Mečislav Černý

„Hodně jsem četl indiánky – Karla Maye. Přečetl jsem všechny indiánky, které od něj byly napsány. Jako kluk jsem se vyžíval v hraní na indiány. Naučil jsem se po vzoru Vinnetoua a Old Shatterhanda plazit, a hlavně se maskovat – nějaká pera, větvičky kolem sebe, což hlavně nebylo v křoví vidět. Také dělat přískoky a tak. To jsem se naučil a to jsem začal učit toho svého Belgičana. Pilně to se mnou studoval, ty přískoky, a to se nám na přelomu roků 1944 a 1945, když už někde byly boje, vyplatilo. Boje byly naštěstí na jihu – a my jsme potřebovali na západ. Měli jsme i trochu štěstí. Pomocí těchto naučených fíglů, těchto indiánských znalostí (namaskovali jsme se, namazali jsme se blátem v obličeji, nasoukali jsme na sebe větvičky, začali jsme se plazit) se nám podařilo jít stranou a dostali jsme se mimo dosah ozbrojených sil.“

„Baťa, jako každý jiný podnik v republice, byl povinen dát k dispozici úřadům práce pracovníky pro totální nasazení do Německa. A v /lednu/, pětadvacátého, 1943, jsem dostal vyrozumění, že 27. ledna musím nastoupit v Drážďanech u nějaké firmy. Nakonec jsem se tam musel dostavit, protože jinak pro každého, kdo nepřišel, si došel policajt apod. Nemohl jsem se tomu nijak vyhnout. Jeli jsme tenkrát přes Prahu, to si pamatuju. Přes Masarykovo nádraží.“

„Bylo nás tam dvacet baťováků, co tam se mnou přijelo. Protože jsem byl jediný, co se uměl domluvit německy, tak mě podnik zařadil jako prostředníka mezi skupinu Čechů a mezi vedení podniku. Ale protože jsem se domluvil i francouzsky a rusky (uměl jsem slušně) a byli tam ruští a francouzští zajatci… S ruskými bylo absolutně zakázáno se stýkat. Jenomže tam pro ně překládal nějaký takový invalida, který se vrátil z Ruska, z bitvy, raněný a nemohl už bojovat, tak ten, co mohl, to překládal. Ale protože jeho znalosti nebyly příliš velké, tak mě vždycky taky k tomu zavolali. Tak jsem překládal těm Rusům. Vždycky to, co jim chtějí sdělit jejich vedoucí – jak mají dělat, co mají dělat, atd.“

„Dostal jsem se později do takové nepříjemné situace. Občas jsem se tam dostal k těm Rusům, tak naši zase – protože věděli, jak na tom Rusové jsou – mi dávali chleba a nějaké jídlo, abych ho dodával Rusům. Tak jsem to vždycky takto udělal. Jenomže tam to někdo holt shodil, nějaký Sudeťák, a já jsem se dostal do maléru. Zavolal si mě ředitel podniku, majitel Kurt Knorre, a říkal mi, že to není možné, že vím o tom, že se k nim nesmí chodit a že když tam jdu, tak jedině v doprovodu zástupců podniku. Když tam jdu sám, že je to vlastně trestné a že by mě nemohl chránit. Tak mi nějak mezi řečí naznačil, že to byli Sudeťáci, kteří mě práskli. Tak jsem si pak dával opravdu velký pozor.“