Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nemusel jsem stříhat dráty a dramatickým způsobem přecházet hranice
narodil se 12. srpna 1942 v Trstené na Slovensku, jeho otec Pavol patřil k těm, kteří neskrývaně dávali najevo své antipatie ke komunistickému režimu
když chtěl pamětník na vysoké škole studovat dějiny umění, nebylo mu to s ohledem na buřičskou pověst rodiny dovoleno a musel se spokojit se studiem zemědělství
k dějinám umění se nakonec dostal, když mu bylo dovoleno studovat dálkově při práci ošetřovatele v bratislavské zoo. Zde zůstal rok a poté se přestěhoval do Prahy
v Praze se v roce 1969 připojil k demonstracím proti okupaci vojsk Varšavské smlouvy. Při stavbě barikády jej vyfotil reportér německého deníku Die Welt. Snímek později otisklo i Rudé právo
z bezpečnostních důvodů se pamětník rozhodl emigrovat a nevrátil se ze studijní exkurze ve Francii
usadil se v Holandsku, kde dokončil doktorát z dějin umění. Později přijal práci v mnichovské redakci Rádia Svobodná Evropa, kde pracoval jako redaktor deset let
po revoluci se usadil v Olomouci, kde se připojil jako vyučující nově vzniklé katedry dějin umění na Univerzitě Palackého
v roce 2024, v době natáčení pro Paměť národa, stále bydlel v Olomouci a vyučoval dějiny umění na univerzitě
Pavol Černý měl o svém budoucím povolání jasno. Chtěl studovat dějiny umění a stát se kunsthistorikem. Realizace takového zdánlivě jednoduchého přání v době minulého režimu však skrývala mnoho nástrah. Když mu komunisté z ideologických důvodů tento obor zakázali studovat, nastoupil na zemědělskou školu. K dějinám umění se však posléze dostal – bylo mu dovoleno studovat dálkově v Praze. Když se ale v roce 1969 v tomto městě zapletl do demonstrací proti okupaci vojsk Varšavské smlouvy, vyfotil jej neznámý reportér z německého deníku Die Welt. Stejnou fotografii později otisklo i Rudé právo. Pavol Černý se proto rozhodl, že z bezpečnostních důvodů emigruje na Západ. Přes Francii se dostal do Amsterdamu, kde pokračoval ve svém studiu. Další osudy jej zavedly do mnichovské redakce Rádia Svobodná Evropa. Do České republiky se vrátil až v roce 1995, kdy se připojil k vyučujícím nově vzniklé katedry dějin umění na Univerzitě Palackého v Olomouci.
Pavol Černý se narodil 12. srpna 1942 v Trstené v Žilinském kraji, na Slovensku. Brzy se s rodiči přestěhoval do Čadce a následně do Holíče, kde vyrůstal. Jeho otec, který nesl stejné jméno, byl původně policejním oficírem. Jelikož však neskrývaně projevoval své silné antipatie ke komunismu, skončil jako horník. Matka Emilie byla ženou v domácnosti. Pamětníkův otec nebyl v okolí jediný, kdo neměl komunisty v lásce. „Bylo jich více. Byli to lidé, kteří byli schopni posoudit některé aspekty věcí veřejných, netýkalo se to jen mého otce. Vzpomínám si, že v ulici, kde jsem jako malý kluk vyrůstal, všichni nadávali na komunisty. Ale když šlo o oficiality, všichni přikyvovali. Nazíralo se na to pragmaticky,“ vzpomíná pamětník. „Vítězný“ únor v roce 1948 byl v Čadce poměrně chaotický a v obci propukly v návaznosti na zhoršující se hospodářskou situaci protikomunisticky namířené nepokoje.[1] Pavol Černý vzpomíná na to, jak se tam stalo něco, čemu místní říkají Třetí defenestrace. „Lidi tam vyhazovali komunistické funkcionáře z oken. Potom je vyslýchali, ale nedosáhlo to drastických forem.“
Pavol Černý dospíval v kritických padesátých letech. Dobře si vzpomíná na dny, kdy probíhal proces s Rudolfem Slánským. „Zvukové záznamy z procesu se vysílaly rozhlasem. Bydlel jsem tehdy s rodiči v Holíči. V naší ulici byl na obou jejích koncích rozhlas. Když jsme to slyšeli, šel z toho strach. Sousedé, když zaslechli jméno Rudolfa Slánského, tomu nechtěli uvěřit. Bylo jasné, že si komunisté mezi sebou vyřizují účty. Lidé později dávali jeho příběh do paralely s Francouzskou revolucí, s tím, jak dopadl Robespierre. Bylo to naprosto nečekané,“ vzpomíná pamětník. Ten v té době navštěvoval základní školu. Na školní léta má Pavol Černý řadu úsměvných vzpomínek. Třeba na to, jak museli se spolužáky hledat mandelinku bramborovou. Komunisté tehdy prohlásili, že země východního bloku chtějí poškodit západní imperialisté, a proto tohoto brouka rozšířili. „Místo výuky jsme chodili po poli a hledali mandelinky. Byli jsme pečlivě poučeni o tom, jak vypadá. Nikdo nic nenašel. Místo toho jsme učiteli nosili berušky. Kantor byl úplně dopálen, protože mandelinka vypadá jinak. To pak už i nám dětem bylo jasné, že to, co se oficiálně propaguje, bylo nutné brát s rezervou a dělat si z toho legraci.“ V té době také Pavol Černý poslouchal s rodiči vysílání Rádia Svobodná Evropa. I když bylo vysílání rušeno, jeho otec to uměl udělat tak, aby slyšeli co nejvíc. Jelikož poslouchali rádio směrem z bytu do rušné ulice, nemuseli se tolik bát, že je někdo uslyší. Jiní ale takové štěstí neměli. „Mluvilo se o lidech, kteří číhají pod okny, aby zjistili, kdo poslouchá zakázané vysílání. Někteří z toho měli velké nepříjemnosti,“ vzpomíná.
Po absolvování gymnázia chtěl Pavol Černý studovat dějiny umění. Byl tu však jeden problém – a tím byl vládnoucí režim. „Ředitel mi řekl, že vzhledem k renomé mojí rodiny mohu být rád, že jsem mohl absolvovat maturitu.“ Nakonec se však na něj usmálo štěstí v podobě učitelky, která se na věc dívala střízlivě a upozornila jej, že studovat by mohl. Nikoli však dějiny umění, ale zemědělský obor, který nepodléhá takové ideologické kontrole jako ty, jež se vyučují na filozofických fakultách. Pavol Černý proto nastoupil na zemědělku do Brna. Ačkoli nikdo studenty nenutil, aby vstoupili do KSČ, někteří jeho spolužáci to udělali. „Když jsme chodili do studentských hospod a objevil se tam takový student, hned jsme si dávali znamení, že máme mluvit raději o pavoucích nebo o stěhování špačků.“ Po dokončení studií se na pamětníka konečně usmálo štěstí – místo nástupu do JZD se zúčastnil výběrového řízení na studia dějin umění v Praze. Byl přijat. Ovšem pod jednou podmínkou – bude studovat dálkově a najde si zaměstnání ve svém původním oboru, v zemědělství. Začal tedy pracovat jako ošetřovatel v bratislavské zoo, kde zůstal rok. Později se přestěhoval do Prahy, kde získal ještě během studia místo ve fototéce Ústavu dějin umění Československé akademie věd. Seznámil se tam se Zdeňkem Bonaventurou Boušem,[2] františkánem, předním odborníkem na liturgii a dějiny církve. „Tehdy tam pracovali i nekompetentní lidé. Někteří se pana Bouše chodili ptát, co je to mitra. Jeho si tam drželi, byl to odborník. Dělal se mnou ve fototéce.“
Právě v Praze Pavol Černý zažil vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Když ráno 21. srpna 1968 během pracovní pochůzky šel z Bartolomějské ulice směrem k budově Českého rozhlasu, viděl nepokoje i ty, kteří si z nich odnesli následky. „Tekla tam krev, byli tam i ranění.“ Nejvíce jej však překvapili sami sovětští vojáci. „U toho Českého rozhlasu bylo transportní vojenské auto. Byli v něm naskládaní vojáčci. Zadní strana auta byla otevřená a oni vyděšeně koukali ven. Já jsem jim řekl, že měli jaksi radši zůstat doma. Oni na mě vyděšeně hleděli. Měl jsem v kapse jablíčko a jednomu z nich jsem ho nabízel. On se úplně vyděsil. Potom jsem ho začal jíst sám, aby viděl, že nebylo otrávené.“ O rok později v Praze probíhaly demonstrace proti okupaci. Pavol Černý se do nich také zapojil. Když pomáhal stavět barikády, vyfotil jej při tom reportér z německých novin Die Welt. Nejdříve o snímku nevěděl, po čase ho na něj však upozornil jeho profesor, kunsthistorik Petr Wittlich, který noviny spatřil při svém výjezdu na Západě. Tato věc se neutajila. Fotografii brzy otisklo i Rudé právo. „Na titulní straně byla moje maličkost a byl jsem tam vyfocen jako provokatér.“
Brzy po tomto incidentu se pamětník rozhodl, že z bezpečnostních důvodů emigruje na Západ. Měl skvělou příležitost – s ostatními studenty dějin umění měli dovoleno vyjet na exkurzi do Francie. Z ní se už jednoduše nevrátil. „Nemusel jsem stříhat dráty a dramatickým způsobem přecházet hranice.“ S pomocí přátel ze svého oboru, kteří emigrovali před ním, se dostal do Holandska a usadil se v Amsterdamu. „Kolega Petr Porcal, odborník na italskou renesanci, když mi líčil, za jakých podmínek bych mohl přijet, prezentoval mi to tak, že holandská královna už čeká na můj příchod,“ vzpomíná Pavol Černý s úsměvem. V Amsterdamu pokračoval ve studiu. Jako politický imigrant si mohl po čtyřech letech požádat o přidělení občanství a dodnes je kromě českého občana také poddaným Jeho Veličenstva, holandského krále Viléma Alexandra.
V Amsterdamu byla velká česká emigrantská komunita, která se pravidelně scházela. Pamětník se tam seznámil i se skladatelem a hudebníkem Jaroslavem Hutkou. Dokončil doktorské studium dějin umění s dizertací zaměřenou na francouzskou středověkou knižní malbu a pokoušel se najít si práci v oboru. To se však nepovedlo, a proto přijal nabídku z emigrantských kruhů na místo redaktora v mnichovské redakci Rádia Svobodná Evropa, kam nastoupil v roce 1985. Převzal zemědělské vysílání po Františku Vohryzkovi, který měl přezdívku Strýc Konopa. Později měl na starosti historický kalendář a kulturní redakci. Jelikož neměl hlas vhodný na vysílání, připravoval podklady. „Materiál jsme získávali různě. Z jiných médií i z vlastních reportáží. Navštěvoval jsem například farmy, abych mohl referovat o místním chovu slepic. Vysílali jsme informace běžně dostupné z novin i z první ruky. Já jsem pracoval nejprve pro slovenskou redakci a posléze pro českou. Bylo mezi nimi trochu napětí.“ V Mnichově se Pavol Černý seznámil s básníkem a písničkářem Karlem Krylem. „Ten navštěvoval redakci. Když se tam objevil, byl jako vítr po chodbách. Pozval mě i k sobě na návštěvu. Málokdo ví, že se věnoval malbě. Doma měl mnoho obrazů inspirovaných Oskarem Kokoschkou.“
Pavol Černý se setkal také s agentem Státní bezpečnosti Pavlem Minaříkem, jenž se do redakce infiltroval jako redaktor a později byl obviněn z přípravy pumového atentátu na budovu rádia. Tehdy se o jeho příslušnosti k StB ale ještě nevědělo. „Potkal jsem jej na několika emigrantských srazech. Bylo mi divné, proč se mě vyptává na české krajany. Nechtěl se bavit o normálních věcech, o kterých se lidé baví u piva. Minařík se prý pokoušel o atentát. Také se pak tradovalo, že do solniček někdo dal jed. Zanechal ve Svobodné Evropě trpkou stopu.“ I když v minulosti budovu rádia teroristický útok postihl, když 21. února 1981 na ni zaútočila rumunská tajná služba, pamětník si nevzpomínal, že by je na vrátnici nějak více kontrolovali. A Minařík zřejmě nebyl jediný, kdo se pokoušel o redaktorech v rádiu dozvědět více. „Jednou po službě na zastávce ke mně přistoupil neznámý člověk a mluvil na mě česky. Nabízel mi setkání s tím, že si popovídáme o Svobodné Evropě. Odmítnul jsem. Pak se po převratu ukázalo, že s komunistickými institucemi v Československu spolupracovalo více lidí, než jsme si mysleli. Možná to bylo z donucení a někteří se dali na tuto pochybnou dráhu pod nátlakem,“ vzpomíná Pavol Černý. Ten pracoval v redakci do roku 1995, kdy vysílání zaniklo. Po celou dobu se v rádiu věnoval kunsthistorickému výzkumu, bádal a publikoval odborné statě z dějin umění. Oženil se a s manželkou, také emigrantkou, společně vychovali dva syny.
O pádu železné opony v roce 1989 se Pavol Černý dozvěděl z oficiálních míst. To, že se režim pomalu hroutí, už v rádiu tušili. Měli informace i ze zahraničních médií. S kolegy už od jara toho roku očekávali změny, věděli, že se něco děje. Probíhaly liberální akce ve Vratislavi i v Budapešti. „Ta Praha, to už bylo vyvrcholení.“ Po sametové revoluci se poprvé vydal do Československa na jaře roku 1990. Navštívil zde svoji matku a také Brno, Prahu a Bratislavu. „Divil jsem se, jak moc to tady zpustlo. I reprezentativní místa. Třeba na vyhlášené hotelové kavárně Carlton v Bratislavě opadávala omítka.“ Pavol Černý se do Česka přestěhoval v roce 1995, kdy jej jeho bývalý spolužák z dějin umění, v té době už profesor Ivo Hlobil, požádal, aby se připojil jako vyučující k nově vzniklé katedře dějin umění na Univerzitě Palackého v Olomouci.[3] Pamětník přijal. Dále přednášel na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a Ostravské Univerzitě. V roce 2024, v době natáčení, bydlel v Olomouci a stále vyučoval na univerzitách. Jeho odborný záběr se zaměřuje na umění raného středověku a středověkou knižní malbu.
[1] O protikomunistických nepokojích v Čadce více například na webu města: https://www.mestocadca.sk/novinky/2023/kysuce-a-perzekucie-odborny-historicky-seminar.html
[2] K osobě Zdeňka Bonaventury Bouše například zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk_Bonaventura_Bou%C5%A1e
[3] Osobní reflexi na vznik katedry dějin umění na Univerzitě Palackého v Olomouci z pohledu Pavla Černého je možné si přečíst zde: Pavol Černý, Formování nové katedry dějin umění, in: Ondřej Jakubec (ed.), Opakované začátky, Olomouc 2023, s. 284–303.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Andrea Mrkusová)