Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eleni Chadzielefteriadu (* 1957)

• narozena 14. ledna 1957 v Šumperku

• její rodiče pocházeli z Řecka, kde v roce 1946 vypukla občanská válka, v níž byl zraněn otec pamětnice

• rodiče pamětnice následně v roce 1950 nalezli azyl v Československu, kde mohli žít díky získanému povolení k pobytu

• ačkoli se Eleni Chadzielefteriadu zařadila do místní společnosti a naučila se plynně česky, její rodiče jí vštípili znalost řeckého i makedonského jazyka

• vyrůstala v řecké komunitě, jejíž členové se chtěli, až to bude možné, vrátit do své vlasti

• v roce 2023 bydlela ve Zlatých Horách v okrese Jeseník

Jak už jméno napovídá, Eleni Chadzielefteriadu nepochází z našich středoevropských končin. Přestože se narodila už v bývalém Československu, její rodiče mají původ v Řecku, odkud byli nuceni uprchnout kvůli řecké občanské válce. Ač se mnoho řeckých uprchlíků i jejich potomků zařadilo do místní společnosti, pokaždé když se sešli u novoročního přípitku, nechybělo rčení „Tu chronos Ellada“ – příští rok v Řecku. Řada Řeků se po letech do své vlasti vrátila. Někteří této možnosti nevyužili. Mnozí z nich se bohužel této chvíle už nestačili dožít.

Rodiče pocházeli z Řecka

Rodiče Eleni Chadzielefteriadu byli Řekové a v této zemi se narodili. Řecko se však po druhé světové válce ocitlo v těžké situaci. Vypukla tam totiž občanská válka, která probíhala v letech 1946–1949. Proti sobě stály dvě strany: levicová, zastoupená Řeckou demokratickou armádou (DSE), a pravicová, která měla podporu ve vládě. Boje skončily porážkou komunistů, načež byla komunistická strana zakázána a následovaly perzekuce jejích stoupenců. Otec pamětnice pocházel ze středního Řecka. „Měli zemědělství, pěstovali olivy, bavlnu, oříšky, tabák, chovali koně. Nežili v chudobě,“ vzpomíná Eleni Chadzielefteriadu. Otcův bratr se připojil ke komunistům. Když přišla mobilizace, museli do boje oba. „Tatínka tam zranili. Dostal tříštivou střelu do stehenní kosti, napadena byla i páteř. Po operaci měl kratší nohu a v zemědělství by už stejně pracovat nemohl,“ dodává pamětnice. Když občanská válka skončila, mezi ostatními stoupenci komunistické strany (a jejich příbuznými) museli v roce 1950 uprchnout i její rodiče. Uprchlíkům poskytlo azyl mimo jiné Československo [1]. A tady se, nedlouho po příjezdu rodičů, Eleni Chadzielefteriadu v Šumperku narodila.

Těžký útěk z vlasti

„O útěku z Řecka se nikdy moc nemluvilo,“ vzpomíná Eleni Chadzielefteriadu. Někteří utíkali přes Albánii. Také se často stávalo, že se museli rozdělit, rodiče šli jinou cestou než děti. Někdy si také upravovali datum narození, aby mohli zůstat pospolu. „Moje sestra se narodila v roce 1947, ale upravili jí data v dokladech, měla tam uvedený rok narození 1946. Tak mohla utíkat z Řecka spolu s matkou. Nejprve šly do tábora v Jugoslávii a odtud do Československa. „Táta byl raněn ve válce a spolu s raněnými se dostal do Jugoslávie, pak do Československa, do Těchonína. Pak vystřídal několik lokalit, až se dostal do Jeseníků na severní Moravě. „Ubytovali je v Sudetech, byly tu domy po odsunutých Němcích [2]. Řekové zde pracovali v zemědělství a ve fabrikách,“ popisuje Eleni Chadzielefteriadu.

Rodiny se musely rozdělit

Pro spoustu Řeků byl útěk traumatem. Podobnému osudu neunikla ani maminka pamětnice. „Ve škole jsme se učili o husitech. Když dávali v televizi pořad na toto téma, chtěla jsem mamince ukázat, o čem se učím. Nechtěla se podívat, nechtěla válku ani vidět,“ vzpomíná pamětnice. „Jednou mi říkala, že když utíkali z Řecka, tak utíkali na lodích. Matky byly s dětmi v podpalubí, musely být tiše, aby se na ně nepřišlo. Jedna maminka tišila plačící dítě tak moc, až ho přitom udusila,“ dodává. Mnoho rodin se při útěku rozpadlo. „Šli jinou cestou, jeden skončil v Polsku, jiný zase v Česku. Strýce jsme hledali přes Československý červený kříž. Ten spojoval rozdělené rodiny,“ vzpomíná Eleni Chadzielefteriadu.

Byl tam dětský domov

Pamětnice se narodila už v Československu, a proto zná události z emigrace jen z vyprávění svých rodičů či jiných řeckých uprchlíků. „KSČ určila, kam řecké děti přijdou a kam se umístí. Některé z nich byly velice zanedbané, zavšivené a nemocné. Musely se dát nejprve dohromady. Pak se musely naučit česky. Já jsem strávila dětství v Loučné nad Desnou. Ve vesnici, kde jsem bydlela, byl řecký dětský domov, kam se tyto děti s matkami umisťovaly. Já jsem jej nezažila, ale moje sestra a rodiče ano. Když jsem se narodila já, už se to tam rozpouštělo. Byly tam převážně maminky s dětmi, které tady postupně hledaly zaměstnání a bydlení.“

Čekali na návrat domů

Řecká komunita v Československu držela pospolu. „Vznikla Řecká organizace, scházeli jsme se, slavili jsme řecké svátky, měli jsme oslavy. Děti si přichystaly vystoupení, různé tance, básničky, hrály řecké hudební skupiny,“ popisuje společenský život řecké komunity pamětnice. Všichni to ale brali jako dočasný pobyt, chtěli se vrátit do své vlasti. „Neměli jsme československé občanství, žili jsme tu jen na povolení k pobytu. Byli jsme jako bezdomovci,“ popisuje Eleni Chadzielefteriadu. Vždy když si o Silvestru připíjeli při novoročním přípitku, neobešlo se to bez pronesení „Tu chronos Ellada“ neboli „Příští rok v Řecku“. Komunita Řeků se ale snažila efektivně se zapojit do společnosti a řada z nich se naučila velmi dobře česky. Eleni Chadzielefteriadu kromě češtiny plynně ovládá řečtinu i makedonštinu, kterou ji naučila matka. „Maminka se snažila vařit po řecku. Se surovinami to bylo ale těžké. Kupovali jsme papriky po kilech, jezdili jsme pro ně do Šumperka. Pak jsme měli vlastní zahrádku, bylo to lepší. Někdy nám přišel od příbuzných balík z Řecka s olejem a olivami, to tady u nás bylo nedostupné,“ vzpomíná pamětnice.

Slyšeli jsme hučet letadla

Na počátek okupace v roce 1968 si pamětnice pamatuje dobře. „O půlnoci na nás klepal soused. Slyšeli jsme, jak hučela letadla. Byl to velice stísněný pocit. Měli jsme strach, co bude. Doma jsme o tom moc nemluvili.“ V řecké komunitě nastal rozkol. Následovalo rozhodování, kdo povede řeckou školu a bude v ní učit. Jedni sympatizovali se SSSR, jiní zase ne. Nakonec vyhrála strana sympatizantů, kteří pak působení ve škole převzali. Jinak prý pamětnice moc život v komunistickém režimu nevnímala. „Byla jsem dítě. Měla jsem šťastné dětství. Jen někdy nám ostatní lidé nadávali do Turků,“ vzpomíná na tehdejší nevraživost některých osob z okolí. Eleni Chadzielefteriadu se soustředila pouze na svůj život a neúčastnila se ani sametové revoluce.

Někteří se vrátili, jiní ne

Po sametové revoluci v roce 1989 a po pádu železné opony nastala pro řadu řeckých emigrantů v Československu možnost vrátit se do své vlasti. Někteří se vrátili, část z nich ale této možnosti nakonec nevyužila. Ani Eleni Chadzielefteriadu. „Nevrátila jsem se. Důvodů bylo několik. Měla jsem tu rodinu. Manželovi rodiče byli staří a v Řecku by už nenašli zaměstnání,“ vysvětluje. „Moje děti, to je už druhá generace narozená v Československu. Řecky už moc neumí. Nesměla jsem na ně před kamarády volat řecky, aby se jim vrstevníci nesmáli. Trochu rozumí, ale nemluví plynně,“ dodává. Její starší sestra se ale do své rodné země vrátila a žije v Soluni na východě Řecka.

Byl to nejsilnější zážitek

S Řeckem se však pojí jeden z nejsilnějších zážitků života pamětnice. „Byl to ten, když jsem poprvé přijela do Řecka. Nedá se to vyslovit. Žili jsme s tím, že se vrátíme. Když jsem poprvé jela přes Jugoslávii do Řecka, byl to ohromný pocit, když jsem poprvé vstoupila na rodnou půdu,“ popisuje Eleni Chadzielefteriadu. „Vracela jsem se do Řecka, ale změnilo se to tam. Je to už moc turistické. Řecko je pro mě takový vzdálený domov,“ upřesňuje. Řekové, kteří se z Československa po sametové revoluci vrátili do své vlasti, podle pamětnice na svoji hostitelskou zemi vzpomínají v dobrém, jsou za azyl vděční a mezi sebou se stále navštěvují. „Moje sestra dodnes umí plynně česky,“ uvádí Eleni Chadzielefteriadu, která stále žije ve Zlatých Horách na Jesenicku. Vystudovala strojní průmyslovou školu a pracovala v několika oborech, jako například ve stavebnictví, školství, potravinářství či strojnictví. Říka, že místo, ve kterém žije, byť není vlastí jejích rodičů a její kořeny sahají jinam, má moc ráda.

[1] Řecké migraci v Československu se podrobně věnuje následující disertační práce: Konstantinos Tsivos, Řecká migrace v Československu (1948–1968). Od jednoho rozštěpení k druhému (disertační práce), Fakulta sociálních věd UK, Praha 2011. – Dále také následující publikace: Antula Botu – Milan Konečný, Řečtí uprchlíci. Kronika řeckého lidu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1948–1989, Praha 2005.

[2] K tématu osídlení Jesenicka řeckými uprchlíky byl již na databázi Paměti národa publikován tento článek: https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/pribehy/ze-subtropu-do-jeseniku-levicove-uprchliky-z-recka-prijalo-ceskoslovensko