Stanislav Čáslavka

„Za nějaký čas vyšlo to prohlášení, že všichni příslušníci ročníku 21, dělníci i studenti, půjdou vypomáhat do práce do říše. Měli jsme z toho strach, ale nebylo to zlý. Němci nás přijali celkem jako dělníky. A vyčítali nám, že jsme přijeli dobrovolně, protože za jednoho Ausländera, teda cizince, šel jeden Němec na frontu. A tak nás tam neviděli rádi. A dlouho nám nechtěli uvěřit, že jsme tam byli povolaný. Ale náš vztah mezi Němci a Čechy byl, řek bych, udivující. Klid, nikdo nikomu nenadával, chodili spolu do hospody, na fotbal, to, co musel dělat Němec, musel dělat i Čech. Tam nebylo rozdílu mezi dělníkama. A po práci jsme měli svobodu, mohli jsme, kam jsme chtěli – do kina, za holkama, na fotbal. My jsme byli například na Prodaný nevěstě v německým Národním divadle na třídě Pod Lipami. Bylo to vážný i směšný, protože německý selky byly přestrojený za Sudeťačky. Měly zelený dlouhý sukně a na tom černý zástěry. A Mařenka? Ta byla přistrojená jako polská kněžna. Měla korunu na hlavě, perleťovou, a vysoký červený boty. Do český Mařenky hodně daleko!“

„Moje dětství, myslím, že patřilo k těm dobrým, ne-li nejlepším. Tatínek pracoval jako pekařský dělník v Praze 7 v Kamenické ulici u firmy Hampl. Maminka zpočátku pletla punčochy, tenkrát se nenosily hedvábný. Měla tři stroje a na těch pletla pro zákazníky. Stůl s těmi stroji stál u okna, takže maminka měla pohled z okna na mě na ulici, protože před okny stál mladej akát, a maminka mi koupila od prodavače droždí krabici a do tý zase mi koupila písek na nádobí. Tu krabici s pískem dala pod ten akát, tam já si hrál a ona vždycky vykoukla, jestli jsem na svým místě. Jednou se mi podařilo vydat se na cestu a šel jsem až k svatýmu Antonínu. No, to byl poprask! Mamince se ztratil kluk!“