„Dostal jsem se později do takové nepříjemné situace. Občas jsem se tam dostal k těm Rusům, tak naši zase – protože věděli, jak na tom Rusové jsou – mi dávali chleba a nějaké jídlo, abych ho dodával Rusům. Tak jsem to vždycky takto udělal. Jenomže tam to někdo holt shodil, nějaký Sudeťák, a já jsem se dostal do maléru. Zavolal si mě ředitel podniku, majitel Kurt Knorre, a říkal mi, že to není možné, že vím o tom, že se k nim nesmí chodit a že když tam jdu, tak jedině v doprovodu zástupců podniku. Když tam jdu sám, že je to vlastně trestné a že by mě nemohl chránit. Tak mi nějak mezi řečí naznačil, že to byli Sudeťáci, kteří mě práskli. Tak jsem si pak dával opravdu velký pozor.“
„Tam byl jeden můj kamarád, o něco starší. Ten se tam dostal. Musel, nevím, to si nepamatuju, složit kauci – zkrátka musel dát nějaké záruky. Bylo tam obtížné se dostat. Baťa tam tenkrát stavěl železnici a dostat se tam, protože zájem lidí byl obrovský a on si mohl vybírat, bylo těžké. Každý musel firmu nějakým způsobem přesvědčit, že něco umí, něco snese apod. On se tam tedy dostal. Já když jsem to viděl, tak jsem se taky snažil. Jenže oni mě pořád nebrali, až někdy v roce 1941, v únoru, mě tam vzali. Už jsem nešel na stavbu železnice, ale do Baťova – neboli Otrokovic. Baťov, protože to vystavěl na bažinách Baťa a udělal z toho městečko. Říkali tomu Blaťák nebo Bahňák.“
„Hodně jsem četl indiánky – Karla Maye. Přečetl jsem všechny indiánky, které od něj byly napsány. Jako kluk jsem se vyžíval v hraní na indiány. Naučil jsem se po vzoru Vinnetoua a Old Shatterhanda plazit, a hlavně se maskovat – nějaká pera, větvičky kolem sebe, což hlavně nebylo v křoví vidět. Také dělat přískoky a tak. To jsem se naučil a to jsem začal učit toho svého Belgičana. Pilně to se mnou studoval, ty přískoky, a to se nám na přelomu roků 1944 a 1945, když už někde byly boje, vyplatilo. Boje byly naštěstí na jihu – a my jsme potřebovali na západ. Měli jsme i trochu štěstí. Pomocí těchto naučených fíglů, těchto indiánských znalostí (namaskovali jsme se, namazali jsme se blátem v obličeji, nasoukali jsme na sebe větvičky, začali jsme se plazit) se nám podařilo jít stranou a dostali jsme se mimo dosah ozbrojených sil.“
„Baťa, jako každý jiný podnik v republice, byl povinen dát k dispozici úřadům práce pracovníky pro totální nasazení do Německa. A v /lednu/, pětadvacátého, 1943, jsem dostal vyrozumění, že 27. ledna musím nastoupit v Drážďanech u nějaké firmy. Nakonec jsem se tam musel dostavit, protože jinak pro každého, kdo nepřišel, si došel policajt apod. Nemohl jsem se tomu nijak vyhnout. Jeli jsme tenkrát přes Prahu, to si pamatuju. Přes Masarykovo nádraží.“
„Bylo nás tam dvacet baťováků, co tam se mnou přijelo. Protože jsem byl jediný, co se uměl domluvit německy, tak mě podnik zařadil jako prostředníka mezi skupinu Čechů a mezi vedení podniku. Ale protože jsem se domluvil i francouzsky a rusky (uměl jsem slušně) a byli tam ruští a francouzští zajatci… S ruskými bylo absolutně zakázáno se stýkat. Jenomže tam pro ně překládal nějaký takový invalida, který se vrátil z Ruska, z bitvy, raněný a nemohl už bojovat, tak ten, co mohl, to překládal. Ale protože jeho znalosti nebyly příliš velké, tak mě vždycky taky k tomu zavolali. Tak jsem překládal těm Rusům. Vždycky to, co jim chtějí sdělit jejich vedoucí – jak mají dělat, co mají dělat, atd.“
Mečislav Černý, major v. v., se narodil roku 1919 v české rodině žijící v polské Varšavě. Koncem třicátých let se však celá rodina kvůli zhoršující se hospodářské situaci vrátila zpět do Československa - do Dubňan u Hodonína. Pan Černý zde absolvoval měšťanskou školu a na reálce v Hodoníně roku 1938 odmaturoval. Do roku 1941 hledal zaměstnání, až se mu podařilo získat jej v Baťových závodech v Otrokovicích. U stejného zaměstnavatele pracoval dále ve Zlíně až do začátku roku 1943, kdy byl totálně nasazen v německých Drážďanech v továrně na součástky do leteckých zbraní. Díky svým vynikajícím jazykovým znalostem zde působil v roli tlumočníka a z této pozice se snažil pomáhat nejdiskriminovanějším vězňům - zejména ze Sovětského svazu. Následovalo vyslýchání gestapem a přeřazení do továrny ve Zwickau. Ani zde však Mečislav Černý nepobyl dlouho - byl totiž přeřazen k práci na západní frontě, kde měl kopat zákopy na podporu připravované německé ofenzivy. Podařilo se mu však společně s belgickým spolupracovníkem utéct a přihlásit se u amerických jednotek. Posléze se s polskými vojenskými dobrovolníky dostal do Paříže a odtud do Velké Británie, kde absolvoval vojenský výcvik a sloužil u Royal Air Force. Následně se vrátil do ČSR, kde roku 1946 demobilizoval. Zapsal se na studia práv, ale ta mu byla poúnorovým režimem znemožněna. Pracoval nejdříve jako pracovník pojišťovny, posléze byl nucen přejít do dělnických profesí (Tatra Smíchov). Penzionován od roku 1981.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
