Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Cahel (* 1963)

• narozen 1. srpna 1963 v Poteči u Valašských Klobouk

• roku 1950 otec Josef Cahel odsouzen za odbojovou činnost na dvacet let do uranových lágrů

• v roce 1960 otcovo propuštění na amnestii

• za normalizace zapojen v salesiánském hnutí, vedoucí salesiánských chaloupek

• vyučen opravářem zemědělských strojů, pracoval na státním statku ve Valašských Kloboukách

• roku 1983 maturita na zemědělské škole v Kroměříži

• v roce 1988 sňatek s Marií Nevrlkovou

• v roce 1989 spoluorganizoval demonstrace ve Valašských Kloboukách

• po revoluci kandidoval ve volbách do zastupitelstva obce za ČSL

• v letech 1994 až 2004 soukromým zemědělcem v Poteči

• od roku 2005 pracuje na faře ve Valašských Kloboukách jako technický administrátor děkanátu

• s manželkou vychovali čtyři děti

Psal se červen roku 1949. Josef Cahel na své usedlosti v Poteči připravoval krmení zvířatům. Přes pokročilou noční hodinu byl oblečen a měl u sebe zbraň. Před pár dny totiž doprovázel jednoho z velitelů odbojové skupiny Světlana-Makyta, Františka Manu, na místo domluveného předání, odkud měl pokračovat za hranice. Netušil, že v autě sedí příslušníci StB. „To ráno zatýkali víc lidí ze skupiny, šlo o větší akci. Když se vzbudil, stálo nad ním několik esenbáků. Mířili na něj nabitými flintami, takže neměl šanci. „Byl přesvědčený, že by se bránil, kdyby měl možnost. Asi by se postříleli,“ vzpomíná Tomáš Cahel na vyprávění svého otce.

Otec pomáhal veliteli Světlany na útěku

Josef Cahel pocházel z obce Poteč nedaleko Valašských Klobouk, rodina byla věřící, měl tři sourozence. Za války byl nuceně nasazen na polské straně Těšínska, později ve slavičínské Zbrojovce. Po válce koupil usedlost v obci, aby se osamostatnil. Byl nadšeným sportovcem a členem Orla, jehož oddíl pomáhal po válce obnovit. Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 patřil k těm, kteří si uvědomovali hrozící nebezpečí. Byl přesvědčen, že proti tomuto zřízení je třeba bojovat, i kdyby to mělo být se zbraní v ruce. Stal se spojkou v odbojové organizaci Světlana-Makyta, působící na Valašsku.

Organizace byla pravděpodobně už ve svých počátcích infiltrována konfidenty StB a první vlna zatýkání na sebe nenechala dlouho čekat. Velitelé organizace se ukrývali a pokoušeli se dostat za hranice. Jednoho z nich, Františka Manu, měl na místo předání doprovodit Josef Cahel. Při dramatické cestě s několika zastávkami jen o vlásek unikli zatčení, nakonec se jim podařilo dostat na domluvené místo v Pulčíně, osadě nad Francovou Lhotou. V autě, do kterého František Mana nastoupil, seděli příslušníci StB. Místo k hranicím zamířili přímo do vyšetřovací vazby v Uherském Hradišti. František Mana neztratil duchapřítomnost a pokoušel se posádku vozu přemoci. Nakonec byl příslušníky StB přemožen a s roztříštěnou lebeční kostí převezen v hlubokém bezvědomí do věznice v Uherském Hradišti. Následoval převoz do uherskohradišťské nemocnice, kde byl urychleně operován. O pár dní později si přišli pro Josefa Cahla. Našli u něj zbraně, které vlastnil už od druhé světové války.

Ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti zůstal více než rok. Šlo o místo nechvalně proslulé sadistickými metodami vyšetřovatelů Grebeníčka, Hlavačky a dalších. Zadrženým byl odpírán spánek, museli absolvovat několikahodinové výslechy za použití fyzického násilí, mučili je elektrickým proudem. Tomáš Cahel uvádí, že otec sice nebyl fyzického násilí ušetřen, ale nezažíval jej pravděpodobně v takové míře, vzpomínal, že mnozí z jeho spoluvězňů byli téměř ubiti k smrti. Od spoluvězňů věděl, že nesmí nic přiznat, přiznání bylo polehčující okolností pouze na papíře. Při opakujících se výsleších proto stále opakoval pouze: „Nevím, neznám, nepamatuji se.“ To jej nejspíš zachránilo před popravou.

Zfanatizované publikum volalo po trestu smrti

Josef Cahel byl souzen v květnu 1950 ve veřejném procesu se sedmadvaceti členy skupiny Světlana-Makyta v Uherském Hradišti. Proces byl přenášen rozhlasem do ulic a podle pamětníků sem byli přivezeni i lidé z továren a úřadů. Propaganda slavila úspěch, přihlížející se hlasitě dožadovali trestu smrti pro všechny souzené. Procesu se tehdy zúčastnili i Ladislava Guričová a Jaroslav Skřipka. O své vzpomínky se v uplynulých letech podělili s Pamětí národa.

Velitelé Josef Matúš a František Mana byli odsouzeni k trestu smrti, v dalších případech padaly vysoké tresty odnětí svobody, které si odsouzení odpykávali v uranových lágrech na Jáchymovsku a Příbramsku. Josefu Matúšovi trest později snížili na dvacet pět let vězení. František Mana popravě neunikl. K šibenici na dvoře uherskohradišťské věznice musel být přinesen na nosítkách.

V jáchymovském pekle těžil uran pro SSSR

Josefa Cahla odsoudili ke dvaceti letům odnětí svobody. Prošel několika uranovými lágry na Jáchymovsku, ve vzpomínkách zmiňoval Mariánskou či Rovnost. Mluvil i o vzpomínkách spoluvězňů na lágr Vykmanov II, kde se nacházela neblaze proslulá věž smrti. Kněží, profesoři či důstojníci zde bez ochranných pomůcek obsluhovali drtiče uranové rudy a vystavovali se tak smrtelnému radioaktivnímu záření. Dostal se i na Příbramsko. Zažil kruté podmínky nedostatečně vybavených táborů, ubytování v dřevěných barácích, kde byla stále zima, i nepřiměřené trestání vězňů. Ponurý obrázek dokreslovaly strážní věže, umístěné kolem táborů obehnaných ostnatým drátem. Při pokusu o útěk nebo překročení povolené zóny měly stráže příkaz střílet. Někteří neunesli nelidské podmínky a tvrdou práci a vydali se k drátům dobrovolně. Mnoho z těch, kteří přežili vězení, posléze zemřelo na následky ozáření. Zvláště v prvních letech existence táborů docházelo k útěkům vězňů, kteří se podkopávali. Většinou však neměly dlouhého trvání a jejich účastníci bývali bez milosti zastřeleni.

K otcovým vzpomínkám patřilo i první setkání s velitelem tábora Rovnost Františkem Palečkem. Vězni jej varovali, aby se na Palečka nedíval, když kolem něj procházeli. Po pár metrech se podvědomě otočil, aby si velitele zapamatoval. Za jediný pohled byl potrestán třiceti dny práce navíc po směně. Záhy pochopil, že měl štěstí. Některé posílali do korekce, kde se takto dlouhý trest rovnal smrti umrznutím a hladem. „Korekce, to byla taková samotka, bunkr. Metr čtvereční bez oken, v zimě bez topení. Když někdo dostal víc než pětadvacet dní, bylo už otázkou, jestli přežije,“ vzpomíná na otcovo vyprávění Tomáš Cahel. Paleček nechával stát vězně ve spodním prádle na mrazu a zvláště spadeno měl na svědky Jehovovy, kteří odmítali těžit uran. Svými sadistickými praktikami byl proslulý. Za své zločiny nebyl nikdy potrestán a ještě v sedmdesátých letech pracoval u SNB…

Muži určení k likvidaci

„Otec vzpomínal třeba na přesun z tábora do tábora. Myslím, že jeden z nich byl na Mariánské. Lágry byly asi pět kilometrů od sebe. Přesouvali třeba 400 až 500 muklů. Dělali to tak, že je seřadili do čtyřstupů a svázali je k sobě provazem. Když někdo v tak obrovské skupině nemohl nebo zakopl, strhával další. Velitelem přesunu jim bylo řečeno, že kdo vybočí z bloku, toho zastřelí. To samozřejmě působilo na psychiku, museli dávat strašný pozor, aby dokázali ujít těch pět kilometrů takovým způsobem,“ popisuje Tomáš Cahel.

Otec se v lágrech brzy přirozeně včlenil mezi věřící, zpočátku zde bylo drženo velké množství kněží. Tajně se konaly dokonce mše svaté a zpovědi, přizpůsobené podmínkám kriminálu. Jako tělo Kristovo sloužil kousek chleba. Odsouzení se mezi sebou vzdělávali, fungovala jakási obdoba podzemní církve a univerzity. Když estébákům došlo, co se děje, kněží byli přesunuti do Leopoldova.

Někteří se báli otce pozdravit

Domů se Josef Cahel vrátil v roce 1960 díky amnestii. Majetek mu byl zkonfiskován, vracel se tedy do rodného domu v Poteči. Jeho matka vstoupila do jednotného zemědělského družstva (JZD) v roce 1958; nevěděla, jestli se syn vrátí, a sama na hospodářství nestačila. Jeho otec zemřel v roce 1956. Hned po návratu měl poznat, jak se režimu podařilo lidi za uplynulých deset let zmanipulovat. Někteří dělali, že jej neznají. Po propuštění se měl hlásit do 48 hodin na místním národním výboru. Protože se cestou zastavil v pražském kostele sv. Kříže, u bývalého spoluvězně a u své sestry, přijel do Poteče asi za čtyři dny. Doma už jej čekalo oznámení, že se má ihned hlásit. Když tak učinil, dostalo se mu výhrůžek, že by mohl skončit opět ve vězení, a nabízeli mu práci v JZD. Odmítl s tím, že ve vězení si vydělal finanční prostředky na dva roky skromného života, a odešel.

Později začal pracovat v komunálním podniku v Brumově, kde se seznámil s Andělou Macků, pletařkou drátěného oplocení. Pocházela z obce Svatý Štěpán na pomezí slovenských hranic. Odešla do řádu, jehož existenci už ale přicházející padesátá léta nepřála, a záhy se vrátila domů. Krátce působila jako laická katechetka ve farnosti Štítná nad Vláří a později pečovala o nemocnou matku. Roku 1962 se rodiče vzali a 1. srpna 1963 se jim narodil syn Tomáš, nejstarší ze sedmi dětí.

Místo voleb chodili rodiče do kostela

Otec začal pracovat jako signalista na vlakovém nádraží ve Valašských Kloboukách a matka pečovala o děti. Roku 1969 začal Tomáš navštěvovat základní školu v Poteči, druhý stupeň absolvoval na nové škole ve Valašských Kloboukách. V první třídě jim učitelka zapáleně vyprávěla o Pionýru a všechny děti se přihlásily. Když to pak řekl doma, otec mu vysvětlil, jaký režim vládne a že jej není dobré podporovat. Přihlášku tehdy nepodal. Pak už na něj nikdo nenaléhal. Josef Cahel byl v Poteči oblíben, měl přirozenou autoritu. Mnozí jej obdivovali za to, co dokázal přežít. Ústupky režimu nedělal. Nikdo z rodiny nechodil k volbám ani do prvomájových průvodů. Neměli televizi. Doma se poslouchalo Rádio Vatikán nebo Hlas Ameriky.

Děti musely doma pomáhat a ve svém volnu se setkávaly s vrstevníky z věřících rodin v Poteči i okolí. Volný čas jim vyplňovaly dětské hry, hřištěm jim byla okolní valašská příroda. Chodilo se do kostela. Tomáš byl od šesté třídy ministrantem. V té době přišel do farnosti Valašské Klobouky kaplan P. Jan Graubner, který začal v tajnosti pracovat s mládeží, o což se pokoušel už jeho předchůdce P. Štefan Chlebo. Scházeli se nad různými tématy v tzv. kaplance, domku vedle fary. Promítal jim diapozitivy a připravovali se na mše svaté.

V dětství a dospívání s otcem často navštěvoval bývalé spoluvězně, množství návštěv jezdilo i k nim. Mezi otcovými přáteli byl například Jan Krumpholc, vydávající katolický samizdat. Samizdatová literatura, převážně křesťanského charakteru, se u Cahlových vyskytovala běžně. Nepomáhali ji však vyrábět ani šířit.

Vedoucím salesiánských chaloupek v době normalizace

Rodina vlastnila louku s malou chatkou. Tu později začali využívat zlínští salesiáni, kteří sem jezdili lyžovat. O místě se dozvěděl Karel Herbst, duchovní, jemuž byl v té době odebrán státní souhlas. Začal pracovat se salesiánskou mládeží a pořádal tajné letní pobyty, kde mohli v klidu a ústraní mluvit i o víře. Postupně vyvstala potřeba nějakého zázemí, a hledali proto vhodné objekty. Otec k chaloupce přistavěl jednu místnost a pro tyto pobyty ji dal k dispozici. Dostala jméno Potápka, jelikož po dobu celého prvního tábora v roce 1977 pršelo. Tomáš se chaloupek zúčastnil několikrát, v sedmnácti letech už jako asistent a později vedoucí. Náplní pobytů byly běžné hry, probírala se jednotlivá „témátka“, součást připraveného systému katecheze.

Po základní škole se Tomáš Cahel vyučil opravářem zemědělských strojů ve Valašských Kloboukách. Roku 1981 nastoupil jako opravář na zdejší státní statek. Při práci si dodělal maturitu na zemědělské škole v Kroměříži. Roku 1983 nastoupil na vojnu k týlové jednotce do Pardubic. „V prvním roce nastoupil jeden klučina, jehovista, přišel ze Sabinova, což byla v té době basa pro vojáky. Seděl dva roky za to, že nechtěl vzít do ruky zbraň. Překvapilo nás, že za takovou věc dostal dva roky natvrdo,“ vzpomíná Tomáš Cahel.

Roku 1985 se pamětník vrátil do Poteče a v rámci státního statku přešel po pár letech do skladu, kde pracoval až do devadesátých let. „V té době přišel do naší farnosti páter Adam Rucki, organizoval takové modlitební skupiny, v kostelích nebo kaplích se scházeli mladí, modlili se a zpívali při kytaře. Tím na sebe navázal víc mládeže, začala se scházet z širšího okolí, z jiných farností,“ vzpomíná. V tomto prostředí poznal svoji budoucí ženu Marii Nevrlkovou z nedalekého Nedašova. Vzali se v roce 1988 a postupně se jim narodily čtyři děti.

Otec se dožil obnovy rodinného hospodářství

Listopad 1989 prožíval Tomáš Cahel aktivně zapojený do revolučního dění. Ve Valašských Kloboukách byly nejprve podniky vyzývány k zakládání stávkových výborů. Během pár dní se organizace chopili lidé, kteří měli proti režimu výhrady, mezi nimi i Tomáš Cahel. Sledovali dění v Praze a organizovali setkání na náměstí. Mezi řečníky, které pozvali, byli i studenti, kteří zažili zásah na Národní třídě. „Zapojil jsem se do obnovy lidové strany. Už po Novém roce se začaly připravovat svobodné volby a potom už také volby komunální, do kterých jsme kandidovali. V prvním volebním období se do zastupitelstva naší obce dostali jen lidovci a OF,“ vzpomíná.

Po roce 1989 Tomáš Cahel s bratrem Petrem obnovili rodinné hospodářství. Otce to těšilo, jejich počínání sledoval a měl radost z každé úrody. Roku 2004 však jako soukromí zemědělci skončili. Obstát v konkurenci bylo složité a bratr se navíc chtěl osamostatnit, najít si lepší práci a založit rodinu.

V roce 2004 Tomáše Cahla oslovil otec Karel Janíček z farnosti Valašské Klobouky s tím, že by se mu hodil někdo, kdo bude mít ve farnosti na starosti technické záležitosti, dohlédne na probíhající opravy apod. Tomáš Cahel nabídku přijal a od roku 2005 se stal technickým administrátorem valašskoklobouckého děkanátu. Působí zde dosud. V roce 2022, v době natáčení, žil s rodinou v rodném domě v Poteči.

 

https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2017/10/Pripad-Svetlana_pdf.pdf

https://theses.cz/id/klexkd/00183043-503192543.pdf

https://is.muni.cz/th/va3it/Statni_soud__oddeleni_Brno_-_justicni_vrazdy_z_pohledu_dobove_i_soucasne_pravni_upravy_.pdf

file:///home/hana/Sta%C5%BEen%C3%A9/Bakalarska_diplomova_prace_kd4ip_Archive.pdf