"Já jsem tam tedy jela [do Volgogradu], říkala jsem si, že se podívám, jak to tam vypadá. Táta mě nechtěl pustit, ale pak říkal – no tak dobře, tak jeď a pak si popovídáme. A bylo to strašné: Bydleli jsme na staré koleji s "tarakány" - se šváby, padali nám ze stěny na postel. Když jsme si dělali čaj a hrábli do krabičky, tak tam byl šváb. Museli jsme si sami vařit, ale nic jsme nemohli v obchodech sehnat, živořili jsme. Studenti na pokojích ráno začínali zpěvem internacionály a zapíjelo se to sklenicí vodky, chodili do školy přiopilí a ještě, jak tam bylo minus 40 stupňů, po cestě všichni padali, protože ze silnice bylo kluziště… Šílenosti. Ráno tam jezdila černá auta a sbírala ty, co se v noci ožrali a umrzli. Někteří to nevydrželi a vrátili se zpět. My, co jsme zůstali, jsme se shodli, až takhle strašně jsme si to nepředstavovali, a to bylo první, co jsem řekla tátovi."
„My jsme měli starou oktávku, táta naložil věci a jeli jsme do Jugoslávie. Když jsme se vraceli, tak už jsme se dozvídali (nebyly mobily, ale od lidí, co přijížděli, občas jsme zavolali z pevné linky domů), že už je konec, že přijeli Rusové. Naši tam chtěli zůstat, byli jsme v táboře, co nám tam Jugoslávci připravili, nechali nás bydlet v kempech zadarmo. Za to, že nás tam nechali tři neděle navíc, jsme my, mládež, pomáhali při stavbě dálnice. Vůbec jsme nevěděli, co se u nás děje, kolovaly třeba fámy, že na hranicích oddělují muže a ženy. Naši řekli, že pojedeme do Rakouska a už se zpátky do Čech vracet nebudeme. Ale my se sestrou jsme nechtěly s tím, že máme v Čechách kamarády a prarodiče. Tak jsme nakonec nezůstali a jeli jsme domů. Když jsme se vraceli přes hranice, tak už jsme potkávali ruské tanky a bylo to takové šílené.“
Eva Černíková (1950) pochází z rodu Černých a Švehlů z Hostivaře, jejím prastrýcem byl Antonín Švehla – předseda vlády a agrární strany v době první republiky. Narodila se 18. listopadu 1950, otec Václav Černý byl potomek hostivařských velkostatkářů (narozen 1923), matka Jiřina Svobodová byla dcerou truhláře z Hostivaře. Eva vyrůstala na statku Černých v ulici K Horkám č.54/46, který sousedil se statkem premiéra Antonína Švehly. Během 50. let byly oba statky zabaveny a staly se součástí Státního statku Praha, otec se stal řadovým zaměstnancem, strýc Antonín Švehla mladší byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu s kulaky k jedenácti letům vězení. Rodina Evy Černíkové byla sledována Státní bezpečností, po invazi vojsk Varšavské smlouvy mohli zůstat v Rakousku, ale vrátili se zpět. Eva Černíková měla kvůli svému původu problémy ve škole, byla ponižována učitelkou i spolužáky. Přese vše později úspěšně ukončila gymnázium (1969) a pod podmínkou, že k angličtině přibere i ruštinu, byla v roce 1971 přijata na Pedagogickou fakultu UK. V sedmdesátých letech se provdala za překladatele Zbyňka Černíka, bratrance písničkáře a disidenta Sváti Karáska. Zapojila se do protestů během sametové revoluce, od devadesátých let se pokouší získat v restituci zpět rodný statek v Hostivaři. Tam v roce 2024 – v době natáčení rozhovoru pro Paměť národa – bydlela a hospodařila.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
