Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Čáslavská (* 1934)

• narozena 18. ledna 1934 v Chrudimi v rodině advokáta Viléma Nováka

• její dědeček lékař Eduard Kudrnka zemřel v 50. letech při výslechu na StB

• vdala se za Jaroslava Čáslavského, antikomunistu, který v 50. letech předával materiály Miladě Horákové

• byl kvůli tomu sledován StB a měl strach o život

• oba ukončili vysokoškolská studia a pracovali jako chemici

• poslední den roku 1965 emigrovali do Rakouska

• v Československu nechali osmiletou dceru

• z Rakouska se přesunuli do Spojených států

• získat povolení, aby dcera mohla přijet za nimi, se jim podařilo až v roce 1968

• ve Spojených státech se stali uznávanými odborníky ve svém oboru

V roce 1965 stála spolu s manželem před nejtěžším rozhodnutím. Nechat v Československu u babičky osmiletou dcerku a využít jedinečné možnosti k emigraci? Nebo dítě neopustit a dál žít v komunistickém režimu, který nenáviděla? Zariskovali a ze zájezdu do Rakouska se už nevrátili. Více než tři roky pak usilovali o to, aby úřady pustily jejich dceru za nimi.

Vyrůstala v Chrudimi, kde se 18. ledna 1934 narodila v rodině tamního advokáta Viléma Nováka. Žila v pěkném domě v centru města, který patřil jejímu dědečkovi Eduardu Kudrnkovi. Ten byl coby městský lékař váženou osobností, mimo jiné i proto, že u své ordinace často nechával hrnec polévky, pro kterou si mohli chodit nejchudší obyvatelé města. Když jí bylo dvanáct let, její otec zemřel a její matka začala trpět psychickými problémy. Často si ji brala k sobě teta do Liberce. Tam se seznámila s o pět let starším Jaroslavem Čáslavským. Tři roky si psali, scházeli se a pár měsíců poté, co
odmaturovala, se vzali. Začali žít v Praze, kde studovala vysokou školu.

Její muž byl antikomunista. Vyprávěl jí, že mu ještě jako studentovi střední průmyslové školy na přelomu let 1948 a 1949 jednou v noci volal jeho profesor, domnívá se, že se jmenoval Vlk. Požádal ho, aby za ním přišel do temné komory, že něco potřebuje pomoct ofotografovat. Takto Věra líčí historku, kterou zná od manžela: „No tak můj muž hned šel. Fotografoval tam nějaké dokumenty. To se ví, že ho zajímalo, co to je. Ukázalo se, že to byly dokumenty, které usvědčovaly jednoho z pozdějších komunistitických prominentů, že byl kápo v koncentračním táboře. Když dofotografoval, profesor mu řekl, aby hned šel na jedno liberecké náměstí, tam bude zaparkovaný osobní vůz té a té značky, a dej to té osobě, která bude v tom autě sedět. No tak můj manžel tam šel a ta osoba, které ty dokumenty předal, on ji poznal, byla Milada Horáková.“

Neví, kterého z komunistických prominentů se dokumentace týkala. Ale je si jistá, že dotyčný profesor jejího muže byl nakonec souzen a skončil v uranových dolech, kde pak zemřel. „Náhodou, v uvozovkách náhodou, mu tam někdo shodil cihlu na hlavu a zabil ho. Víte, tyhle věci na mě i manžela působily celý život. Takovou jsme měli představu, jaké zvěrstva komunisté dokáží udělat,“ říká.

Dědečka ubili u výslechu

K jejímu jasnému antikomunistickému postoji přispělo i to, že policie odvedla počátkem padesátých let k výslechu jejího dědu, lékaře Eduarda Kudrnku, na jehož následky zemřel. Pamatuje si jen, že zaměstnanec pohřebního ústavu řekl babičce, aby se na něho raději nešla před pohřbem dívat, protože je ubitý k smrti. Důvod, proč a kdo jej ubil, Věra nezná. Odhaduje, že šlo o akci Státní bezpečnosti. Z doslechu ví, že lékaře Eduarda Kudrnku nařkli, že udělal jedné ženě potrat. Neví však, zda k tomu doopravdy došlo, nebo si to žena vymyslela, zda ji dokonce Státní bezpečnost nenastrčila, protože se komunisté chtěli mezi lidmi oblíbeného lékaře zbavit a získat jeho dům. 

Smrt muže, otce, pochmurná atmosféra ve společnosti za sílícího vlivu komunistů, to vše působilo na matku Věry tak, že se její psychické problémy prohlubovaly. Často bývala hospitalizována na psychiatrii. Později dokonce skočila ve Věřině bytě z balkonu z třetího patra. Věra na tuto událost vzpomíná takto: „Nezabila se, jen se polámala. Když jsem se jí ptala, co ji tak rozrušilo, že skočila, řekla, že už nás nechtěla dál trápit, že nechtěla být naše břemeno.“ 

S manželem Jaroslavem se přestěhovala do Prahy. Začala studovat vysokou školu, obor chemie. Její muž byl rovněž nadaný a chemie ho velmi zajímala, ale kvůli svým antikomunistickým názorům, kterými se netajil, neměl šanci dostat se na vysokou školu. Věra mu našla místo v Národním muzeu, kde kreslil mapy nalezišť minerálů. Jeho nadřízený si všiml, že je velmi šikovný a rozumí chemii. Ptal se Věry, proč její muž nestuduje a svůj talent nerozvíjí. Vysvětlila mu, že komunisté Jaroslavovi na školu nikdy nedali doporučení, což bylo v té době nezbytné. Ten muž, sám komunista, nakonec zařídil, že Jaroslava přijali ke studiu geologie. Byl to obor, o který studenti neměli velký zájem. Během tří měsíců však přestoupil na obor chemie, a tak se s Věrou stali spolužáky. Spokojení však nebyli. Život v zemi, kde vliv komunistů stále sílil, je trápil. Jaroslav Čáslavský čím dál častěji mluvil o emigraci. „Já myslím, že už chtěl odejít dávno, ale ta možnost tady nebyla, a když jsme se vzali, tak šlo o to, abych já s ním šla taky,“ říká Věra.

První úvahy o emigraci

Poprvé vážně o emigraci uvažovali v roce 1955, kdy se jim podařilo dostat se v rámci výměnného studentského pobytu do Drážďan. Z nich jeli studenti autobusem do Berlína. Tehdy byl Berlín rozdělen na západní a východní část, ale ještě mezi nimi nestála zeď, která byla vybudována až později. Příležitost přejít z východní části do té západní, kam už moc komunistů nesahala, tedy byla. Věra vzpomíná: „Jarda říkal, že utečeme. Jenže v autobuse s námi jel tajnej, který nás doprovázel celý zájezd. Ten nám rovnou řekl, že jestli někdo v Berlíně uteče, několik studentů bude okamžitě vyloučeno z drážďanské fakulty. To jsme nechtěli nikomu způsobit. Řekli jsme si, že počkáme, doděláme školu a utečeme potom. Jenže pak už začali stavět tu bariéru.“ V roce 1957 se jim narodila dcera Veronika.

Útěk z komunistického Československa byl pro ně stále tématem číslo jedna. Když byly dceři tři roky, dostali povolení jet do Jugoslávie. Byli asi deset kilometrů od italského Terstu. Lidé v okolí je však zrazovali, že jde o oblast, kde se turisté z východu často snaží emigrovat, pašuje se tam různé zboží a vojáci tam běžně po lidech střílejí. Proto tuto možnost zavrhli. Když se pak vraceli vlakem domů, kvůli nějaké události na trati byl vlak odkloněn z původní trasy a jel krátký úsek přes Rakousko. Zastavil na nějakém nádraží. „Jarda šel obhlížet, co se děje a zjistil, že jsme v Rakousku. Přiběhnul do kupé a křičel, ať chytím Veroniku, nechám tam všechny věci, že jsme v Rakousku. Jenže vlak byl narvaný a než jsme se dostali mezi lidmi ke vchodu, rozjel se a jel dál. I tuhle šanci jsme propásli,“ vzpomíná.

Sledování a strach o život

Jaroslav Čáslavský byl sledován Státní bezpečností a měl strach o svůj život. Věra přesně nevěděla, do jak vysoké hry se předáním ofotografovaných dokumentů Miladě Horákové zapletl. Neměla jasno v tom, zda vůbec příslušníci StB vědí, že to udělal, nebo ho jen podezírají. Ale byla si jistá, že emigrace je pro ně oba jediným řešením, jak moci klidně žít. „Bylo to pro mě těžké, představit si, že opustím vlast, rodinu. Byla to pro mě spousta citu, který mě nutil manžela nabádat, aby byl opatrný, aby nespěchal. Zároveň bylo potřeba se rozhodnout,“ říká.

V roce 1965 dostali povolení jet na poslední tři dny roku na zájezd do Vídně. O Vánocích byli s dcerou u matky Jaroslava Marty Čáslavské v Týništi nad Orlicí. Věra si se svou tchyní velmi rozuměla a vážila si jí. Rozhodli se, že u ní Veroniku nechají a z Vídně se nevrátí. Věřili, že se pak s pomocí Červeného kříže a dalších organizací, které pomáhaly emigrantům, domohou toho, aby dcera mohla přijet za nimi. Dívce bylo pouhých osm let, ale oni ji se svým úmyslem seznámili. Vysvětlili jí, jaká je situace, ale že ona sama se má rozhodnout, jestli chce na ně nějakou dobu čekat u babičky, nebo zda rozhodně nesouhlasí s tím, aby odjeli: „Řekli jsme jí, ať o tom přemýšlí, ale ať babičce nic neříká. Že by byla rozčilená a že o takových věcech není dovoleno mluvit. Dcera si nás za pár hodin zavolala a řekla, že má babičku a tetu moc ráda, že u nich ráda bude chodit do školy. Ať se nebojíme, že se bude dobře učit. A že si přeje, až pro ni budeme moct poslat, abychom už v té době měli pejska, domeček a miminko. To nám řekla osmiletá dcera.“ S odstupem to hodnotí jako velmi těžké rozhodnutí, ale je přesvědčena, že dcera je pochopila a že jí tím neublížili.

Útěk ve Vídni

Při cestě do Rakouska je celníci na hranicích podrobili přísné kontrole. Vzhledem k tomu, že z celého autobusu vybrali k osobní prohlídce tři lidi a manželé Čáslavští byli dva z nich, je přesvědčena, že stále byli v hledáčku StB. Jaroslav s sebou vezl několik zlatých mincí, aby je případně mohli prodat a měli nějaké peníze do začátku. Kdo tehdy vycestovával ze socialistického Československa do západních zemí, nesměl vézt peníze, zlato, drahokamy, nic, co mělo větší cenu. Takže mince pečlivě uschovali. Jaroslava celníci donutili, aby se svlékl donaha. Prohlíželi mu i tělesné dutiny. „Na mě nesahali, protože nesehnali ženu, která by mě prohlédla. Tak jsem tam nakonec jen tak seděla s nějakým vojákem na těch hranicích, a protože mně to všechno připadalo nějaké přitažené za vlasy, tak jsem mu nabízela vánoční cukroví. A říkala jsem si, jak jim vysvětlím, když se zeptají, proč s sebou na třídenní zájezd vezu kuchařku. Taková blbost,“ vypráví.

Mince nakonec u Jaroslava celníci nenašli, měl je schovány v expozimetru u fotoaparátu.
V Rakousku telefonovala ženě, na kterou měla kontakt od jednoho známého. Ta jí poradila, jak postupovat při žádání o azyl, a v začátcích Čáslavským její rodina pomohla. Nechali je přespávat ve sklepním bytě známých. Už třetí den pobytu si našla práci, pomáhala v jedné rodině hlídat děti a uklízela v obchodě. Jaroslav si hned sehnal místo chemika. Ihned zažádali úřady o sloučení rodiny, tedy o příjezd dcery. Československé úřady žádost zamítly. Zdůvodnění bylo jasné: když Čáslavští chtějí vidět svou dceru, ať za ní přijedou do Československa. Což bylo nemožné, jako emigranti by v socialistickém Československu prožívali peklo a už by jim pravděpodobně nikdy nebylo umožněno znovu odjet.

Kontaktovali Červený kříž, Organizaci spojených národů a další sdružení, která pomáhala emigrantům. Nakonec dostali radu, ať odletí do Spojených států, že odtamtud bude žádání o sjednocení rodiny snazší. Dostali vízum a možnost za zvýhodněnou cenu odcestovat letadlem, které vezlo uprchlíky z Evropy do New Yorku.

Začátky v Pensylvánii

Podařilo se jim získat práci na státní univerzitě v Pensylvánii. Po třech letech vedení univerzity Jaroslavu Čáslavskému umožnilo udělat si doktorát. Věra tam pracovala v laboratoři. Žili skromně v levném studentském bytě. Vedení univerzity jim pomohlo kontaktovat i senátora za Pensylvánii, který nakonec pomohl při vyjednávání o získání dcery. V létě roku 1968 dostala povolení za nimi přijet. Týden po jejím odletu v srpnu Československo obsadila sovětská vojska. Veroničin přílet do New Yorku natáčela americká televize. Čáslavští si ji mohli vyzvednout hned pod schody k letadlu. „Bylo to dojemné a krásné. Americká televize to natáčela, ptali se nás na důvod, proč jsme utekli, na situaci v Československu. Tak jsme to do té televize vše řekli,“ vysvětluje Věra.

Jenže pro Veroniku byl začátek nového života těžký. Neuměla anglicky, přišla o kamarádky, ocitla se v cizím prostředí. Dokonce rodičům říkala, že by se všichni měli vrátit zpět k babičce, což pro Věru bylo velmi těžké: „Vysvětlovali jsme jí, že to z politických důvodů nejde, že bychom všichni byli zavření. Ale chodila ze školy zaražená, uplakaná, nelíbilo se jí tam. Psala dopisy českým kamarádkám, zpívala si české písničky.“ Nakonec si i ona v Americe zvykla. Věra tvrdí, že se k nim Američané chovali vždy hezky a nikdy nepocítila, že by se na ni někdo díval kvůli tomu, že je emigrantka, jako na méněcennou. Na Pensylvánii ji v šedesátých letech nejvíce překvapilo to, jak tam bylo bezpečno. „Lidé šli do práce a nezamykali své domy. Neuvěřitelné. Na druhé straně mě trápilo, že tam byl velký rasismus. Ten je dnes na ústupu, naopak ale kriminalita vzrostla,“ říká.

Spokojenost a návraty domů

Její manžel dostal práci ve vojenském výzkumném ústavu v Bostonu. To byla pro Čáslavské zpráva, že je Amerika přijala. Bylo jim jasné, že prošli prověrkou, že si je tajné služby coby emigranty pořádně prověřily, než Jaroslavovi umožnili pracovat na tak tajném místě jako je výzkum pro armádu. Věra pracovala v laboratoři a zabývala se zkoumáním účinků fluoridů na zubní tkáň. Říká, že v té době žili velmi spokojeně. Do Československa opět začali jezdit po roce 1989. Změnu poměrů velmi prožívali a fandili prezidentu Václavu Havlovi. Koupili malou vilku v Berouně, tam trávili prázdniny. Jezdili tam i s chlapcem, kterého ve Spojených státech adoptovala jejich dcera Veronika. Je to americký indián a Věra s oblibou žertuje, že jde zřejmě o jediného amerického indiána, který rozumí česky, protože se v Česku účastnil dětských táborů. 

Domek prodala, když manžel Jaroslav zemřel po dlouhém boji s rakovinou. Do České republiky však dále jezdí. Svůj příběh několikrát vyprávěla studentům. Byla překvapena, že její rozhodnutí emigrovat chápali. „Všem však říkám, že to nebylo jednoduché rozhodování a že to ne každý měl udělat. Je to věc, kterou je třeba si dobře rozmyslet,“ říká. A dodává, že se jí vždy po české krajině stýskalo. „Komunistický režim byl podvod. Myslím, že každý člověk má ideu, že chce žít v pravdě, v rovnosti, v porozumění. Proto jsme odešli, proto jsme chtěli zkusit, jestli něco takového můžeme najít. Manželovi hrozilo uvěznění, případně vražda, smrt. U dcery to nebezpečí taky bylo, ale já jsem doufala, že přece jen tak hluboko jsme ještě nepadli. Že nám babička a manželova sestra pomohou dceru ochránit do doby, než budeme schopni se o ni postarat sami,“ vysvětluje.

Při svých cestách do České republiky si po smrti manžela našla přítele: „Navštěvujeme se. Máme podobné zájmy. Hlavně se máme rádi. Sedneme si večer k televizi, poslechneme, co je nového doma i ve světě, držíme se za ruku a jsme spokojeni.“