„No jako jak jsem přijela do Řecka… tak jsem, byli jsme…když jsem překročila hranice. Tak to byl takovej zážitek, to se nedá vyslovit, to pochopí jenom ten, kdo to zažije. Protože my jsme vlastně žili s tím, že se jednoho dne do toho Řecka vrátíme, takže my jsme sice žili v Československu, ale my jsme tady byli vedení něco jako bezdomovci, protože my jsme tady žili na povolení k pobytu, my jsme neměli občanství. Takže my jsme v tom žili, že se jednoho dne, do té vlasti našich rodičů – takže jsme to brali i tak, že je to i naše vlast, takže jsme to brali tak, že se tam prostě vrátíme. A v momentě, kdy jsme překročili hranice, jugoslávské – Jugoslávie to byla tenkrát – a přijížděli jsme do Řecka, tak jsme měli takový zvláštní pocit, a to ne jenom já, to vám řekne více lidí, že jsme vstoupili vlastně na tu rodnou půdu.“
„Maminka o tom vůbec nevyprávěla, ona o tom nechtěla ani slyšet, jenom mi řekla jeden příběh, kdy vlastně oni pluli lodí a byly v tom podpalubí, maminky s těmi dětmi. A bohužel tam docházelo k takovým neštěstím, jako že jedna maminka chtěla utišit své dítě, které plakalo, a ona ho vlastně při tom udusila. Takže… protože kdyby ty děti plakaly, tak by ti fašisti prostě na ně přišli. Takže ony je musely prostě ty děti utišit tak, aby se neprozradily. A ona nechtěla vůbec o tom mluvit. Měla takové špatné zážitky, takže vůbec nechtěla o tom mluvit.“
„Oni ztama museli prostě utíkat a nebyl čas si ani nic pobrat. Utíkali tak, že si vzali jenom deku, možná nějaký cukr, nějaký chleba do ranečku. To bylo všecko, co měli. Prostě utíkali, aby je nezabili. No a moji rodiče... někteří utíkali přes Albánii a moji rodiče utíkali přes Jugoslávii. No a oni tenkrát vlastně, to byly takové kolony, kdy oni vedli děti jinou stezkou a dospělí šli jinama. A ty děti, které byly starší, tak mohly jít s těmi rodiči. A ty mladší vedli bezpečnější cestou jinama. Takže se stávalo to, že ty děti měly napsané jiný datum narození. Sestra, ona se narodila v roce 1947, ale aby ji mamince nevzali, tak ona napsala tenkrát, že se narodila v roce 1946, aby mohla jít v tom transportu, ve kterém šla ona.“
Eleni Chadzielefteriadu se narodila 14. ledna 1957 v Šumperku. Oba její rodiče pocházeli z Řecka. Do československého azylu se dostali v roce 1950 útěkem před občanskou válkou, která v Řecku probíhala v letech 1946–1949 a ve které byl těžce zraněn otec pamětnice. Ačkoli měla rodina řecký původ, Eleni se začlenila do místní společnosti, naučila se plynně česky a vystudovala školu, doma byla vychovávána bilingvně a vyrůstala v řecké komunitě. Její členové zde žili díky získanému povolení k pobytu a doufali, že se jednou vrátí do své rodné země. Vlivem rodinných okolností ale Eleni Chadzielefteriadu zůstala bydlet v Česku. Řecko považuje za svůj vzdálený domov.
Adéla Zacpálková, Natálie Barošová, Tereza Janíčková, Hubert Karl Semerád, Petros Stefanakis a Jan Jedlička
Paměť národa existuje díky vám.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
