Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Mgr. Jiří Černický (* 1966)

• narodil se 1. srpna 1966 v Ústí nad Labem

• v letech 1982 až 1986 studoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci

• nastoupil na Vysokou školu pedagogickou v Ústí nad Labem, obor výtvarná výchova, ruský jazyk

• jako výtvarník se zapojil do dění sametové revoluce v Ústí nad Labem

• v roce 1990 přešel na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze

• v letech 1993 až 1997 vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze

• v roce 1998 obdržel Cenu Jindřicha Chalupeckého

• od roku 2015 je docentem na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem

• v roce 2019 žil v Praze

Dělnickým a komunistickým Ústím nad Labem se sametová revoluce prokousávala k úspěchu mimořádně ztuha. Díky studentovi výtvarné výchovy Jiřímu Černickému a jeho spolužákům z Vysoké školy pedagogické však byla hodně umělecky naladěná.

„Inspirovali jsme se Okny Rosta, tedy vlastně ruskou říjnovou revolucí,“ řekl Jiří Černický. „Okna Rosta vymysleli Trockij s Majakovským a jejich ruskou revoluční avantgardu jsem měl rád. Revoluční umělci pomalovali také vlaky a jezdili s nimi po Rusku. V ruské revoluční avantgardě byl velký étos. Říkal jsem si: Ty bláho, to by mohlo zfanfrnět i lidi v Ústí.“

Okna Rosta spustili ruští bolševici po revoluci 1917, aby dostali mezi lidi své ideje. Řada lidí ve městech a většina obyvatel na venkově totiž neuměla číst a Okna Rosta stála na obřích výtvarných plakátech, na výstavách či na divadle. Bolševici tak jednoduše a účinně oslovovali hlavně prosté mužiky i dělníky v největších městech.

Malovali hesla na plachty stržené z domů na odstřel

„My jsme po 17. listopadu 1989 odpárali bílou plachtu z domu připraveného k demolici a v tělocvičně na vysoké škole jsme na ni napsali – Svobodné volby,“ prozradil Jiří Černický. „Měli jsme mezi sebou i studenty tělocviku, horolezce. V noci vylezli na Mariánskou skálu v centru Ústí a obrovskou plachtu tam pověsili. Ráno se lidi probudili a uviděli na skále nápis – Svobodné volby.“

Cesta Jiřího Černického mezi hlavní postavy sametové revoluce na rudém severu začala 1. srpna 1966. Tehdy se narodil v Ústí nad Labem, ve městě, které jedním dechem označuje za hnus a současně za místo obklopené úchvatnou přírodou. Například kaňonem Labe, Českosaským Švýcarskem, stolovou horou Sněžník či Krušnými horami.

„Žili jsme ve Všebořicích, což je periferie Ústí nad Labem,“ prohlásil Jiří Černický. Jeho rodiče měli ještě mladšího syna a mladší dceru. „Exhalace z chemiček a z hnědouhelných dolů šly během mého dětství přímo do města. Kvůli smogové situaci nás často vozili do Krkonoš. Jako malí jsme měli všichni alergie.“

Skládka plná jedů jako nejzajímavější místo na světě

Coby dítě však Jiří Černický hrůzy kolem sebe takřka nevnímal. „Ve Všebořicích za kopcem Střižák byla největší skládka na světě,“ upozornil. „Připadla mi jako to nejzajímavější místo na světě. Chodili jsme si tam třeba pro kobercové pásky na hokejky. Vozily se tam výrobky z Chemofarmy, ze Setuzy. Nejhorší sra..y, nejhorší odpady se vylévaly do jezírek na povrchu skládky. Ta byla červená, zelená... Na skládce končilo i nehašené vápno. Když jste se někam propadli v holínce, žíraviny vám ji sežraly. Pamatuji si, že mi nehašené vápno zničilo zimní boty sněhule.“

Podle Jiřího Černického se na všebořické skládce povaloval také odpad z velké severočeské nemocnice. „Ležely tam vyoperované lidské orgány nebo injekční stříkačky plné krve. Nosil jsem je domů a vymýval je v umyvadle. Ale viděla je u mě máma, dentistka, zubní technička, a napráskala mi.“

Na základní škole si našel Jiří Černický vztah k malování díky komiksům. Obkresloval je a prodával spolužákům za pět korun. Uměl udělat i trička s komiksovými hrdiny, za něž si účtoval padesát korun. Po základní škole nastoupil na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci nad Nisou. Až na výjimky na ni ale nevzpomíná rád.

„Většina učitelů byli ignoranti a taky komunisti. Škola byla víc o řemesle než o umění,“ vzpomínal Jiří Černický na roky 1982 až 1986 strávené v Jablonci nad Nisou. „Hnali mě tam ke kreslení zátiší. Ve třídě jsem se o umění zajímal jako jediný, považovali mě za exota. Naštěstí tam učila i legenda, paní Hlubučková, špičková šperkařka. V Ústí na Vysoké škole pedagogické znala Jaroslava Prášila a poradila mi, ať jdu k němu dělat výtvarku.“

Na jevišti tekla krev z kohouta

Na Vysoké škole pedagogické v Ústí nad Labem studoval Jiří Černický od roku 1987 výtvarnou výchovu a ruštinu. Dostal tam prostor, aby se mohl umělecky projevit. „U Jardy Prášila jsem začal dělat volné věci a chlastali jsme spolu pivo v ateliéru,“ konstatoval Jiří Černický. „Učil mě i Jiří Bartůněk, vynikající umělec a pedagog. Otevřel nám okno ke vzdělání. S Jardou Prášilem vychovali současnou ústeckou výtvarnou školu.“

Na vysoké škole založili studenti výtvarného umění memoriál věnovaný výtvarníkovi Proškovi. „Šlo o učitele našich učitelů,“ poznamenal Jiří Černický. „Dělal abstrahovaný lyrismus. Stal se legendou. Nemohl v noci spát, a tak četl. Bydlel snad v Litoměřicích v domě plném knih.“

Proškův memoriál nepatřil jenom výtvarnému umění. Šlo o umělecký festival, kde se hrálo i divadlo a recitovaly se básně. Vznikaly neobvyklé performance. „Divadlo jsme dělali jako judo. Chodili mezi nás i herci z Činoherního klubu,“ řekl Jiří Černický. „Zkoušeli jsme věci, co by dneska už nešly. Jeden kluk třeba vzal na jeviště kohouta, usekl mu hlavu a krvácející tělo hodil do jeviště mezi lidi. Já jsem se v panelákovém bytě namazal vazelínou a stříkal minimaxem z okna. Čtyři holky zkolabovaly, omdlely.“

V Moskvě poznal chudobu, ale i Bergmana

Ještě před sametovou revolucí odjel Jiří Černický a jeho spolužáci na tříměsíční studijní pobyt do Sovětského svazu. Zažil tam chudobu, prohibici, nepředstavitelný nedostatek zboží v obchodech, ale i perestrojku. Díky ní se Sovětský svaz otevíral svobodnému světu mnohem víc než totalitní Československo.

„Potkal jsem se se slavným švédským režisérem Ingmarem Bergmanem. Byl to takový nerudný dědek, arogantní magor, a pořád Rusáky buzeroval, aby mu donesli popelník. Ale nakonec jsme s ním šli do hospody. Byli jsme pro něj exoti z východního bloku, který se rozpadal,“ podotkl Jiří Černický. „Mluvili jsme s ruským básníkem Jevtušenkem, poplácávali jsme se s Güntherem Ueckerem. Jeho výstava mi udělala díru do hlavy. Poznal jsem tam i Roberta Wilsona, mága moderního divadla.“

V roce 1989 připadalo Jiřímu Černickému Ústí nad Labem jako město s hluboce zakořeněnými komunistickými pořádky, kde se nic nepohnulo ani během Palachova týdne, během nějž pražským Václavským náměstím otřásaly demonstrace proti totalitě. „Měl jsem v Ústí kamaráda z disentu a z undergroundu Luďka Marxe. V Ústí nikoho materiály Charty 77 nezajímaly a Luďkem lidé z okolí pohrdali,“ tvrdil Jiří Černický. „On je považoval za nuly, za chudáky, kteří žijí jen ze dne na den.“

Z fabriky hnali studenty svinským krokem

Jiří Černický je přesvědčen, že sametovou revoluci v mrtvém Ústí rozpohybovali jeho kamarádi, studenti Michal Koleček a Jan Šífa. „Byli myslitelé a vycítili pravou chvíli. Věděli, co se děje, a dokázali o tom mluvit,“ vysvětlil Jiří Černický. „Uměli zfanfrnět mě i ostatní. Snažil jsem se dělat, co oni vymysleli.“

Na ústecké vysoké škole vznikl stávkový výbor, studenti se rozdělili do skupin po pěti a vydávali se přesvědčovat dělníky, aby podpořili jejich požadavky na vyšetření brutálního zásahu na Národní třídě a na obnovu demokracie v totalitním Československu.

„Báli jsme se, že jim jsme k smíchu, a pořádně jsme nevěděli, jak ty staré pardály oslovit,“ svěřil se Jiří Černický. „Chodil jsem mezi ně s Liborem Bendou, šikovným klukem. Někde nás hnali svinským krokem a řvali na mě, že se postarají, abych šel ze školy. Přišli jsme třeba do Armaturky a dělníci nás měli za pitomce. Revoluce je nezajímala. Říkali nám, že jsme směšné figurky a ať jim dáme pokoj.“

Studenti si dlouho připadali opuštění a bez opory

Jiří Černický s Liborem Bendou měli leckdy po návštěvách továren strach ze msty a necítili se bezpečně. „Byli jsme opravdu v dělnickém městě a neměli jsme žádnou oporu. Představte si, že jdete mezi dělníky jako směšný student a začnete je přesvědčovat o něčem, co je pro ně absolutně nesrozumitelné,“ řekl Jiří Černický.

„Až po strašně dlouhé době jsme přestali mít nervy. Připadali jsme si dost opuštění, byla proti nám přesila. Furt nás někdo mistroval. Revoluce dělníky nezajímala, říkali si: Co je to za kachny v televizi?! Nedokázali se bavit o tom, že nastává nějaká společenská změna, takhle to nebrali. A jestli nějaká změna je, tak nenávistná proti. My jsme pro ně byli nežádoucími elementy. Říkali nám: Vy jste směšné figurky, ne naděje demokracie, jsme rádi, že máme práci a můžeme se živit tím a tím a tím, a dejte nám pokoj.“

Ústečtí vysokoškoláci se kromě přesvědčování dělníků v továrnách vrhli do velkoplošné propagace sametové revoluce. Kromě plachty na Mariánské hoře s heslem Svobodné volby vykoumali i další věci.

Do zasněžené sjezdovky vydupával revoluční heslo

„Pomalovali jsme třeba celý panelák. Psali jsme a malovali taky na vlaky s uhlím, které jezdily z ústeckého nákladního nádraží do celé republiky,“ uvedl Jiří Černický. „Jezdil jsem na lyžích závodně za Chemičku a domluvil jsem se s vlekařem, že mě pustí na zasněženou sjezdovku. Heslo jsem tam vydupal přes noc botami, ale z dálky nebylo pořádně vidět. Tak jsme šli s kamarádem hned další noc do lesa, vykopali tam zpod sněhu tmavé listí a nasypali ho do vydupaného hesla. To byl velký počin, ale bohužel začalo brzy zase chumelit a nápis zapadal.“

Stávkující studenti se v rudém Ústí velkého vděku nedočkali, ačkoliv jim někdo občas donesl do jejich štábu buchty, kachnu nebo láhev kořalky. „V továrnách nám nikdo neříkal, že jsme naděje a budoucnost,“ prohlásil Jiří Černický. „Někde na nás byli hodní, ale hlavně jsme u dělníků budili podezření. Časem jsme získávali sebejistotu, a kdyby se na nás někdo odvážil, musela by být v Ústí válka. Bylo nás už několik set, taková skvadra, gang, a obsadili jsme celé město. Tvrdé jádro tvořilo asi deset lidí. Revoluční děti se dodnes scházejí při výročí v hospodě Na Hnátě u vysokoškolské koleje na Klíši.“

Rodiče Jiřího Černického dlouho nevěděli, co jejich syn provádí v Ústí nad Labem v dramatických dnech po 17. listopadu 1989. Když na to přišli, uklidňoval je, ať se nebojí, že sametovou revoluci už dělá celá škola. „Nemohli by vyhodit jenom mě, ale celou školu,“ tvrdil rodičům.

Před studiem v Praze dělal v hnědouhelném dole

Po sametové revoluci opustil Jiří Černický ústeckou vysokou školu, aniž ji dokončil. Satisfakce se dočkal o pětadvacet let později, kdy ho v Ústí nad Labem jmenovali docentem na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně.

Když se v roce 1990 rozhodl zapomenout na kariéru učitele a jít na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do Prahy, musel si vydělat na začátek studia peníze. 

Zamířil proto na brigádu do hnědouhelných dolů. Tam bral deset tisíc korun měsíčně, což byly na tehdejší dobu velké peníze. „Horníci byli neskuteční dacani. Byl jsem pro ně změkčilý dekadentní exot a dobírali jsme se navzájem,“ poznamenal Jiří Černický. „Ale pracovali pro mě rypadlem jako pro umělce. Na obrovský balicí papír jsme otiskli skvrnu z bagru. Dlouho nám to nešlo a proklínali mě. Život na šachtě mi dal víc než tři roky na vysoké škole.“

V letech 1990 až 1997 zvládl Jiří Černický v Praze Vysokou školu uměleckoprůmyslovou a Akademii výtvarných umění (AVU). Pracoval rovněž s rektorem AVU, výtvarníkem a performerem Milanem Knížákem. „Věděl, že blbnu, a měl zkušenosti,“ konstatoval Jiří Černický. „Ke mně byl Milan Knížák milý a otevřený. Ale když bylo někde v ateliéru dvacet nebo víc lidí, začal se projevovat jako egoista.“

Do Afriky vezl monstranci se slzami lidí ze Všebořic

V devadesátých letech minulého století se Jiří Černický obával, že se z něho stává příliš velký „intouš“. Přerušil proto studia a vyrazil v roce 1994 do Afriky, kde procestoval šestnáct zemí. Přivezl tam svůj projekt „Slzy světa“, založený na takzvané mentální charitě. Chtěl propojit lidi ze Všebořic a z Etiopie. Vzal do Afriky monstranci ve tvaru meteorologického teploměru a předal ji patriarchovi koptské křesťanské církve.

„V teploměru byly skutečné slzy lidí ze Všebořic a v kapiláře se hýbaly,“ vysvětlil Jiří Černický. „V Etiopii mě přijali úžasně a smrtelně vážně. Lidi ze sídliště ve Všebořicích jsem bral jako ztracence, včetně mě, a lidi z Etiopie taky jako ztracence. Napadlo mě, že by si mohli pomoci. Fandit si, mít se rádi.“

Rok 1989 mu dal jistotu, že je vždy naděje na změnu

Pokud se Jiří Černický zamýšlí nad třiceti lety po sametové revoluci, je šťastný za svobodomyslnost, kterou přinesla. „V roce 1989 jsem zjistil, že je vždycky naděje na změnu, ať se děje, co se děje. Jsem hrdý na to, že tu je étos i dneska. Máme pocit, že tady budou Zeman s Babišem navěky. To víte, že nebudou,“ prohlásil Jiří Černický.

Na druhou stranu si uvědomuje, že kolem něho žije hodně lidí se záporným myšlením. „Jsem obklopený lidmi, co očekávají apokalypsu. Jsou vyšokovaní z médií a myslí si, že se ženeme do pekel. Ale kdepak, žijeme strašně dobré životy. Báječné životy. My pomáháme ostatním a nikdo nemusí pomáhat nám. Ale i na druhé straně světa vidím naději.“

Jiří Černický dodal, že objel půlku zeměkoule a není nešťastný z toho, s čím se potkal. „Všude jsou stejní lidi,“ shrnul. „Ať jedete do Turecka, nebo do Sýrie, nikdo vás nechce zabít, obsadit, indoktrinovat. Máme jen své hlouposti a musíme je spolu komunikovat.“