Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Jana Černá (* 1954)

• narozena jako Jana Zelková 28. srpna 1954 v Mariánských Lázních

• otec Jan (rozený Jean) Zelko měl původně francouzské občanství, kvůli čemuž byl často vyslýchán StB

• dědeček z matčiny strany emigroval do USA

• na přelomu 60. a 70. let vystudovala gymnázium v Mariánských Lázních

• v 70. letech vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy

• pracovala v pojišťovacím oddělení podniku Keramika a později získala doktorát v oboru pojišťovnictví

• v Mariánských Lázních pracovala ve Správě zotavoven ROH a v dopravním podniku

• byla jedním ze zakládajících členů Občanského fóra v Mariánských Lázních

• v 90. letech byla členkou mariánskolázeňského zastupitelstva a místostarostkou

• prosadila vybudování hřbitova pro vojáky wehrmachtu

• po odchodu z politiky působila v advokacii

Vystudovaná právnička Jana Černá nemohla kvůli kádrovým škraloupům ve svém životopisu až do roku 1989 najít práci odpovídající její kvalifikaci. Když se v listopadu 1989 zapojila do činnosti Občanského fóra v Mariánských Lázních, byla v něm jedinou ženou. 

Jana Černá se narodila jako Jana Zelková 28. srpna 1954 v Mariánských Lázních. Když se tu na začátku padesátých let její rodiče seznámili, oba už měli za sebou dramatické osudy. 

Matka Jarmila, rozená Perntová, se do Mariánských Lázní přistěhovala se svými rodiči po druhé světové válce. Její otec Jaroslav Pernt sem byl převelen jako četník, ale protože nesouhlasil s čerstvě nastoleným komunistickým režimem, pomáhal lidem k emigraci. Nakonec, když tušil, že jeho činnost byla odhalena a schyluje se k jeho zatčení, sám uprchl za hranice a dostal se až do Spojených států. Usadil v Chicagu a rodinu své dcery Jarmily podporoval finančně i věcnými dary, jako byly pytle oblečení z Armády spásy. Jeho žena, Jarmilina matka, se s ním po jeho emigraci na dálku rozvedla, ale na rodině přesto ulpělo stigma nepřátel socialistického zřízení. 

Otec Jan Zelko dostal při narození francouzské jméno Jean. Přišel totiž na svět na předměstí Paříže v Saint-Denis, jeho otec byl Slovák a matka Francouzka. Brzy poté však oba jeho rodiče zemřeli a do pěti let žil ve francouzském sirotčinci, než ho tam objevila jistá vzdálená teta, která si ho vzala k sobě do Prahy. 

Jan Zelko se vyučil kuchařem a cukrářem, ale jako vysoký činitel Junáka dostal po roce 1948 zákaz pobytu v Praze, a tak přesídlil do Mariánských Lázní. 

Zde se seznámil s Jarmilou Perntovou, která v té době byla již rozvedená a z prvního manželství měla dvě dcery. Pracovala v mléčném baru a později jako prodavačka v obchodě Krystal. 

Otce obviňovali, že je francouzský špion

Počátek soužití novomanželů Zelkových byl poznamenán stálým tlakem Státní bezpečnosti. Jan Zelko měl totiž stále francouzské občanství, jeho žena Jarmila byla dcerou emigranta. „Vozili je k výslechům v noci, svítili jim do očí lampami, tlačili na tatínka, aby se přiznal, že je francouzský špion. Nedalo se to psychicky vydržet,“ popisuje Jana Černá. Stálý nátlak StB ustal, teprve když se Jan Zelko vzdal francouzského občanství. 

V roce 1961 však rodinu postihlo neštěstí. Jan Zelko utrpěl těžký úraz při železniční nehodě – vlak, ve kterém cestoval, se srazil s rychlíkem. „Dlouho jsme nevěděli, jestli vůbec přežije. Dva roky strávil po nemocnicích,“ říká Jana Černá. I po návratu domů byl její otec plně odkázán na péči své rodiny. Matka zůstala sama se třemi dcerami a byla do značné míry závislá na finanční pomoci svého otce z USA. 

Jana jako dítě ráda a hodně četla a již v útlém věku měla vlastní náhled na politickou situaci v Československu: „Nechtěla jsem být pionýrem. Nebyla jsem ani trochu hrdá, že jsem dostala rudý šátek, protože doma si ze mě dělali legraci. Přednášení básniček při pionýrském slibu jsem považovala za komedii, nutné zlo.“ 

Věřili jsme, že svět nás nedá

Po základní škole nastoupila na gymnázium, kde prožila politické uvolnění v období Pražského jara. Její matka Jarmila dokonce v létě 1968 mohla jet navštívit svého otce do Chicaga, kde prožila i 21. srpen 1968 – den invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. 

„Bydleli jsme na mariánskolázeňské Hlavní třídě. Z balkónu jsme shlíželi na projíždějící tanky. Tatínek, který chodil o francouzských holích, vzal tu hůl a začal na tanky hrozit. Nezapomenu na ten okamžik, kdy všechny tanky zastavily a jejich děla se otočila směrem k nám, na náš balkon. Celé město jako by ztichlo a jen na nás mířili. Viděla jsem vyděšené pohledy lidí z ulice,“ popisuje Jana Černá své vzpomínky na první okamžiky okupace. 

Jarmila Zelková celé rodině ihned poslala letenky do Ameriky, ale její manžel se k odchodu ze země neodhodlal. „My jsme byli přesvědčení, že nás svět nedá, že to nedopustí,“ říká Jana Černá. „Myslím, že pro maminku to bylo velké zklamání, protože zázemí bychom v USA mít mohli.“

Tehdy čtrnáctiletá Jana se účastnila protiokupačních protestů, s tatínkem podepisovala petice, ale brzy bylo zřejmé, že nálada vzdoru se vytrácí a lidé se s novou situací smiřují. Maminka se z USA vrátila domů, naopak jedna ze starších sester emigrovala do Německa. Druhá sestra nechtěla odejít za hranice, ale její manžel ano, takže emigroval a na dálku se rozvedli. „Rodinná pouta se tím vším zpřetrhala,“ konstatuje Jana Černá. 

Ona sama intenzivně prožívala smrt Jana Palacha. „V den jeho pohřbu jsme celá třída přišli do školy v černém, s černými páskami na rukávech, a jeho fotografii jsme dali na nástěnku. Třídní učitelka nás úpěnlivě prosila, ať to neděláme. Nás – celou třídu – vyhodit nemohli, ale učitelka dostala výpověď.“ 

Později, když Jana studovala v Praze vysokou školu a bydlela dočasně na Vinohradech u Flory, byla jednou v noci svědkem toho, jak Státní bezpečnost tajně přemisťovala ostatky Jana Palacha: „Byly tam jeřáby, světla a podivný ruch. Stála jsem jako opatřená. Později jsem se dozvěděla, že přesouvali Jana Palacha z Olšan na hřbitov ve Všetatech.“ 

Oblíbený profesor udával studenty

Jana Černá odmaturovala roku 1973 a přihlásila se ke studiu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Dostala oznámení, že nebyla přijata, nevyšlo ani odvolání, a tak se přihlásila se ke studiu na knihovnickou nástavbu.

Během prázdninové brigády v recepci hotelu Kavkaz se ale seznámila s jistým doktorem Boháčkem, humanitně vzdělaným profesorem, který tam pobýval jako lázeňský host. Ten jí přislíbil, že se na její případ podívá, a díky svým kontaktům skutečně prosadil, že Janu na práva dodatečně přijali. Od něj se dozvěděla, že původně nebyla přijata z kádrových důvodů. 

Na fakultě byl jejím spolužákem mimo jiné i Karel Kühnl, pozdější diplomat a politik, kterého ze školy krátce před státnicemi vyloučili kvůli podpisu Charty 77. K oblíbeným profesorům patřil Zdeněk Masopust, který se rád přátelil se studenty, scházel se s nimi i mimo půdu fakulty a vedl s nimi politicky odvážné řeči. „Později se ukázalo, že studenty udával,“ říká Jana Černá (Zdeněk Masopust v 90. letech zasedal v parlamentu za KSČ a KSČM). 

Ona sama si prý na škole vysloužila přezdívku „slečna s křížkem na krku“, protože se nebála prostřednictvím přívěsku hlásit ke svému katolickému vyznání. Jinak se ale věnovala spíše studiu a nijak se neangažovala. 

S doktorátem, ale bez práce

Po absolvování školy jen těžko sháněla odpovídající zaměstnání. Nakonec našla místo v pojišťovacím oddělení pražského podniku Keramika, v oboru pojišťovnictví si dokonce udělala doktorát.

Po svatbě se s manželem vrátili do Mariánských Lázní a po narození dětí začala pracovat ve Správě majetku zotavoven ROH. „Jezdila jsem po provozovnách, kde bylo mým úkolem přepočítávat příbory a nábytek,“ konstatuje.  Práce ji neuspokojovala a tak hledala dále. „Slíbili mi, že mě vezmou do právního oddělení OPBH, takže jsem na Správě zotavoven dala výpověď. Až poté jsem se dozvěděla, že můj přestup na OPBH neschválil OV KSČ, takže jsem se ocitla bez práce,“ vypráví Jana Černá. Nakonec našla zaměstnání jako kontrolorka v městském dopravním podniku. 

V osmdesátých letech byla její rodina v Mariánských Lázních pod dohledem Státní bezpečnosti, která v jejich bytě nainstalovala odposlech. „Když jsme si něco koupili, například materiál na opravdu domu, hned u nás byla policie a museli jsme ukazovat účtenky,“ popisuje Jana Černá. „Policisté ale byli slušní, většinou se nám omlouvali, že museli přijet, protože dostali udání.“ 

Jedinou ženou v Občanském fóru

O policejním zásahu proti studentům na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989 se Jana Černá dozvěděla ze sdělovacích prostředků, jejichž prostřednictvím sledovala i další dění v Praze. 

Teprve v den generální stávky, 27. listopadu 1989, se s kolegou z dopravního podniku vydala na městský národní výbor s oznámením, že v Mariánských Lázních zakládají Občanské fórum. Zde se potkali s Václavem Bartůškem, který na tento den zorganizoval demonstraci na mariánskolázeňské kolonádě. 

„Hlavní část dění se odehrávala právě na kolonádě. Já jsem se k mikrofonu ovšem moc nehrnula, od toho tam byli jiní, například Václav Bartůšek. Mluvit na veřejnosti jsme se naučila až později, když jsem pracovala na radnici,“ říká Jana Černá. 

„Podle mého názoru to proběhlo až příliš sametově,“ ohlíží se Jana Černá za listopadem 1989. „Netušila jsem, že se dostanou k moci lidé, kteří byli na seznamech StB, a že budou ze svých dřívějších kontaktů ještě těžit. Skutečně mě nenapadlo, že tito lidé budou znovu připuštěni k moci. To pro mě znamenalo zklamání.“

Obálky na ni neplatily 

Jana Černá byla v 90. letech aktivní v mariánskolázeňském městském zastupitelstvu a roku 1992 byla zvolena místostarostkou: „Město v té době bylo v dezolátním stavu, začala privatizace, která podle mého názoru nebyla úplně košer.“ Ona sama se snažila nastavit na radnici nové standardy: „Obálky na mě opravdu neplatily. Když za mnou někdo přišel s tím, že chtěl výhody, neprošel za žádnou cenu.“ 

K počinům, na které je pyšná, patří vybudování domova důchodců v Úšovicích a ve spolupráci s německým městem Bad Homburg zbudování hřbitova pro padlé příslušníky německého wehrmachtu, jejichž ostatky byly do té doby přechovávány nedůstojně, v pytlích ve skladišti. Zejména tento druhý projekt vzbudil v regionu kromě vlny podpory i velkou nevoli. „Dostávala jsem anonymní výhružky, mým dětem neznámý hlas říkal do telefonu, že jim zabijí mámu, jestli neodstoupí z funkce,“ ohlíží se Jana Černá za dramatickým obdobím, kdy jí policie znovu – tentokrát v zájmu její bezpečnosti –odposlouchávala telefon a dokonce jí byla poskytnuta osobní ochranka. 

Po skončení funkčního období Jana Černá již znovu nekandidovala, udělala si advokátní zkoušky a začala pracovat v mariánskolázeňské advokátní kanceláři doktora Veselého. 

„Slušně se chovat, navzájem se snažit pochopit, respektovat jeden druhého a vzdorovat manipulaci. Nenechat se strhnout davem a kultivovat vlastní názory, případně je pod vlivem pádných argumentů změnit. Mít vlastní rozum a stále se vzdělávat,“ shrnuje Jana Černá své poselství pro budoucí generace. „Ale především, stále na sobě pracovat a nenechat se udolat zbytečnou negací.“