaroslava Chejstovského zprávu do Anglie, kde bylo rozhodnuto, že budou převezeni na západní frontu. Byli odvezeni do Ženevy a odtud do Francie. Francouzští partyzáni FFI (Češi, kteří tam odjeli za první republiky) je odvedli do Marseille, odkud po několika dnech čekání odpluli lodí do Neapole, již osvobozené Američany, kteří přepravili české vojáky do Velké Británie.

Jejich cesta vedla nejprve do Alžíru a dále pak přes Gibraltar až do Skotska, do Glasgow. Po celou dobu přepravy nesměli loď opustit. V Glasgow přebíral český oddíl nadporučík Starosta, který je měl v následujících dnech pod svým velením. Přepravili se na jih Anglie, do Southampton Sea, kde měla naše armáda ubytovny. Zde absolvovali týdenní pěší výcvik. Nadporučík Starosta byl s nimi nesmírně spokojen. Jaroslav Chejstovský byl povýšen na četaře a přeřazen jako velitel čety k francouzským partyzánům (byli to Češi, kteří se dostali do Anglie z Francie) a s nimi poté k letectvu. Ke své nelibosti byl převelen do Cossfordu k náhradní peruti – toužil po tom účastnit se aktivně bojů, to bylo i smyslem jeho útěku od vládního vojska. Převelením k letectvu ztratil hodnost a byl jen AC II. Znovu musel prodělat celý pěší anglický výcvik a také se naučit dobře anglicky. Po speciálních testech byl pan Chejstovský zařazen k letecké posádce jako pilot stihač. Celý výcvik však kvůli konci války nedokončil. V únoru 1945 složil vojenskou přísahu, a sice v anglické armádě, tedy na Bibli a anglickému králi.

Po skončení války měli vojáci v Cossfordu prakticky nepřetržitě volno, a tak využívali místní sportovní středisko. Spolu s Angličany pořádali závody, v nichž Jaroslav Chejstovský získal několik vítězství v plavání.

V srpnu 1945 odjeli čeští vojáci hromadně do Československa. Jaroslav Chejstovský chtěl pokračovat v leteckém výcviku, už z Anglie podal žádost v tomto smyslu československé armádě. Na generálním štábu to zamítli, údajně kvůli věku – bylo mu 24 let. Jaroslav Chejstovský tedy demobilizoval a v roce 1951 byl pak z armády vyhozen.

V roce 1947 nepodepsal přihlášku do KSČ, a tak byl ze svého pražského zaměstnání dán „k dispozici“ k práci v dolům na Kladně, kam jezdil čtyři a půl roku.

Po sametové revoluci působil, až do své smrti v roce 2008, jako tajemník Československé obce legionářské. Zde se mimo jiné staral o počítače, na něž se – už v důchodovém věku – specializoval.

Pozn. Pamětník uvádí, že jeho oddíl byl přesunut do Itálie v květnu 1943, ve skutečnosti se přesun uskutečnil v květnu 1944 http://www.vhu.cz/vladni-vojsko-a-jeho-platne-nasazeni-v-italii/