Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Eva Černíková (* 1950)

• narozena 18. listopadu 1950 v Praze

• vyrůstala na statku Černých (K Horkám č.54/46) v Hostivaři

• bratr prababičky byl Antonín Švehla, prvorepublikový politik a předseda agrární strany

• otec Václav Černý byl potomek hostivařských velkostatkářů (narozen 1923), matka Jiřina Svobodová, dcera truhláře z Hostivaře

• během 50. let oba statky a polnosti zabaveny státem – přeměna ve Státní statky Praha

• rodina sledována StB, strýc Antonín Švehla mladší odsouzen ve vykonstruovaném procesu s potomky velkostatkářů na 11 let do vězení

• v roce 1968 rodina odmítla emigraci - možnost zůstat v Rakousku

• 1971 přijata na Pedagogickou fakultu UK (obor ruština - angličtina)

• v 70. letech se provdala za překladatele Zbyňka Černíka, bratrance Sváti Karáska

• v roce 1989 se aktivně zapojila do protestů během sametové revoluce

• od 90. let se pokouší o restituci rodového statku v Hostivaři

Možná by bylo lepší, kdyby neviděli, jak jejich statky umírají, říká Eva Černíková, potomkyně staré selské rodiny Švehlů z Hostivaře, rodiny, ze které vzešel někdejší prvorepublikový politik, předseda tří československých vlád a předseda agrární strany Antonín Švehla, prapravnučka hostivařských starostů Prokeše a Černého. V padesátých letech jako dítě prožila přeměnu rodinných dvorů ve Státní statek Praha, z někdejších polí se postupně stávalo sídliště, louky zaplavila Hostivařská přehrada. Z majitelů statků se stali podřadní dělníci, někteří skončili kvůli svým majetkům ve vězení.

Pražského povstání se tatínek účastnil na koni

Při kličkování mezi paneláky v dnešní částí Prahy Zahradní město a Hostivař si jen stěží dokážeme představit, že kdysi vesnice ležící na severním svahu údolí Botiče a jedna z nejstarších vesnic v Praze vůbec ještě v padesátých letech mohla připomínat malebné ladovské obrázky: „Já si ještě pamatuji, že tam, kde je dnes Zahradní Město, jsme měli polnosti a do míst, kde stojí dnes Hostivařská přehrada, jsme jezdívali na vyjížďky na koni,” vzpomíná na místa svého dětství potomkyně statkářského rodu Švehlů z Hostivaře, Eva Černíková. 

Statek Černých v ulici K Horkám č.54/46, kde Eva vyrůstala, vznikl už ke konci 14. století. Přes několikery požáry a poboření v době třicetileté války si od 19. století uchoval podobu, kterou má dosud – na začátku dva dvory, obytný dům a hospodářská stavení. [1] Eva se narodila 18. listopadu 1950 Jiřině Svobodové a Václavu Černému (1923). „Otec vystudoval zemědělskou školu v Táboře, maminka byla dcerou hostivařského truhláře. Rodiče tatínkovi ve svatbě bránili, měli pro něj vybranou bohatou nevěstu. Nepodařilo se jim to, rodiče se vzali a já se narodila sedm měsíců po svatbě, v roce 1952 přišla na svět ještě moje sestra,“ doplňuje Eva. 

Otec se aktivně zúčastnil pražského povstání v roce 1945, tehdy mu bylo 22 let: „Jel do Prahy na koni, nastoupil k pluku Na Mičánkách. Jel s ním z Hostivaře i jeho kamarád Míla Dušek, ten květen 1945 nepřežil. Tatínek vyprávěl, že když jeli přes dnešní Jižní Město, střelili ho Němci do břicha, vezli ho pak na trakaři domů do Hostivaře, je tam pohřbený.”

Kapitalismus nebyl spravedlivý ke všem, ale tohle bylo taky špatně

Dětství na statku, které zažíval Evin otec, se jen stěží podobá tomu, které prožila ona. Přišel rok 1948 a s ním dramatické změny politické, ekonomické i společenské: „Kulaci jsou nejbrutálnější, nejneomalenější a nejzvlčilejší vykořisťovatelé, kteří nejednou v dějinách národů nastolili znovu moc statkářů a kapitalistů,”[2] hřímal v jednom z nechvalně známých procesů s velkostatkáři z Loděnice soudce Vojtěch Rudý.  Hospodářská provinění byla na počátku padesátých let povyšována na úroveň záměrných kriminálních a protistátních politických činů.

„A my jsme spadali do rodiny kulaků,“ dodává Eva. „Soudružka Vojáčková mě v první třídě před všemi označila za dceru kulaka, který vykořisťuje chudý lid. Všichni jí věřili a vysmívali se mi, musela jsem sedět před katedrou a dělala jsem učitelce služku, nesměly jsme se sestrou vystupovat na koncertech. Byla jsem svědomitá žákyně, ale do školy jsem chodila se strachem.” 

Tomu, co slyšela ve škole z úst pedagogů masírovaných propagandou, zprvu uvěřila i ona sama, jak vzpomíná: „Rok jsem tehdy dědu nezdravila, bylo to pro mě ale těžké pochopit, že dědeček, co vypráví pohádky, je zločinec. Hodně jsme si o tom s otcem povídali – kapitalismus byl nespravedlivý k hodně lidem, ale tohle bylo taky špatně. Když člověk dostane svůj rozum, tak na to všechno přijde. Začala jsem pak zas dědu zase zdravit.”

Hlavní fáze vyvlastňování zemědělské výroby a jejího spojování do stranou ovládaných družstevních a státních podniků probíhala v letech 1948–1960. „Problémy se státem nám začaly záhy, říkal tatínek, to už byl s dědečkem spolumajitel statku, snažili se zuby nehty, ale postupně jim zabavili stroje a znárodnili dobytek a už to nešlo. Odejít jsme nemuseli, táta nás před stěhováním někam do pohraničí zachránil tím, že se stal řadovým zaměstnancem. Nechali ho dělat ale ty nejhorší práce – jezdil s močůvkou, v noci oral, když jsem šla ráno do školy, tak se teprve vracel z polí domů,“ vypráví Eva Černíková.

„Museli jsme se z přízemí přestěhovat do prvního patra,” pokračuje ve vyprávění Eva, „tam umístili rodinu z Podkarpatské Rusi, jmenovali se také Černí. Asi to nebyla náhoda – chtěli vyvolat dojem, že jsou to naši příbuzní. Oni ale nebyli zvyklí takhle bydlet – topili parketami, bydleli tam se slepicemi, mně to nevadilo, ale babička s dědečkem museli hodně trpět při pohledu, co s jejich domem provádí.” 

Likvidace stavení však nebyla tím nejhorším, jak dodává: „Hlídali nás a donášeli na nás, spolupracovali s StB. Věděli jsme to, z toho důvodu za námi nikdo nemohl jezdit, omezili jsme korespondenci. Tatínkův bratranec a sestřenice utekli do zahraničí. Vzpomínám si, že pro maminku a otce si někdy StB i přijela a vzali je na výslechy do Bartolomějské.”

Strýce zavřeli jen proto, že byl syn Antonína Švehly

Vedle statku Černých, K Horkám čp. 45, stojí Švehlův statek, kde žil a zemřel jeden z tzv. „pěti mužů”, kteří stáli v roce 1918 u zrodu Československé republiky. Jeho sestra Helena, prababička Evy Černíkové, se vdala na vedlejší statek Černých, kde vyrůstala Eva. „Tatínek si na strýce Antonína Švehlu dobře pamatoval. Politika ho prý zaměstnávala natolik, že o statek se spíš starala jeho žena Bohumila, ale trávil zde pořád víkendy, na koni za ním zajížděl prezident Masaryk. Tatínek vyprávěl, že když přijel Masaryk, dostal na starost jeho koně Hektora.”

Sousední dvory nebyly propojeny jen příbuzenskými vztahy, ale i společným osudem po roce 1948 – Švehlův statek se stal částí Státního statku Praha, hůře na tom byl jeho majitel. Předseda vlády Antonín Švehla zemřel v poklidu na svém statku v roce 1933, rodinný majetek se však jeho synovi stal v nových politických a ekonomických poměrech po roce 1948 těžkým břemenem: „Antonín Švehla mladší strávil 11 let v kriminálech, jeho sestra Helena včas emigrovala. Se strýcem vedli vykonstruovaný proces, nebyl sám, odsouzeno bylo asi deset nebo patnáct lidí - synů kulaků - v Michli, Říčanech, Hostivaři. Oni ho prostě zavřeli jen kvůli tomu, že byl Švehlův syn, nic neudělal,” dodává Eva Černíková. 

„Můj tatínek pak vozil celou rodinu Švehlů do kriminálu za strýcem,” pokračuje ve vyprávění, „vybavuji si velkou bránu, bouchání těžkých vězeňských dveří, obrazy strejdy v pruhovaných šatech, byl to strašně vyhublý a nešťastný člověk… Vězňům dovolili, aby jim dítě dalo nějaký dárek, tak jsem strejdovi podávala balíčky. Nikdy nezapomenu na jeho smutné oči, byl to člověk, který trpěl jen kvůli svému otci. Rok na to, co ho pustili, to byl rok 1962 nebo 1963, zemřel.”

Stejně jako sestra, ze strachu, že by je stihl podobný osud jako otce, emigrovaly i jeho děti. Eva vypráví: „Pamatuji si, že nám dělali s mým dědou vždycky na 5. prosince Mikuláše. Tonda utekl, když mu bylo osmnáct nebo devatenáct, přes bývalou Jugoslávii, Aninka taky utekla. Největší utrpení to ale bylo pro jejich babičku Bohumilu Švehlovou – vystěhovali ji ze statku do vedlejší budovy, do mlýna. Syn zavřený, dcera a vnoučata za hranicemi, byla to moc smutná paní.” Rodina Černých nikdy neemigrovala, ač se jim v roce 1968 otevřela možnost zůstat za hranicemi, v Rakousku: „Rodiče byli příliš svými kořeny spjati s půdou, s naší zemí, tehdy jsme se vrátili zase zpět.”   

Ruština je ruština a je to krásný jazyk a politika Sovětského svazu je politika Sovětského svazu

To, co Eva Černíková jako dítě prožívala, otázky, které ji už jako dospívající napadaly, ji směřovaly později i při výběru oboru studia: „Byla jsem více humanitně zaměřená – šla mi literatura a jazyky, hlavně jsem chtěla přijít na to, v čem spočívá kapitalismus, v čem socialismus, chtěla jsem dělat politologii. To ale nevyšlo.” Gymnázium dokončila v roce 1969, na vysokou školu – i kvůli svému původu – se dostala až na potřetí, v roce 1971: „Kamarádova teta, co tam učila, řekla, že mi pomůže se tam dostat, když si k angličtině vezmu ruštinu. Přistoupila jsem na to. Tak jsem v tuhé normalizaci studovala ruštinu, táta se mohl zbláznit a já mu řekla – no a co, ruština je ruština a je to krásný jazyk a politika Sovětského svazu je politika Sovětského svazu. Tečka.“

Tlak a represe, které dusily její rodiče a příbuzné z Hostivaře a které i ona sama jako dítě prožívala, nebyly v pozdějších letech jejího života již tak intenzivní. A to i přes to, že ona i její pozdější manžel, překladatel Zbyněk Černík, bratranec Sváti Karáska, nepatřili mezi vzor tehdejší normalizované společnosti: „Kupodivu jsme neměli ani kvůli Karáskovi problém s policií, muž překládal z angličtiny a švédštiny, jezdilo k nám spoustu kamarádů z Anglie a Švédska, dokonce muž odjel i do Ameriky, já do Skandinávie, ale naše dvě dcery narozené v roce 1977 a 1978 si stát nechával vždy jako rukojmí – byly zárukou, že se vrátíme. Nechodili jsme k volbám a ty se konaly vždy ve škole v Michli, kde jsem později učila. Tak jsem chodila furt na kobereček k paní ředitelce a zástupkyni. Já se ale nebála, připadalo mi to legrační – zažila jsem v dětství horší věci, věděla jsem, že mě nikdo kvůli tomu nemůže zavřít, trochu jsem se jen bála, že to odnesou naše děti. Chartu 77 ani 2000 slov jsme ale nepodepsali, neměli jsme rádi organizované věci,” dodává Eva Černíková.

Najednou jsem v sobě našla bojovnost a strašně jsem chtěla, aby se to změnilo

Rok 1989 znamenal mezník v životě nejen potomkyně „kulaků” z Hostivaře Evy Černíkové.  „Najednou jsem v sobě našla bojovnost a strašně jsem chtěla, aby se to změnilo. Přezdívali mně na škole na Praze 4 ‚druhý Havel‘, organizovala jsem schůze, sháněla podpisy, že nesouhlasíme s režimem a chceme svobodu. Úsměvné bylo, že u většiny svých kolegů pedagogů jsem nepochodila – hlavně to podepsaly kuchařky,” vypráví. 

A pochopitelně – otevřela se postupně i možnost získat zpět rodný majetek Černých: „Mně se strašně chtělo zpět, milovala jsem to tam,“ vypráví Eva. Pokusila se tedy získat statek zpět do soukromých rukou. Přes právní komplikace narážela i na fakt, že kontinuita letitých hospodářů byla přerušená, prarodiče hospodáři zemřeli před rokem 1989. „Restituce se táhnou, dodnes to ještě není vyřešeno,” říká v květnu 2024 při rozhovoru pro Paměť národa Eva Černíková.

„Přese vše, čím bylo moje dětství poznamenané, si pamatuji na velmi pozitivní přístup celé rodiny – nikdo nedával znát, že trpíme. Ale někdy jsem si říkala, že by pro ně bylo lepší, kdyby neviděli, jak jejich statky umírají,” doplňuje Eva Černíková.

[1] https://www.prahaneznama.cz/praha-10/hostivar/stara-hostivar-historie-a-statky/; https://www.pamatkovykatalog.cz/venkovska-usedlost-15368146
[2] https://radiozurnal.rozhlas.cz/politicke-procesy-z-50-let-7700472/4