Zora Čapková

„Do čtrnácti dnů přišla ředitelka a říká: ‚Já vás nemůžu přijat. Přišel na vás z Olomouce dopis na ministerstvo školství. Já vás nemůžu přijat.‘ A to byla Jarmila Cholinská. Skvělá ženská, která v tomhle zařízení v té době podpořila sedmadvacet lidí vyloučených, vyškrtnutých a jinak politicky postižených. Byl mezi nimi například Bohuslav Balajka, možná, že ho někteří znáte, kdo jste studovali češtinu. Psal rukověti české literatury. Třetí díl měl v rukopise, který už nesměl vydat. Ten mně potom půjčil, když moje dcera maturovala. No, a já jsem se samozřejmě rozbrečela a ona říká: ‚Vidím, že budete dobře pracovat. Nechte to na mně.‘ Takže odepsala na ministerstvo: ‚Vážení soudruzi, soudružka je tady za krátkodobou mateřskou dovolenou.‘ A tu krátkodobou mateřskou dovolenou – protože ta rybka otěhotněla zase – prodloužila na osm let. A pak už jsem dostala normálně zaměstnání a na to moje místo přišel bratr, Václav Čapek. Takže naše společenskovědní oddělení: vedoucí vyškrtnutá, její zástupkyně vyškrtnutá, já, bratr vyloučený a Jindřiška Ptáčková, spisovatelka, její švagr s její sestrou emigrovali do Ženevy. Takže to bylo naše společenskovědní oddělení. Můžu vám říct, že nehážu všechny komunisty do jednoho pytle, Jarmila Cholinská, zářný vzor, že člověk, byť je komunista, může být normální.“

„Když jsem nastoupila, zavolal si mě soudruh ředitel a říká: ‚Víte, jak to, že jste tady? Že nemusíte k lopatě?‘ Já říkám: ‚No, to nevím.‘ ‚Zastal se vás velice soudruh...‘ Ten tehdy pracoval na národním výboru a jmenoval se Čapka. Ne Čapek, ale Čapka, žádná přízeň. ‚Běžte mu poděkovat. On je rozvedený a ví, že rozvedená ženská se dvěma dětmi to má těžké.‘ Tak jsem za ním přišla. ‚Dobrý den, já jsem vám přišla poděkovat, že jste mi umožnil, že můžu být mezi dětmi.‘ A on mně říká: ‚Soudružko, podívejte se, vy jste sama. Já bych vám radil, pro zlepšení kádrového profilu, seznamte se se sovětským důstojníkem.‘ Zůstala jsem štajf. Ruce jsem si tak trochu v pěstičky zatnula. Říkám si: Musíš být klidná, máš dvě děti, nemáš žádný místo, máš tady byt, tak klid. Takže jsem řekla: ‚Nezlobte se, nelze.‘ A odešla jsem.“