Mgr. Alena Čápová

„Techničák [Technické oddělení na Pankrácké věznici] dostával zakázky firem na dělání světel. Vláďa dostal mimo jiné zakázku na osvětlování budoucí krasobruslařské haly, první v Praze. Vyprávěl mi, jak tam přišel, samozřejmě v ‚doprovodu‘. Na ledě zrovna trénovaly holky, Vláďa s nimi spolupracoval [před svým uvězněním] na vystoupení, a ony si všimly, že je tam Vláďa. Tak všeho nechaly a začaly jet celé představení, které s ním trénovaly. Líbilo se mi, že to tak pojaly, když jim s tím pomáhal… Později mi to i ony vyprávěly. On tam byl přiveden s bachaři, měl něco zkontrolovat, protože osvětlení hal nebyla žádná sranda…“

„Já jsem tam byla asi v září [1968, po okupaci] pro výplatu, čekali tam i další zaměstnanci. Přišel pán a začal křičet: ‚Tohle nebyla žádná přátelská pomoc, to byla okupace. Já jsem učil svého syna, aby vždycky fandil Rusákům, když hráli hokej, a teď tohle…‘ Tímhle hrubým způsobem, bylo tam hrobové ticho. Věděla jsem jen, že je to docent. Po roce po této události, v roce 1969, nastoupily prověřovací komise, mě si předvolali… Udělala jsem písemné prohlášení, že nezájem. Pro mě to byla prostě událost, která se nedala zvrátit. Proč bych říkala svoje pro nebo proti. A vyjádřit podporu komunistům, to už vůbec ne! Dopadlo to tak, že když si mě pozvali, bylo tam šest nebo sedm lidí, samí partajníci a děkan. Měla jsem pověst, že jsem dobrý kantor… Napsala jsem do prohlášení, že si myslím, že to ukáže budoucnost… Jenže jednomu pánovi se to nelíbilo a já si uvědomila, že je to on, to byl jeden pan docent [co křičel na chodbě] (…) A on se přihlásil o slovo jako první: ‚Soudružko, jak je možný, aby ty, vysokoškolská učitelka a asistentka, jsi měla názor, že to zhodnotí až budoucnost…‘ Neumíte si představit, co se ve mně událo. Mohla jsem říct: ‚Já nestojím na schodech a nevykřikuju, jaký jsou Rusáci pitomci. Mohla jsem ho potopit, pak jsem si řekla, to je pod úroveň člověka. (…) [Ten docent ] pak vylezl pokornej ven a říkal: ‚Víš, soudružko, oni na mě hrozně křičeli, proč já jsem na tebe křičel…“ A já se na něj podívala a řekla: ‚Soudruhu, boží mlýny melou pomalu ale jistě. Sebrala jsem se a odešla, už jsem se zpátky [před komisi] nevrátila. Hodila jsem vše na jednu váhu – dělejte si se mnou, co chcete, tak holt budu sázet stromky.“

„Technická kolej byla narvaná, všude kluci a holky vykloněný z oken a volali: ‚Pojďte s námi!“ Počkala jsem si. A pak vyšel velký průvod, já šla s nimi až do ulice. Nerudova, to jsme všechno prošli. V místě těsně před tím, než ulice zahýbá na Hrad, byla postavená dvě nebo tři auta čumáky k sobě, bylo to zajištěný, nedalo se projít… Já byla rychloběžka – rychlá průžná tělocvikářka, tak jsem se se skupinou studentů otočila, seběhli jsme kousek dolů, zahli nahoru na Petřín a potom přes náměstí u ministerstva zahraničních věci jsme se dostali na Hradčanské náměstí. Byla jsem asi pět metrů od prvních řad, tam už stáli policajti, ještě ale neměli štíty… Dostala se k nám informace, že několik lidí, co se politicky uplatňovali… tak se dostalo na Hrad k prezidentovi a prosili, aby to nepodpisoval… Chtěli jsme jít pořád blíž a blíž k Hradu, zpívala se tam hymna snad pětkrát. Říkali jsme si – budou stát v pozoru při hymně a my se přišouráme blíž a zatlačíme je… No nestalo se tak…“