„My jsme poslední tři dny museli být ve sklepě, protože, tak vlastně dva dny. To jsme se přestěhovali do tunelu brněnskýho, který spojuje Černá pole směrem na Soběšice, tak tam je tunel, tam jsme se přestěhovali. A tam přišli sovětští vojáci, teda ruští vojáci, tak tam nás jako takzvaně osvobodili. A jakmile už tam byli ruští vojáci, tak jsme šli jako domů. Domů jsme šli přes Husovice, jako dneska si pamatuju, do takovýho kopce, kde byl z jedný strany hřbitov, a takhle jsme šli nahoru a tady byla Provazníková, kde jsme bydleli. Takže to nebylo daleko, bylo to nějakých čtvrt hodiny. Ale po cestě jsme viděli mrtvé vojáky. Na zemi, že jo samozřejmě, po těch bojích, a to si pamatuju, a maminka mně byla za to strašně vděčná, když jí to můj tatínek řekl, protože jsme šli všichni čtyři, bratr, já, tatínek, maminka. Že jsem, když jsme šli kolem těch mrtvých vojáků, tak tatínek mamince takhle, a nebo já, jsme jí takhle zakryli oči, aby na ty vojáky neviděla. Protože maminka by asi omdlela. Ta byla velmi citlivá.“