Eleni Chadzielefteriadu

„Maminka o tom vůbec nevyprávěla, ona o tom nechtěla ani slyšet, jenom mi řekla jeden příběh, kdy vlastně oni pluli lodí a byly v tom podpalubí, maminky s těmi dětmi. A bohužel tam docházelo k takovým neštěstím, jako že jedna maminka chtěla utišit své dítě, které plakalo, a ona ho vlastně při tom udusila. Takže… protože kdyby ty děti plakaly, tak by ti fašisti prostě na ně přišli. Takže ony je musely prostě ty děti utišit tak, aby se neprozradily. A ona nechtěla vůbec o tom mluvit. Měla takové špatné zážitky, takže vůbec nechtěla o tom mluvit.“

„Oni ztama museli prostě utíkat a nebyl čas si ani nic pobrat. Utíkali tak, že si vzali jenom deku, možná nějaký cukr, nějaký chleba do ranečku. To bylo všecko, co měli. Prostě utíkali, aby je nezabili. No a moji rodiče... někteří utíkali přes Albánii a moji rodiče utíkali přes Jugoslávii. No a oni tenkrát vlastně, to byly takové kolony, kdy oni vedli děti jinou stezkou a dospělí šli jinama. A ty děti, které byly starší, tak mohly jít s těmi rodiči. A ty mladší vedli bezpečnější cestou jinama. Takže se stávalo to, že ty děti měly napsané jiný datum narození. Sestra, ona se narodila v roce 1947, ale aby ji mamince nevzali, tak ona napsala tenkrát, že se narodila v roce 1946, aby mohla jít v tom transportu, ve kterém šla ona.“