Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Oldřich Cech (* 1922  †︎ 2019)

• vyučen strojním zámečníkem, vyšší průmyslová škola, odchod do Brna

• ilegální činnost v odbojovém Svazu československé mládeže

• 1943 maturita a odchod do Prahy jako technický dorost

• spojka mezi pražskou a moravskou organizací

• velitelem Břetislav Logaj

• zatčen gestapem 31. 8. 1944 v Dačicích

• vězněn v Brně, Breslau, Zwickau, Waldheimu

• hrdelní trest vydaný 5. května 1945 již nebyl vykonán

• osvobození věznice Waldheim 6. 5. 1945

• návrat do Prahy, byt zničen bombardováním

• poddůstojnická škola v Novém Meste nad Váhom

• během vojenské služby nuceně vystěhován z bytu, přišel o veškerý majetek

• v 60. letech vystudoval Institut při správě drah

• zemřel 9. října 2019

Mládež v odboji

Otec Oldřicha Cecha se znal s opatem Rajdou z novoříšského kláštera, byl jeho žákem a později přítelem. Opat Rajda bral Oldřichova otce v době, kdy mu bylo 16 nebo 17 let, jako obsluhu při setkávání s přáteli. Mezi těmito přáteli býval i profesor Žurek, který učil na vysoké škole ve Vídni a byl vychovatelem dětí následníka trůnu arcivévody Ferdinanda d’Este.

„To všecko se tam otec dozvěděl… Ona ho nenáviděla generalita (arcivévodu Ferdinanda d’Este) a chtěla válku a nenáviděla d’Esteho, protože bejval by měl za manželku Češku, byl by pro nás jako císař bejval dobrej a měli bychom samostatnost. Ale když byl Únor 1948, tak opat Rajda v 84 nebo 85 letech přijel na kole a měl na sobě vězeňský šaty pruhovaný a s tou čepicí a trojúhelník a jel na okresní ouřad a řekl: ‚Tady mě máte a můžete mě rovnou zavřít.‘ A oni ho poslali domů a tak se u nás zastavil.“

Oldřich Cech se narodil 11. 4. 1922 v Dačicích, vyučil se strojním zámečníkem v továrně na hospodářské stroje.

Když zavřeli vysoké školy, šel studovat na vyšší strojnickou školu do Brna, kterou úspěšně zakončil maturitou.

„V roce 1943 jsem maturoval na vyšší strojnické škole v Brně a pak jsem byl zaměstnán. Od roku 1941 jsme s mým kamarádem Janem Koudelkou začali uvažovat o tom, že musíme proti Němcům něco dělat, protože v Kounicových kolejích stříleli a vraždili lidi…“

Heydrichiádu tedy prožil v Brně. Bydlel nedaleko Kounicových kolejích a i to bylo pro něj a jeho kamaráda Jana Koudelku byl jeden z impulsů, který je vedl k myšlence začít ilegálně pracovat.

(Takže jste v Brně prožil i heydrichiádu?) „No, právě bohužel. To bylo hrozný, tam jsme my byli blízko Kounicových kolejí a tam odtud bylo slyšet střelbu, a proto jsme začali víc ještě potom proti Němcům organizovat. To jsme si říkali, že musíme něco dělat, i kdybychom měli chcípnout, jak se říká, protože jsme je šíleně nenáviděli.“

„Ve dne jsme normálně studovali, dělali výkresy a v noci jsme cvičili.“

„Jednou jsem jel s Honzou Koudelkovým, měl tam pod sebou kufr v elektrice a najednou přišla kontrola a Honza zbledl. A já říkal: ‚Cos byl takovej bledej…‘ a přišli gestapáci … tak jsme ukázali naše legitimace jako študenti. A on pak: ‚Já tady mám součástky na kulomet…‘“

V roce 1942 okolo sebe sdružili skupinu studentů a připojili se k organizaci odbojový Svaz mládeže.

„To tamten měl červenou pásku, já jsem šel s flintou naproti němu, já jsem ho měl hned zastřelit na místě, protože bych … jestli jsem zastřelil 15 Němců, esesmanů, když jsme jezdili tím vlakem, tak možná víc, já nevím. Museli jsme, jinak bysme se neprobili. Honza střílel dobře, já taky… A měli jsme na traktoru Němce, kterej věděl, že umíme střílet, ten jel na traktoru a my jsme ty nemocný převáželi. To bylo v noci. No tak byli jsme jako kluci, no… Dělali jsme, jak jsme mohli.“

„Já sám jsem byl školenej důstojníkama československé armády bývalými ve zpravodajství. Tak jsem nakonec měl na starosti naši skupinu po stránce zpravodajství. Mezi náma, hlídal jsem i naše lidi, protože tam se stal případ, že se samozřejmě nesmělo pít a chodit do hospody a takový a tam jeden chlapec se začal… Dvakrát jsme ho chytli, když směrem na právnickou fakultu, kde bylo gestapo. Tak bylo vyhlášeno noční cvičení, to bylo tehdy na lyžích a přijel velitel Logaj, detaily nebudu říkat, z Prahy a museli jsme s ním nějak skončit…“

Jejich činnost byla různorodá – shánění jídla a peněz pro pozůstalé po zatčených, vytváření skrýší, převozy zraněných, záškodnická činnost, letáky, pašování zbraní.

„Zbraně jsme sháněli přes důstojníky, každej měl nějaký známosti ve zbrojovce atd. Honza Koudelka taky. Každej dostal nějakej úkol a tady v tý knize je to popsaný. Já jsem měl spojení na jednoho chlapce, bohužel taky zemřel, ten to zase přes Moravu vozil na Slovensko. Na Slovensko proto, že taky partyzáni potřebovali zbraně.“

Bylo zapotřebí se napojit na velitele Břetislava Logaje v Praze a vytvořit tak spojku mezi Prahou a Moravou.

„Tatínek toho Logaje zakládal legie v Itálii v sedmnáctým roce, byl tam velitel v generalitě a tenhle major Logaj je tady na hřbitově a já jsem náhodou šel a viděl jsem ta generalita, co tam je. On byl ve velení a zakládal přímo ty legie. Tak to byl otec našeho velitele Logaje. Jeho maminku jsem znal. Ten vedl náš odboj, nás bylo 500, přesně 485…“

Oldřich se tedy přihlásil v rámci akce „technický dorost“ na práci do jedné pražské továrny.

„Po maturitě jsem dostal přímo pokyn, abych šel do Prahy, a dostal jsem úkol, abych se dostal s Arbeitsanweisung … moravskýho, teda brněnskýho do Prahy.“

Zatčení doma v Dačicích

Když se v srpnu 1944 vrátil domů do Dačic, otec mu řekl, že ho zde hledalo gestapo. Dne 31. 8. 1944 byl zatčen v domě svých rodičů.

„Gestapo si pro mě jelo do Prahy a tam mě nenašlo. Já jsem odjel, jako kdybych to tušil do Dačic, a chtěl jsem utéct, jenže v poledne mi tatínek říkal: ‚Tady tě hledali dva študenti. A mysleli, že to vypadalo, jako kdyby to byli jihlavský gestapáci. No a oni mě v poledne přijeli zatknout a já měl zrovna pistoli v kapse…‘“

Noc přečkal v dačickém vězení a dále putoval do Kounicových kolejí v Brně. Zde byl měsíc a poté byl převezen nejprve do Zwickau a posléze do vězení ve Waldheimu, kde byl nakonec odsouzen.

„Heleďte, že mě mlátili gestapáci, mně nevadilo, ale že mě zbil českej četník… Ale druhej českej četník, kterej mě vezl vlakem, maminku vzal k žaláři – já jsem první kriminál do rána spal v Dačicích v kriminálu. A ten letěl k nám hned, aby věděli, co mají spálit. Maminka za mnou přišla s taťkou do kriminálu…“

Byl zatčen spolu s několika kamarády z odboje včetně Jana Koudelky. Na výslechy je vozili v antonech, takže se byli schopní vždy domluvit na výpovědích.

„Podívejte se, nás vozili k výslechu, když jsme přišli, dali nás do antona. A odtud nás vždycky někam vozili a to jste dostal pár facek a začali vás mlátit a teď… Já nemůžu o tom mluvit…“

„Pětičlenná skupina, a to byly tři sekyry (trest smrti). Tady jsou Koudelka, Vašek, Slezák, ty byli v první skupině. Pak druhá skupina, Segebart, to byl právník, kterej nás zastupoval, ale neřekl nic, Cech a Němec.“

Při převozu do Zwickau se domluvili, že dva z nich utečou, aby zdrželi soud, protože se schylovalo ke konci války. Oldřich Cech měl v této události úlohu toho, kdo útěk oznámí, ale samozřejmě až dlouho poté, co bude uskutečněn.

„Dne 24. 1. 1945 měl být soud, a proto jsme utíkali. A to přelíčení bylo 23. 1. 1945 ve Waldheimu.“

To proběhlo a soud opravdu vynesl rozsudek až v lednu 1945 v době, kdy Rusové byli „před branami“. Ředitel waldheimské věznice odmítl rozsudek vykonat a 5. 5. 1945 byl Oldřich Cech propuštěn z vězení.

„Rozsudky nebyly vykonaný, protože jsme byli osvobozený. A sice 5. 5. 1945 přišel rozkaz z Berlína ze 4. senátu Vorberichtu, aby byly vykonaný popravy a velitel waldheimský věznice, kterej nebyl gestapák, byl to normální takzvanej bachař a ten řekl, že na telefonickej rozkaz už nepopravuje.“

„To je deka z kriminálu. To je ze Zwickau, ne pardon, to je z Waldheimu, to je z Waldheimu. Když nás pustili toho pátýho, no tak jsme si vzali deku, protože jsem neměl a byla úplně nová, tak jsem si ji vzal a mám ji tady.“

Po válce

Po válce se vrátil do Prahy. V poválečném nadšení se rozhodl absolvovat poddůstojnickou školu v Novém Městě na Váhom, ale setrval zde krátce, pouze půl roku.

„A já byl vlastenec a oni že potřebujou vojáky, tak jsem šel, na půl roku jsem měl nárok, na půl roku jsem jel do poddůstojnické školy do Nového Města nad Váhom.“

Mezitím mu přišel dopis, ve kterém stálo, že bude vystěhován ze svého bytu.

„No vidíte, v roce 1948 se to stalo: ‚Přijeďte, budete vystěhován‘ a to mi napsala sousedka.“

Po roce 1948 byl na něj a jeho kamarády z odboje včetně Břetislava Logaje (se kterým byl ve styku) vyvíjen nátlak, aby prohlásili, že je v odboji vedla strana.

„Potom … potom, potom to bylo horší. Protože kdo se nedal do strany, tak… Komunisti chtěli, abychom řekli, že nás vedla strana. Náš velitel Břetislav Logaj, hned po válce za nějakej rok jsme spolu zase navázali spojení a odmítli jsme prostě říct: ‚Nás vedla strana. Byli jsme komunisti, komunistická mládež.‘ To my jsme vůbec nebyli na komunisty napojený. A právě ten Logaj, jeho tatínek, kterej zakládal ty legie, tady je to přímo napsaný – s generálem Bílým se znal prostřednictvím svého otce majora Logaje, byl získán rozmnožovací stroj, blány atd.“

Vystudoval institut při správě drah, posléze založil výzkumnou skupinu při ministerstvu automobilového průmyslu, ale ta byla rozpuštěna.

„A nás bylo asi osm a měli jsme tenhle institut. A dva ostatní, co měli ty tzv. podnikový instituty, to řekl, že neplatí, ale my tam máme nějaký paragrafy, že nám to platí. Nám pak některým vyměnili tituly, ale nám to bylo jedno, když už jsme v penzi.“