„Přišel jsem k budově velitelství partyzánů, udělal jsem pár nervózních pohybů a všiml si mne jeden muž a povídá mi: ‚Chlapče, co tu děláš, co hledáš, co chceš?‘ Odpověděl jsem mu: ‚Chci se stát partyzánem.‘ A on se mi vysmál: ‚Jsi malý, moc mladý, neudržíš ani zbraň.‘ A já mu odpověděl, že jinde, třeba v Rusku, jdou do války proti Němcům i patnáctiletí, a mně bylo už skoro sedmnáct. A on odpověděl, že mám jít zpátky k mámě a k tátovi. ‚Za rok přijď, to už trochu povyrosteš a vezmeme tě.‘ A já říkám: ‚Nemám tátu ani mámu a nikam nejdu. Když mě nevezmete teď, stejně tu zůstanu, ani násilím mě odsud nedostanete.‘ Tak on to šel nahlásit nahoru veliteli, pak se vrátil a oznámil mi: ‚Máš štěstí. Můžeš jít do kuchyně a přebereš čočku.‘ A já na něj: ‚Nepřišel jsem, abych přebíral čočku, chci bojovat s fašisty, chci být partyzánem.‘“
„V noci přiletělo letadlo, vyskočil z něj parašutista s velkou bednou. Uhasili jsme oheň, který jsme zapálili, abychom označili místo seskoku. Pak jsme se šli podívat na obsah bedny. Byl na ní nápis ‚Pozor, výbušnina, nebezpečí smrti‘. Byl tam dynamit. Šli jsme si nejdříve do rána odpočinout a pak jsme celý den dělali koule z těsta, do nichž jsme vkládali trhavinu a zápalné šňůry. V jedenáct v noci přijelo auto, všechno jsme naložili a Angličani, kteří autem přijeli, nálože odvezli k železniční trati za Larisou, kde jezdily vlaky do Atén, Volosu a Soluně. My tam museli jít pěšky. Nálože jsme pak položili pod koleje a odpálili.“
„V horách byly strašné mrazy a omrzla mi čelist. Byla tvrdá jako kost. Měl jsem stále otevřená ústa, jeden chlap mi musel svázat čelist páskem od kalhot. Neměl jsem vůbec sílu jít. Kluci mi říkali, že jakmile tam zůstanu sedět, umrznu. Volali na mne: ‚Vzmuž se a pochoduj!‘ Sestoupili jsme z hor do vesnice Vracha, bylo to blízko termálních lázní. Vesničané přestěhovali prasata a muly ze stájí, uklidili je a já jsem si mohl konečně lehnout. Ženy nám pak nosily jídlo, já sice nemohl jíst, ale mléko jsem z misky lízat mohl.“
Georgios Chamonikolas se narodil 15. dubna 1927 nedaleko Volosu ve středním Řecku. Ve třech letech přišel o matku Annu, která podlehla vážné nemoci. Vychovával ho jeho otec Apostolos a babička. V roce 1941 pak ztratil také otce, kterého spolu s dalšími dvěma desítkami mužů z vesnice Miliés popravili němečtí okupanti. Měla to být zřejmě msta za to, že partyzáni zabili ve vesnici dva německé důstojníky. Jako mladík se přidal k Národní osvobozenecké armádě Řecka (ELAS), k partyzánskému vojsku vedenému řeckými komunisty. Pokládali dynamitové nálože na koleje hlavní železniční trati do Soluně a vyhazovali je do povětří. Po skončení války propukla v Řecku občanská válka mezi komunisty a monarchisty, kteří se těšili podpoře Velké Británie a Spojených států. Georgios se jako člen Komunistické strany Řecka zapojil do bojů Demokratické armády Řecka (DSE), kterou řečtí komunisté vedli. Za krutých mrazů v březnu 1947 utrpěl vážné omrzliny obličeje, tehdy v horách zemřely desítky lidí, mezi nimi i ženy partyzánů s dětmi. Léčil se v Albánii a později v maďarské Budapešti, kde se podrobil operaci čelisti. V nemocnici poznal svou budoucí manželku Popy Mamoulaki. Po studiu na důstojnické škole v Polsku se dostal v roce 1951 do Československa. S Popy se vzali a usadili v Brně, mají syna Apostola a dceru Kaliopi. Syn se odstěhoval v roce 1990 do Řecka, dcera Kaliopi Chamonikola je kunsthistorička a žije v Brně. Rodina jezdí pravidelně do řecké vesnice Miliés, kde je pomník Georgiosova otce a dalších popravených mužů.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
