Růžena Carpeza Ptáčková

„(Lidu – pozn. ed.) bylo tisíc! A že nás povezou do Magdeburku a do Kielu. Tam vám bylo kvílení zubů. Lidi plakali, vždyť jsme byly děti! Dříve dívky nebyly jako dnes, to bylo úplně jiný. A tak v osm hodin a hned se nás ujal českej Červenej kříž – Češi, ale přitom i Němci, to bylo promíchaný. A všem nám dali půl kila buřtů, to si pamatuju, ty špekáčky, říká se tomu tak, buřty, a všem nám to dal ten Červenej kříž. A že nemáme plakat.“

„… rozumíte – museli jsme si dávat velikej pozor. A jednou, takhle ve středu: Raus, Schnell! Schnell! V ulici Ein Chaos. A (náš – pozn. ed.) domovník, pan Kratina, se ptal: Co se děje, no, lidi? Já měla ještě natáčky a noční košili a oni přišli a bouchali, ale nevěděli, že bydlím u české dívky, provdané za Němce. Těm se říkalo zrádci, kdo se dal ke gestapu, hlavně spíš její manžel. Někdo se k nim dal z bídy, pravda, jako třeba tady z Černovic jeden pán, pan Vínický, když neměl práci, tak se dal k nim z prospěchářství. Prospěchářů, těch bylo! A ta (kamarádka – pozn. ed.) to urovnala, že jsme slušný dívky, a on (gestapák – pozn. ed.) chtěl naše chce pracovní knížky. A že musíme zejtra přijít ve dvě hodiny si pro ně na Kozí plácek v Praze, tam byl takovej sál, tam se shromažďovali, no, a my tam přišly, já s Cilkou – řekli nám, že jsme nasazený do Německa.“