Tomáš Cahel

* 1963

  • „Tatínek nikdy až tak nevzpomínal, že by ho mlátili. Bylo to velice tvrdé, třeba každou hodinu je v noci sebrali na vyšetřovačku, nechali je chviličku usnout a znovu vzbudili. Tímto způsobem je tak vyčerpali, že už křičeli od bolestí atd. Některé pravděpodobně mlátili, pouštěli elektriku. Tatínkovi toto nedělali, ale vzpomínal, že byly případy vězňů, kteří křičeli bolestí a strachy, už když vyvolali jejich jméno na chodbě, že jdou k dalšímu výslechu; muselo to být strašné. Od spoluvězňů, kteří si ťukávali morseovkou přes stěny, věděl, že se nesmí absolutně k ničemu přiznat. Takže na jakoukoliv otázku měl jedinou odpověď: ‚Nevím, neznám, nepamatuji se‘, nepřiznal se vůbec k ničemu. Jediné, co mu mohli fyzicky prokázat, byly zbraně, které měl u sebe při zatčení, to nepopíral. Jinak se nepřiznal k ničemu. Zpětně říkal, že kdyby si myslel, že je přiznání polehčující okolnost, nedostal by dvacet let těžkého žaláře, ale popravu. Díky tomu přežil.“

  • „[Otec] fungoval jako člověk, který svoje velitele ukrýval, převáděl a hledali cestu, jak je dostat za hranice. Byl asi jedním z posledních, který viděl ty hlavní vůdce, jestli to tak mám říct, skupiny Světlana v našem kraji, což byl Matúš a Mana z Francového a z Lidče. Ukrýval je. Myslím, že to byl ten Matúš [byl to František Mana], kterého předával v dědince – teď si nemůžu vzpomenout – k odvozu na Západ přes hranice. Několik dní postupovali, vždycky se velice krátce ukrývali na nějakém místě. Postupovali směrem od Klobouk, vím, že jedna ze zastávek byla v Lidči, poslední na faře ve Francových Lhotách, kde už unikli tak tak. Tam už jelo komando estébáků v autech, podařilo se jim vyskočit zadním oknem a utéct do lesa. Pak už se podařilo zkontaktovat převoz. Bohužel už to bylo nachystané, při té předávce to otec nepoznal, ani Matúš [Mana]. Auto bylo plné estébáků. Až zpětně, když ho zatkli, se dozvěděl, že auto jelo napřed směrem na rakouské hranice, ale před Hradištěm Matúš [Mana] poznal, že nejedou na hranice, že ho vezou zatknout. Dokázal ty chlapy v autě omráčit, ale auto havarovalo a byl dolámaný, takže neunikl. Později byl jako jeden z vedoucích členů pověšen.“ – „Otec v tom autě nebyl?“ – „Otec ho předal a vrátil se domů. Čekal možná na další příkazy. Z druhé světové války byl docela dost ozbrojen, měl flinty a nějaké pistole. V té době byli přesvědčení, že proti komunismu musí bojovat aktivně se zbraní, že je to hrozný režim. Už měli vědomosti, často od lidí, co byli v první světové na východní frontě a popisovali jim, co je to bolševismus a co se asi bude dít. V roce 1947, 1948 byli přesvědčení, že musí aktivně bojovat proti špatnému režimu.“

  • „Brácha byl takový víc zásadový, a když nás Rusové okupovali, prohlásil, že se ruštinu učit nebude. Bojkotoval to. Jeho učitelka, přitom museli být zvláště kantoři straníci, učila ruštinu. Přesto zavolala tatínkovi a řekla mu: ‚Ten váš ogar mně to tady bojkotuje, ale já se s ním nebudu rozčilovat a párat, pořád ho vyvolávat, to k ničemu nevede. Prostě bude mít čtverku. Jenom, abyste to věděl.‘ Tím byl vyřešený jeho bojkot ruštiny. Takže jsme to takto nějak procházeli. Vzpomínám si na jeden vtípek z učení, kdy učitel, pravděpodobně zapálený komunista, psal něco z té ideologie na tabuli. Napsal něco o Bohu, otočil se a významně prohlásil k nám žákům, učňům: ‚Vidíte, píšu Bůh s malým b, protože v něj nevěřím.‘ Mně to drze nedalo, ze zadní lavice jsem řekl, že já Lenin píšu taky s malým ‚l‘. V té chvíli došlo k vyšetřování, ale třída se postavila za mě. Nikdo se nepřiznal a nikdo mě nepráskl, tak nic nedokázal. Učni už se pak smáli jeho hlouposti.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vsetín, 07.03.2022

    (audio)
    délka: 02:05:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Zlín, 15.03.2022

    (audio)
    délka: 03:12:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Otec strávil několik let v uranových lágrech na Jáchymovsku

Tomáš Cahel, Poteč, 1970
Tomáš Cahel, Poteč, 1970
zdroj: Archív pamětníka

Tomáš Cahel se narodil 1. srpna 1963 v Poteči u Valašských Klobouk jako nejstarší ze sedmi dětí. Rodiče měli hospodářství. Tatínek Josef Cahel, hluboce věřící člověk, stál po válce u obnovy místní jednoty Orla. Roku 1950 jej odsoudili ve veřejném procesu se členy odbojové organizace Světlana – Makyta na dvacet let vězení. Prošel vazbou v Uherském Hradišti a uranovými lágry na Jáchymovsku a Příbramsku. Domů se vrátil po amnestii v roce 1960. Roku 1962 se oženil s Andělou Macků. Tomáš Cahel se vyučil opravářem zemědělských strojů, v letech 1981 až 1994 pracoval na Státním statku ve Valašských Kloboukách. Při zaměstnání si dodělal maturitu na zemědělské škole v Kroměříži. S rodinou se zapojil do salesiánského hnutí, během normalizace se účastnil tzv. chaloupek, později i jako asistent a vedoucí. Roku 1988 se oženil s Marii Nevrlkovou. V roce 1989 spoluorganizoval demonstrace ve Valašských Kloboukách. Po revoluci se angažoval v obnově Československé strany lidové (ČSL), kandidoval do zastupitelstva obce. Roku 1994 s bratrem obnovili rodinné hospodářství. Od roku 2005 pracuje na faře ve Valašských Kloboukách jako technický administrátor děkanátu. S manželkou vychovali čtyři děti. V roce 2022, v době natáčení, žil v rodném domě v Poteči.