„Znám Kubu, jak ji plánoval Fidel Castro, znám Kubu z přelomu století, vím, co je zač „Sdružení mladých rebelů“ [Unión de los Jóvenes Rebeldes], znám ta velká revoluční hnutí, poznal jsme zblízka „Sdružení mladých komunistů“ [Unión de los Jóvenes Comunistas], zažil jsem rozpad kubánské odborové organizace, zažil jsem tady toho spousta. Poznal jsem Sovětský svaz. Zažil jsem vysokoškolský život, přednášel jsem na univerzitě. A došel jsem k závěru. Začal jsem od nuly a získal jsem mnoho znalostí, to nejjednodušší by bylo odejít z Kuby, mám manželku na druhé straně [na druhé straně Atlantského oceánu ve Španělsku], mám sestru v Itálii a vlastně během jakékoliv mé cesty bych u nich mohl zůstat a nevracet se. Ale já mám na Kubě své poslání, je to otázka etiky. Jelikož jsem pomohl tento režim vytvořit, nyní, když mám dost znalostí a zkušeností, musím ho pomoci rozebrat.“
„Kuba na tom je, tak jak je kvůli nedostatečné občanské odpovědnosti. Vždy tomu tak bylo, navíc je to podporováno současným totalitním režimem. Diktátoři, kteří se kdy ujali moci na Kubě, i Fidel Castro, jsou toho příčinou, ale zároveň i důsledkem. K moci se dostali díky této podprůměrné občanské vzdělanosti. Vždy tvrdím, že i kdyby dnes nastaly změny, ve straně, směrem k více stranictví, pokud se nezmění samotní Kubánci, Kuba se nikdy nezmění. Musí se změnit jednotlivci, ve svém jádru, musejí se změnit.“
„Ve skupině byli kromě výjimky čtyř osob, kteří byli černí, všichni bílí, a všichni byli uznávané kapacity – doktor Alsouna, osobnost kubánské geografie, doktorka Graciela Barraqué [Francisca Graciela del Carmen Barraqué Nicolau je pedagožka didaktické geografie], další osobnosti kubánské geografie a významné kapacity. Když jsem přišel přednášet první den, posluchači už byli v aule, a když jsem vešel; byly tam i starší osoby; Víš, co se stalo, když jsem vešel? Šestnáct z přítomných posluchačů se zvedlo a odešlo a já jsem zůstal v aule jen s těmi čtyřmi černochy.“
„Vybavuji si den, kdy jsme přijeli do Odessy. Nejprve jsme nebyli přijati, protože zrovna v tom období, o kterém se zmiňuji, došlo k silnému ochlazení vztahů se Sovětským svazem. Bylo tomu kvůli Che Guevarrovi [jeden z vůdců Kubánské Revoluce z roku 1959], kvůli levicovým guerillám v Latinské Americe, proti kterým soudruzi Sověti brojili, a kvůli roku 1966. Pro Sovětskou Unii Kuba prostě neexistovala, ani v novinách se neobjevovalo nic o Kubě. My jsme dorazili zrovna v době, kdy sovětská armáda vstoupila do Československa. Dostali jsme se k Černému moři, na ruské lodi, která byla obklopena letadly, která nás bez přestání oblétávala, lodě patřící NATO [Severoatlantické alianci], tanky, vůbec jsem si nedovedl představit, co se děje. Celá oblast byla kontrolována kvůli tomu, co se zrovna dělo v Československu. Když jsme se sem tam dostali, zjistili jsme, že přátelství byl konec [mezi Sovětským svazem a Kubou].“
Dimas Cecilium Castellanos Martí se narodil v roce 1943 v Jiguaní na Kubě. Pochází z rodiny ze skromných poměrů se silnou tradicí komunistické ideologie. V roce 1968 byl vyslán na studium metalurgie do Sovětského svazu, zrovna když probíhala okupace Československa v témže roce. Po návratu si chtěl prohloubit vysokoškolské studium a vystudoval politické vědy. Následně se rozhodl vyučovat marxistickou filozofii na Vysoké škole v Havaně [Universidad de la Habana], ze které ho ale vyhodili kvůli výrokům proti komunistické vládě. V 80. letech 20. století se podílel na kubánské misi ve válce v Etiopii. Po návratu z Afriky pracoval v knihovně, kde hodně četl a věnoval se překladům z ruštiny do španělštiny. V roce 2001 začal spolupracovat s opozičními zpravodaji, se „Setkání na síti“ [Encuentro en Red] a v roce 2011 s „Deníkem Kuby“ [Diario de Cuba]. Od roku 2006 působí jako nezávislý novinář a politický analista. Dimas je autorem přes 500 článků a několika knih. Jeho nejznámější kniha, „Nepovedená Revoluce“ [La Revolución Fracasada], popisuje okolnosti Kubánské Revoluce z roku 1959. I když jeho žena pobývá ve Španělsku, Dimas žije v Havaně a nepřestává bojovat za přeměnu kubánské společnosti směrem k demokracii.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
