Jaroslav Chejstovský

„Já jsem s nimi potom odcházel k letectvu. A to jsem byl převelený do Cossfordu. I když jsem k letectvu nechtěl, já jsem chtěl jít k Dunquerku a nebo prostě k obrněné brigádě. Abych se zúčastnil nějakého boje, proto jsem utíkal. Já jsem říkal – když půjdu k letectvu, tak je to úplně ztracené, protože to se nikam nedostanu.“

„Odvezli nás tam a my jsme se dostali do těch míst, kde bývaly naše legie. Tudíž ti starší lidi si ještě pamatovali naše československé legionáře ještě z první světové války. Také nám ukazovali fotografie, kde byli s nimi vyfotografovaní atd. Takže my jsme se tam měli celkem slušně a vůbec jsme netrpěli, že by nás nějakým způsobem stříleli nebo něco takového.“

„Takže my jsme proti nim hned vyrukovali, proti Němcům. Zajali jsme asi čtyři Němce – to bylo poprvé –, podruhé jsme zajali celý malý obrněný vůz a to bylo asi pět lidí. Takže my jsme tam u těch partyzánů byli celkem aktivní. Ale říkám – museli jsme chodit jedině po cestách, protože my jsme hory neznali.“

„Moje přísaha byla až u anglické armády a tam jsem přísahal na Bibli a královi. Jindřichu VI., tenkrát. Já jsem jinak v české nebo československé armádě přísahu vůbec neskládal. Já jsem přísahal jedině králi, to je moje výjimka. To bylo někdy v únoru v roce 1945.“

„Vládní vojsko jako takové mělo čtyři roty. Pěší rotu, cyklistickou, ženijní a dragouny. Jelikož jsem všecko znal, u vody jsem byl, na kole jsem uměl jezdit, ale na koni ne, tak jsem se přihlásil k dragounům. A naučil jsem se tak dobře jezdit, že jsem i veliteli roty jezdil koně.“

„Z dálky jsme viděli, že je to podobná uniforma, jako měli Němci. Akorát ty čepice byly trochu jiné, ale to my jsme na tu dálku nepoznali, takže jsme měli obavy, že to jsou Němci. A pak, když jsme přišli blíž, jsme poznali, že je to Švýcar. Takže se granát okamžitě schoval a bylo to. A pak jsme jim ho odevzdali. Ale jinak ti Švýcaři byli celkem příjemní. Oni do zajetí brali jenom vojáky, politické lidi vůbec.“

„Já jsem počítal s tím, že bych zůstal na vojně. A z toho důvodu jsme si už z Anglie dávali žádost sem, abychom mohli dodělat letecký výcvik. Když jsme potom přijeli sem, tak jsme se odebrali – bylo nás asi pět nebo šest – na generální štáb, kde jsme počítali s tím, že se dozvíme o našem dalším osudu. Když jsme tam přišli, tak nám páni důstojníci, kteří tady zůstali a kterým jsme říkali ‚naftalíni‘, řekli, že s námi nepočítají do letecké akademie, abychom si mohli dodělat letecký výcvik. Řekli: ‚Vy už jste starý.‘ A tak dále. Mně bylo čtyřiadvacet a půl roku a byl jsem pro ně starý. Takže já jsem demobilizoval, šel jsem prostě z vojny pryč a v roce 1951 mě vyhodili z vojny.“

„S Němcema jsme se vůbec nestýkali a taky jsme je ani nezdravili. To spíš oni zdravili nás, protože jako dragouni jsme měli červené rajtky a oni si mysleli, že jsme nějací generálové nebo něco takového, takže spíš oni zdravili nás než my je. My jsme s nimi neměli vůbec nic společného, měli jsme vlastní kasárna, vlastní velení a je jsme vůbec nebrali v úvahu.“

„Tam nebyli Angličani, tam byli Američani a ty nás po tom na těch svých lodích odvezli. Respektive šestnáct dní jsme cestovali po lodi. Z Neapole jsme potom cestovali do Alžíru. Tam jsme museli počkat, protože ve Středozemním moři se najednou objevily nějaké německé ponorky. Tak nás odklidili v Alžíru do přístavu, a teprve když ty ponorky zlikvidovali – nebo jestli je vyhnali, to nevím – ale už byl klid, tak jsme jeli konvojem společně přes Gibraltar nahoru do Skotska.“

„Pak jsem nepodepsal přihlášku do KSČ, tak jsem byl dán k dispozici na doly, kde jsem strávil čtyři a půl roku. Tak jsem jezdil každý den na Kladno do dolu. Pak jsem se skoro ve dvaapadesátém roce dostal do pečiváren v Karlíně, no a tam už to celkem bylo dobré.“