„V padesátém prvním roce jsme asi s třemi čtyřmi kamarády odešli do Československa. Ale protože už tady byl nový režim, smlouvy už se neuplatňovaly a byli jsme tu víceméně načerno. Proto jsme strávili asi šestnáct dnů ve vyšetřovací vazbě ve Znojmě. Teprve když italské velvyslanectví v Praze potvrdilo, že nemáme nic proti zákonu... Vysvětlili jsme, kde máme své známé, a tak jsem se dostal za nimi na Křivoklátsko. To bylo moje první působiště. V jednapadesátém roce jsem tam dělal v lese. Měl jsem řidičák, jezdil jsem s pásovým traktorem. Tahal jsem dříví z lesa. Byl jsem tam rok a půl. Ale ta zima pro mě byla nezvyklá, dost ostrá. Proto jsem si zažádal, zda bych nemohl pracovat v továrně, a bylo mně to umožněno. Byl jsem vyučený nástrojař, nastoupil jsem do TOSu Roztoky u Křivoklátu.“
„V roce 1943 mně bylo šestnáct let. Studoval jsem průmyslovku v Crevalcore (okres Boloňa). S kamarády jsme se zapojili do odboje proti fašistům. Partyzánské oddíly operovaly v okolí Boloni v San Giovanni a Crevalcore, v okrese Modena to bylo Ravarino a Nonantola. Dělali jsme spojky mezi jednotlivými oddíly. Usnadňovalo to jejich koordinaci a zabránilo se případnému poškozování. Také jsem spravoval a dopravoval do oddílů zbraně. V Crevalcore Američané bombardovali nádraží, kde byly ve vagonech německé zbraně. Se švagrem jsme v noci naložili na káru samopaly a pušky. Rozdali jsme je oddílům, které je nejvíce potřebovaly. Vozit zbraně bylo riskantní, ale zvládli jsme to. Když nebyla jiná možnost, zabalili jsme zbraně do rákosu a uvázali ho na řídítka.“
„Ke konci války chtěli Američané osvobodit Modenu, ale chtěli ji nejdříve bombardovat. Velitelé nás svolali, bombardování nechtěli dovolit. Požádali o lhůtu dvou až tří dnů, během které se chtěli pokusit Modenu osvobodit. Naložili nás se zbraněmi na náklaďáky a jeli jsme do Modeny. V Modeně byla jedna z největších vojenských akademií v Itálii. Boje trvaly asi tři dny, protože tam byli soustředěni vybraní fašističtí střelci. Z našeho oddílu padli asi tři nebo čtyři kluci. Němci předstírali, že se vzdávají, vyšli s rukama nad hlavou, ale v rukávech měli schované revolvery. Jak přišli blíž, vytáhli je a chlapce zastřelili. Ihned jsme otočili kulomety a postříleli je. Byla to naše povinnost. Vojenskou akademii jsme osvobodili a odevzdali ji jejím generálům, kteří se vrátili z hor. Byl jsem osobně přítomen, když do kanceláře přišel jeden z velitelů a divil se, že kancelář je menší, než si ji pamatoval. Byla v ní nově postavená zeď. Bouchal do ní, dunělo to, bylo znát, že je tam volný prostor. Na jeho příkaz jsme zeď zbourali. Ve vzniklém prostoru byli zazděni lidé, které Němci zatkli. Byli jsme hrdi, že jsme Modenu zachránili před bombardováním.“
Marino Cavicchioli se narodil 15. 9. 1927 v Itálii - Ravarino, okres Modena. Měl šest sourozenců, otec byl holič a rodina si přivydělávala výrobou tašek a rohožek z rákosí a robince. V Itálii vystudoval průmyslovou školu. V 16 letech se zapojil jako spojka do protiněmeckého partyzánského odboje. Zúčastnil se bojů o Modenu. Kvůli nedostatku pracovních příležitostí emigroval roku 1951 z Itálie do Československa. Díky svým přátelům z Itálie našel zpočátku uplatnění v lesích na Křivoklátsku, později odešel na zemědělskou brigádu do pohraničí. Po skončení brigády přijal práci v továrně na kola v Chebu. Zde se oženil a přijal československé občanství. Pro zdravotní potíže syna odešel do Slaného a jako vyučený nástrojař pracoval v Poldi Kladno. Marino Cavicchioli zemřel v roce 2019.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
