„Tak co já jsem tam byl, od toho 1985 do devadesátého pátého roku, tak tam nedošlo k žádné události, která by byla srovnatelná s tím, co se stalo s Minaříkem v těch sedmdesátých letech. Minařík odešel potom, myslím v sedmdesátém čtvrtém roce. Tam potom byly takové, to jsem sám zažil, že jsem čekal třeba po službě na tramvajové zastávce večer, kdy ke mně přistoupil neznámý člověk, mluvil na mě česky a nabízel mi setkání, že si popovídáme o Svobodné Evropě. Já jsem samozřejmě odmítnul a hned následujícího dne jsem o tom informoval příslušné instance. Pak se ukázalo, po tom převratu, po roce 1989, že s komunistickými institucemi v Československu tam spolupracovalo víc lidí, než jsme si mysleli. Ovšem ta spolupráce měla marginální hodnotu, protože oni poskytovali komunistům v Československu informace naprosto bezvýznamné. To, co se dozvěděli třeba v kantýně, a různé kategorie drbů a podobně. Možná, že to bylo schválně, protože u některých z nich bylo podezření, že se dali na tuto pochybnou dráhu pod určitým nátlakem, měli v Česku třeba rodinu a tak dále.“
„A to byl taky jeden z důvodů, proč jsem se jednoznačně rozhodl odejít – protože já jsem se zúčastnil té demonstrace, teď si nevzpomenu, jak se jmenuje ta ulice v centru Prahy, kde se stavěly barikády – ze strany těch demonstrantů. Já jsem šel kolem, v jedné ruce jsem měl aktovku a ve druhé jsem nesl nějaký obrovský kýbl, kterým jsem měl přispět ke stavění této barikády. Tam se naskytnul fotoreportér z agentury Die Welt ze západního Německa, který si mě pěkně vyfotil. Já jsem se o tom dozvěděl až o několik týdnů později, a sice díky mému profesorovi Wittlichovi, který tehdy přednášel jako host někde ve Skandinávii, myslím, že byl ve Stockholmu. A my jsme se potom, když začal školní rok, na podzim toho roku 1969, potkali ve škole. Pan profesor Wittlich si mě vzal stranou a ptal se mě, jestli jsem se neúčastnil těchto demonstrací. Já jsem přisvědčil a byl jsem velice překvapen, jak to, že o tom ví, když byl teda ve Skandinávii. A on mě upozornil, že cestou domů se mu dostalo do ruky číslo Die Welt, kde jsem se objevil – moje maličkost, na přední straně. On mě jenom upozornil, ať si dám na sebe pozor. Já jsem samozřejmě zneklidněl. No a jaksi krátce nato vyšlo zvláštní vydání Rudého práva, které se nazývalo Neprošli. A tam, prosím, jsem také měl potěšení figurovat na titulní stránce, kdy ten obrázek byl doprovázen textem v tom smyslu, že reportér ze západoněmecké agentury mohl fotografovat mezi provokatéry. Takže já jsem prosím byl ten provokatér.“
„Prostě najednou z ničeho nic vrchnosti komunistické prohlásily, že západní imperialisté nás chtějí poškodit tím, že šíří mandelinku bramborovou. Takže my jsme místo školní výuky chodili v takových rojnicích po poli a hledali jsme mandelinku bramborovou. Předtím jsme byli poučeni, jak to vypadá – americký brouk. Nikdo nic nenašel navzdory tomu, že předem bylo slíbeno, že kdo najde mandelinku, tak dostane nějakou velkou odměnu. Místo toho jsme tam nosili berušky. Kantor byl dopálen, protože beruška vypadá jinak než mandelinka bramborová a jaksi věděl, že si z něho děláme už legraci. Tak to bylo takové… to už i pro ty děcka bylo jasné, že to, co se propaguje oficiálně, je nutné brát s rezervou, a pokud možno, dělat si z toho legraci.“
Pavol Černý se narodil 12. srpna 1942 v Trstené na Slovensku. Jeho otec patřil k těm, kteří neskrývaně dávali najevo své antipatie ke komunistickému režimu. Tyto postoje nezůstaly bez povšimnutí, což se projevilo v době, kdy chtěl pamětník na vysoké škole studovat dějiny umění. Nebylo mu to dovoleno a musel se spokojit se studiem zemědělství, které nepodléhalo tak velké ideologické kontrole jako humanitní obory. K dějinám umění se však nakonec dostal – byl přijat na dálkové studium při práci ošetřovatele v bratislavské zoo, kde zůstal do svého přesídlení do Prahy. Zde se v roce 1969 zapojil do demonstrací proti okupaci vojsk Varšavské smlouvy. Při stavbě barikády jej vyfotil reportér německého deníku Die Welt. Stejnou fotografii posléze otisklo Rudé právo s pamětníkem na titulní straně. Ten se rozhodl z bezpečnostních důvodů emigrovat na Západ a nevrátil se ze studentské exkurze ve Francii. S pomocí přátel z oboru se usadil v Holandsku, kde dokončil doktorské studium dějin umění. Po studiu přijal práci v mnichovské redakci Rádia Svobodná Evropa, kde jako redaktor pracoval deset let. Po revoluci se usadil v Olomouci, kde se připojil jako vyučující nově vzniklé katedry dějin umění na Univerzitě Palackého. V roce 2024, v době natáčení, stále bydlel v Olomouci a vyučoval na univerzitách.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
