Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Chalupová (* 1925  †︎ 2017)

• narodila se 13. června 1925 v Liboměřicích u Chrudimi do rodiny sedláka

• po únoru 1948 byla rodina donucena vstoupit do JZD

• pracovala jako učitelka mateřské školy v Pískové Lhotě na Poděbradsku

• byla zasnoubena s Josefem Chalupou

• Marie i Josef nezávisle na sobě spolupracovali s třetím odbojem

• pomáhala agentům Štěpánu Gavendovi a Miloši Zemánkovi, kteří měli spojení se Západem

• v srpnu 1949 ji zatkla StB

• čelila mučení, bití a hrozbě trestu smrti

• odsoudili ji k patnácti letům žaláře

• odseděla si osm a půl roku na Pankráci, v České Lípě, Pardubicích a slovenských Želiezovcích

• její přítel Josef Chalupa dostal trest smrti a poté doživotí

• v roce 1952 Josef Chalupa spolu s dalšími šesti vězni, mezi nimiž byl i Štěpán Gavenda, utekl z věznice v Leopoldově

• Gavenda byl dopaden a v roce 1954 popraven

• Josef Chalupa utekl do Německa a poté do USA, kde se usadil

• pamětnice rok po svém propuštění čelila hrozbě dalšího uvěznění za údajný plán utéct na Západ

• provdala se za Josefova bratra Františka Chalupu, též bývalého politického vězně

• zemřela 25. prosince 2017

Dne 5. srpna 1949, když děti v mateřské škole po obědě spaly, nad nimi bděla učitelka Marie Chalupová. Vtom vstoupili dva muži a jménem zákona ji vyzvali, aby šla s nimi. Tehdy čtyřiadvacetiletá pamětnice viděla své svěřence naposledy. Strčili ji do auta a odvezli do Prahy do Bartolomějské. Následovaly výslechy, kruté mučení a návrh na trest smrti. Ranní přípravu na popravu Milady Horákové a štěkající psy slyšela o rok později už ze své cely. Ona provazu unikla, ale po svém návratu z vězení musela svůj život budovat od nuly.

Přišli jsme o hospodářství

Marie Chalupová, rozená Dibelková, se narodila 13. června 1925 jako čtvrtá z šesti dětí v Liboměřicích u Chrudimi, kde měli rodiče hospodářství. Nikdy netoužila zůstat na statku, na rozdíl od nejstaršího bratra Josefa, u něhož se předpokládalo, že hospodářství po rodičích převezme. „Otec byl pokrokový hospodář. Jako první jsme měli vodovod, automatické napáječky pro dobytek, velkou stodolu. Otec si na to půjčil a tvrdě jsme to spláceli.“

Pamětnice ale neměla k zemědělství vztah. Ve škole měla ráda češtinu a chtěla být učitelkou. To se jí částečně splnilo, když v Praze po válce vystudovala sociálně zdravotní školu a začala učit v mateřské škole v Pískové Lhotě na Poděbradsku.

Brzy po únorovém převratu 1948 začali komunisté zakládat JZD a Dibelkovi přišli o půdu. „Stroje rodičům zabrali později. Do JZD už vstupoval nejstarší bratr Josef, protože rodiče byli staří. Mohli bydlet dál ve svém stavení, ale to už bylo majetkem JZD. Živil je bratr,“ vzpomíná Marie Chalupová.

Zasnoubení s Josefem Chalupou

V době, kdy pamětnice učila v mateřské škole v Pískové Lhotě, byla již zasnoubena se strážmistrem SNB Josefem Chalupou, který z rozčarování nad vývojem politických událostí v únoru 1948 začal spolupracovat s protikomunistickým odbojem, kdy využíval svůj přístup k policejním dokumentům. V prosinci 1948 ho zatkli, ale po roce ho propustili pro nedostatek důkazů. Přišel o práci a rozhodl se emigrovat do Německa, kde začal spolupracovat s CIC, zpravodajskou službou USA. Když ho vyslali zpět do Československa pod jinou identitou, 25. června 1949 Josefa Chalupu StB znovu zatkla.

Zatkli mě krátce po mém snoubenci

Několik týdnů po zatčení Josefa, 5. srpna 1949, si přišla StB také pro pamětnici přímo do mateřské školy. „Děti byly po obědě a spaly, když přišli dva pánové a vyzvali mě, abych šla s nimi.“ Odvezli ji na výslechy do Bartolomějské. „Správně jsem tam měla být maximálně osmačtyřicet hodin, ale nechali mě tam celý půl rok. Na cele byly prostitutky a zlodějky. Nebyla tam ani voda. Dodnes se divím, že jsem nechytila žádnou nemoc. Slamníky a deky byly celé zakrvácené a všude špína. Měly jsme jeden džbánek pro patnáct lidí, vodu jsme pily ze záchodu, příděl byl dvacet deka chleba na den, v neděli čtyři brambory ve slupce, z toho vždy jedna shnilá.“

Důvod jejího k zatčení neměl s jejím přítelem nic společného. K protikomunistickému odboji se dostala nezávisle na něm...

S režimem jsem nesouhlasila, a tak jsem kývla na spolupráci s Gavendou

Marie Chalupová se k třetímu odboji dostala velkou oklikou. Její starší sestra byla provdána na Šumavě, a protože po válce byla nouze, přilepšovala pamětnice rodině tím, že šila pro svého malého synovce košilky. U jejího švagra na Šumavě pracoval elektrikář pan Kriegelstein z Prahy, po kterém posílala věci pro sestru. Jednou, když k nim v Praze přišla domů, byli u nich dva mladí muži. „Paní Kriegelsteinová znala moje názory, a tak mi řekla na rovinu, že ti muži jsou dva agenti, kteří sem chodí ze západního Německa, a zda bych byla ochotná jim pomáhat. Souhlasila jsem.“

Agenti se jmenovali Štěpán Gavenda a Miloš Zemánek. Pro svou činnost potřebovali různé doklady a legitimace a k tomu byla nutná například razítka. Ty a další věci pro ně obstarávala Marie Chalupová. „Švagrová pracovala na okresním národním výboru, a tak mi nosila razítka otištěná na prázdných papírech. Pomáhali i další přátelé, které jsem měla i mezi duchovními, protože jsem byla hluboce věřící. Někdy jsem jen někam předala obálku. Razítka a vše ostatní jsem předávala Štěpánu Gavendovi a Miloši Zemánkovi u Marie Kriegelsteinové. Někdy za mnou Štěpán přijel i do školky do Pískové Lhoty,“ vzpomíná na svou protistátní činnost, která ji připravila o svobodu a málem i o život. Držela se statečně. Vyšetřovatelé se z ní snažili vytřískat jména těch, kteří jí pomáhali, a další informace.

Sen, který ji navždy zbavil strachu

Bití bylo běžnou součástí výslechů, stejně jako další sadistické metody. „Když vám například někdo provlíkne tužku mezi všemi pěti prsty a pak je silně stiskne, tak to nevydržíte. Počuráte se bolestí.“ Není divu, že když pamětnice zaslechla za dveřmi cely klíč, rozechvěla se. V místnosti plné prostitutek bylo tak málo slamníků, že se o ně musely ženy dělit. Jednou přišla z výslechu tak zmlácená, že jí ostatní uvolnily celý slamník, aby se jí podařilo alespoň na chvíli usnout. „Nakonec jsem opravdu usnula. Měla jsem sen, na který v životě nezapomenu. Zdálo se mi, že jsem v kostele, bylo šero, seděla jsem v první lavici, mši svatou sloužil papež a přisluhovali mu kněží. Papež se otočil, šel ke mně a řekl: ‚Přijmi Ducha svatýho.‘ Odcházela jsem pak z kostela, který stál na vršku a měl nádherně osvětlená okna. Od té doby jsem se pak už nikdy ničeho nebála,“ říká Marie Chalupová a dodává: „Nikdy jsem nikoho nepráskla a nikoho kvůli mně nezavřeli. Naopak jednoho díky mně od soudu propustili.“

Kolik máš? Jenom trest smrti!

Den před soudem jí advokát přečetl obžalobu s návrhem na trest smrti provazem. To už ji převezli do pankrácké věznice. „Na vycházkách jsme na sebe volaly: ‚Kolik máš?‘ ‚Jenom trest smrti!‘ Nevěřila jsem tomu, že bych ho mohla dostat. Bylo to šílené.“

V kauze ze sedmnácti obžalovaných dostalo jedenáct z nich návrh na trest smrti. Všechny byly nakonec změněny na doživotí a pamětnice dostala nejnižší sazbu – „pouhých“ patnáct let žaláře a jednou měsíčně tvrdé lůžko a půst. „To znamenalo, že jsem musela ležet jen na holé zemi beze všeho a nedostala jsem jíst.“

Její přítel Josef Chalupa za svou odbojovou činnost však k trestu smrti odsouzen byl a s tímto ortelem přežíval v cele smrti celý půlrok. Nakonec se mu podařilo u Nejvyššího soudu trest zvrátit na doživotní těžký žalář.

Když vedli Miladu Horákovou na popravu, modlily jsme se

Po odsouzení zůstala pamětnice v pankrácké věznici v tzv. švadlárně. Právě tady zažila, když 27. června 1950 vedli Miladu Horákovou na popravu. „Osobně jsem ji neznala, ale všechny jsme o ní věděly, stejně jako kdy bude popravená. Ve čtyři ráno vypustili psy, cesty kolem baráku byly vysypané pískem, takže jsme slyšely kroky. Na cele nás bylo čtrnáct. Když ji vedli, všechny jsme si klekly a modlily se. Bylo to strašné. Jedna bachařka běžela po chodbě a křičela. Když jsme se jí později ptaly, proč tak křičela, řekla nám, že ta poprava byla strašná,“ vzpomíná Marie Chalupová.

Do kýble mi strčila jídlo

Pamětnice pak putovala do věznice v České Lípě, kde ji opět zařadili na tzv. švadlárnu, kde vězeňkyně spravovaly na šicích strojích vězeňské šaty. Zde si mohla trochu vydechnout. Práce nebyla těžká, a dokonce ji i bavila. Jídlo si vařily samotné vězeňkyně, takže se dalo jíst, protože si dávaly záležet. I bachařky s vězeňkyněmi zacházely slušně. „Všechno je to v lidech a nic není černobílé. Výjimečně mě někdy zaměstnávali úklidem bytů zaměstnanců věznice. Manželka zástupce ředitele mě jednou vtáhla do bytu a do kýble mi dala jídlo, které jsem pak přinesla na celu. Zástupce si mě pak zavolal s tím, že jeho manželka nám nesmí dávat jídlo, protože by ho vyhodili. Ale řekl mi, že na chodbě je skříňka, a co na ní najdu, to můžu sníst.“

Josef Chalupa na útěku z Leopoldova

V roce 1952, když pamětnici opět převezli do jiného zařízení, tentokrát do Pardubic, byl její přítel Josef Chalupa právě na útěku z leopoldovské věznice. Případ šesti uprchlých vězňů vzbudil značnou pozornost. Spolu s Josefem Chalupou utekl také Štěpán Gavenda, agent, s nímž Marie Chalupová spolupracovala a který se shodou okolností dostal v Leopoldově na celu s jejím snoubencem. Štěpánu Gavendovi se podařilo utéct na Západ, ovšem při návratu do Československa byl dopaden a v roce 1954 popraven. I Josefu Chalupovi se podařilo překročit hranice.

Po kotníky vody, abych si nemohla ani sednout

Pamětnice strávila další dva roky v Pardubicích. Přežila buzeraci i svou vzdorovitost, za kterou ji trestali korekcí. „Byla jsem tam jen dva dny, ale nikdy na to nezapomenu. Byla to studená díra, kde bylo po kotníky vody, abych si nemohla ani sednout,“ vzpomíná na jeden z nejhorších zážitků.

Po dalších dvou letech putovala na Slovensko do Želiezovců u maďarských hranic, kde vězeňkyně dřely na tabákových polích a vinicích. Ovšem jen do chvíle, kdy víno začalo zrát, aby ho nemohly jíst. „Na Slovensku se k nám obyčejní lidé chovali hůř než bachaři,“ vzpomíná Marie Chalupová na místní zaměstnance JZD, kteří vězeňkyně krmili jídlem horším, než byla vězeňská strava. „V zimě jsme pracovaly uvnitř, ale civilové nás šidili. Sice jsme plnily normu, ale oni se nestyděli krást nám i hotovou práci. Za trest jsme mívaly poloviční dávky jídla. Když tam nakonec propukla žloutenka, odvezli nás zpátky do Pardubic.“

Sny o propuštění z vězení

Pamětnice mívala věštecké sny. V jednom se jí zdálo o propuštění spoluvězeňkyně, ve druhém o propuštění jí samotné, a to po smrti prezidenta Zápotockého. Měla si přitom odsedět ještě šest a půl roku. Oba sny se jako zázrakem vyplnily. Propustili ji nečekaně deset dní po smrti Zápotockého, 23. listopadu 1957, a před věznicí na ni čekala maminka. Třiatřicetileté Marii Chalupové začal nový život na svobodě.

Chtěli ji zavřít znovu, provdala se za Josefova bratra

Pamětnice se dozvěděla, že jejímu snoubenci Josefu Chalupovi se podařilo z leopoldovské věznice dostat k bratrovi Václavovi, který ho nějakou dobu ukrýval v zemljance, poté pokračoval k bratrovi Františkovi do Ústí nad Labem a odtud směřoval na sever do Německa, kde se mu v Berlíně podařilo dostat na západní stranu.

Nedlouho poté, co ji propustili z vězení, zatkli Václava Chalupu pro podezření z protistátní činnosti. Údajně požádal svého německého známého, aby převedl pamětnici přes hranice. Ten však Václava udal, a Václav tak stanul před soudem. Pamětnice měla v této kauze svědčit, ovšem i jí hrozilo, že půjde opět za mříže, tentokrát pro plánování překročení státních hranic. „Bylo to opravdu vážné. Že mě znovu zavřou, bylo téměř jisté,“ vzpomíná Marie Chalupová. Záchrana však přišla z nečekané strany. „Třetí Josefův bratr, František Chalupa z Ústí nad Labem, který si kvůli Josefovi už pár let taky odseděl, za mnou přišel, že si mě vezme, aby mi pomohl a StB už mi dala pokoj. Že až se situace kolem mě uklidní, můžu se s ním rozvést.“

Pamětnice na sňatek po několika dnech rozmýšlení kývla. K soudu už tedy přišla jako vdaná a podezření, že měla v úmyslu emigrovat, bylo zpochybněno. „Pomohla ale i moje sestra, která dokázala přes své známé zařídit, aby mě u soudu nechali na pokoji a prokurátor se mě na nic neptal,“ říká Marie Chalupová, která s Františkem založila rodinu a zůstala s ním po celý život až do jeho smrti.

Začínali jsme od nuly

Oba jakožto bývalí političtí vězni začínali na konci padesátých let od nuly. Neměli kde bydlet a dlouho je nikdo nechtěl zaměstnat. Zjistili však, že mezi lidmi v Ústí nad Labem mají i své sympatizanty, díky kterým se jim podařilo vybudovat si zázemí, přátele a novou existenci.

Josef Chalupa emigroval do USA, kde se oženil. Pamětnice se svým mužem se s Josefem Chalupou a jeho americkou manželkou setkali v roce 1968 v Německu, kam Josef přijel na dovolenou.

Na samém počátku roku 2018 se na facebookovém profilu projektu Příběhy bezpráví objevila smutná zpráva - životní příběh Marie Chalupové se uzavřel na Boží hod vánoční roku 2017.