Otakar Černý

„Potom jsem se seznámil s báječným člověkem, režisérem Pospíšilem, kterej mě angažoval jako asistenta režie při mistrovství světa v hokeji v Praze 1972, a to byl úžasnej zážitek. Dneska je běžný, že vidíte v grafice všechny možný údaje, jména a podobně a podobně, ale do toho roku 1972 to bylo tak, že se tyhle údaje psaly na křídu, na čtvrtky a dávalo se to do kamery. Takže to nebylo jako dneska. Tehdy přijel ze Slovenska nějaký pan Světlík, Slováci koupili – tomu se říkalo širon, to bylo první titulkovací zařízení širon. Přišel s tím čtyři dny před zahájením a řekl: ‚Pánové, já vám to tady nechám, to se stejně nenaučíte takhle za pár dní, ale kdyby náhodou...‘ Já jsem to čtyři dny studoval, po čtyřech dnech jsem se to naučil a poprvé jsme to používali. Já jsem byl průkopníkem téhle technologie ve vysílání a tím jsem získal docela dobrej kredit v tý televizi.“

„Oni to někde vyštrachali, že jsem nebyl v KSČ, a já jsem tehdá, to je taková zajímavá historka ze života, já jsem oslovil svého poslance, a to byl Milouš Jakeš. Milouš Jakeš byl poslanec za Kladno. Zavolal jsem mu z telefonní budky a řekl jsem: ‚Soudruhu poslanče, já jsem váš volič, jsem v těžké životní situaci a potřeboval bych s váma hovořit, co dál.‘ On mě poslal do kanceláře, řekl: ‚Soudruhu teď nemůžu, za půl hodiny.‘ Tak jsem přišel za půl hodiny, já to vidím jako dneska, měl kancelář, dvanáct metrů dlouhej stůl, aby se tam všichni papaláši vešli, tenkrát bylo ÚV KSČ, měl ruku v sádře... Já jsem tam vešel, tak mu to vyprávím, co se mi stalo, že táta byl komunista od roku 1928 nebo kolik... Tak to ho naštvalo – že jsem zrádce. ‚Tak to jste tatínka zradil.‘ Já říkám: ‚No, nezradil, on taky táta v tom osmašedesátým roce z KSČ vystoupil...‘ A on říká: ‚Heleďte, ta Davidová, která vás nevzala, ona má pravdu, ale chová se jako slon v porceláně, já to zjistím.‘ Za dva dny mně zavolal znova a řekl: ‚Dobře, můžete dál pracovat jako externista.‘“